<prosinec 2016>
poútstčtsone
2829301234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930311
2345678

Pravidelné bohoslužby

    Pondělí – Čtvrtek                  6:30

    Pátek                       6:30 a 18:00

    Neděle                    8:30 a 10:00

  Více                    Mimořádné bohoslužby

Pravidelná otevírací doba

    Pondělí – Sobota      9:00 – 15:40

    Neděle                   12:00 – 15:40

  Více                                          Výjimky

Navštivte také

Historie a dědictví > Popis kaplí > Kralovská oratoř

 

Královská oratoř

 

Okolo roku 1490 byla nepochybně z popudu Vladislava Jagellonského vybudována nová královská empora, vložená do jedné z ochozových kaplí na jižní straně katedrály. V listu zaslaném v roce 1492 nejvyššímu mincmistrovi Benešovi z Weitmile královský úředník Hanuš Behaim zmiňuje, že v tomto roce musí dát dělat kamenný most. Má se vesměs za to, že jde o most spojující královský palác s oratoří v katedrále.

V čele empory jsou dva hrotitě vyklenuté oblouky. Uprostřed, kde se tyto oblouky téměř stýkají, bychom očekávali nosnou podporu, ale ta tady chybí. Oblouky tu tedy visí volně ve vzduchu. Toto řešení nemůže nepřipomenout visuté svorníky v sakristii Svatovítské katedrály, pocházející z doby Petra Parléře. V onom dolů visutém místě, kde se oba oblouky oratoře stýkají, je v kameni vytesaný znakový štít s iniciálou Vladislavova jména – písmenem W, nad nímž je umístěna korunka. Oba oblouky empory se ale nezdvihají ve svém čele jen prostě kolmo vzhůru. Jsou vyvinuty tak, že se směrem vzhůru vyklání do popředí. Snaha o dynamizaci této architektury je zde zřetelně patrná.

K inspirativním zdrojům tu nepochybně patří kreace Petra Parléře, zejména ony již vzpomenuté visuté svorníky. Řešení pražské královské lóže je snad ještě více podobná balkonová empora na jižní straně presbytáře u sv. Martina v Landshutu a tamtéž horní část většího portálu na severní straně trojlodi. Někdy bývá pražská královská oratoř srovnávána i s takzvaným Simpertovým obloukem v kostele sv. Ulricha a sv. Afry v Augsburgu, jehož tvůrcem byl mistr Burkhard Enfelberg. Ale bývá připomínána i možná souvislost s tvorbou vídeňskou.

Po klenbách pod královskou oratoří v pražské katedrále, na spodní části jejího čela obracejícího se do nitra katedrály a na bohatě utvářené balustrádě se rozprostřela v kameni vytvořená síť z větví, napodobených s neobyčejnou dokonalostí. Jsou uschlé a uvadlé, osekané, zlámané a sukovité a na některých místech se navzájem kříží a proplétají, dokonce jsou tu spolu svázány provazem vytesaným do kamene.

S uplatněním podobných naturalistických motivů se lze setkat v pařížské architektuře už v době okolo roku 1400, na klenbě schodiště ve věži paláce, který stavěl burgundský vévoda Jan bez Bázně, a mimo jiné také v dílech Nikolause Gerhaerta (1464 ve Štrasburku, od 1467 ve Vídni a ve Vídeňském Novém Městě), Konráda Syfera (balustráda štrasburské katedrály z doby okolo roku 1493) nebo řezenského mistra Rozitzera.

Na pražské královské oratoři je větvoví v bohaté míře uplatněno i na balustrádě, kde doprovází řadu erbovních štítů. Ze středu poprsnice pak vystupuje do popředí arkýřek, z něhož je dolů spuštěn motiv připomínající visutý svorník. V erbovních polích na poprsnici se nacházejí znaky zemí náležejících do svazku zemí České koruny. Na arkýřku v ose empory byl umístěn znak uherského království, který tak prozrazuje, že oratoř byla dokončena až v době, kdy se Vladislav Jagellonský ujal vlády v Uhrách (tedy v roce 1490), popřípadě v letech bezprostředně následujících.

Taková manifestace moci českého krále připomene podobnou heraldickou výzdobu na monumentech z doby lucemburské dynastie – na Staroměstské mostecké věži či na bráně královského hradu Točníku. Ve středoevropském rámci má heraldická reprezentativnost pražské oratoře i časově bližší obdoby – je to znaková výzdoba fasády hradu ve Vídeňském Novém Městě vzniklé pod patronátem císaře Friedricha III., či nedochovaná erbovní brána z roku 1499 v Innsbrucku, arkýř innsbruckého domu zvaného ,,Goldenes Dachl“ a konec konců i znaková galerie na jižní věži západního průčelí pražského kostela P. Marie před Týnem.

Náročně utvořená empora v pražském chrámu sv. Víta propůjčovala panovníkovi při jeho návštěvě chrámu velkolepý architektonický rámec. Ale i v době, kdy v Českém království nepobýval, dávala najevo stálou přítomnost královské moci. Svým vladařským akcentem i funkcí je královská oratoř výrazným projevem dvorské kultury.

Královská oratoř v pražské katedrále bývala tradičně pokládána za dílo Benedikta Rieda. Její provedení bylo ale posléze připisováno mistru Hanuši (též Johann, Hans) Spiessovi z Frankfurtu, jenž pracoval na stavbě kostela v Mělníku a na královském paláci Pražského hradu. Důvodem pro tuto atribuci bývá drobnopisnost výzdoby oratoře, která má jiný ráz než poměrně strohá, zato monumentálně koncipovaná díla Benedikta Rieda. Nicméně královské oratoři nelze upřít smělý architektonický koncept, což by spíše nasvědčovalo, že základní návrh na oratoř mohl být dílem Benedikta Rieda. Navíc na Riedovu práci tu poukazují zmínky v psaných pramenech, i když pocházejí z pozdější doby. Riedovo autorství uvádí kalendář Daniela Adama z Veleslavína, vytištěný v Praze v roce 1578. Ve své výpovědi z roku 1590 prohlásil Riedův pravnuk, že mistr Benedikt oratoř vyměřil a dal sklenout a že za to byl povýšen králem Vladislavem do rytířského stavu. Snad nelze úplně vyloučit, že Ried královskou oratoř navrhnul a provedení bylo svěřeno Hansu Spiessovi.

Text převzat z knihy Jiří Kuthan, Jan Royt: Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha svatyně českých patronů a králů, str. 385 389, Nakladatelství Lidové noviny, 2011.


Zpět na popis kaplí.

© Fototéka Pražského hradu, Foto: J. Gloc
© Foto: F. Skopec