Aktuality

29. července 2016 
30. července 2016 
31. července 2016 

<červenec 2016>
poútstčtsone
27282930123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
1234567

Pravidelné bohoslužby

    Pondělí – Čtvrtek                    7:00

    Pátek                         7:00 a 18:00

    Sobota                                   7:00

    Neděle                       8:30 a 10:00

  Více                      Mimořádné bohoslužby

Pravidelná otevírací doba

    Pondělí – Sobota        9:00 – 16:40

    Neděle                     12:00 – 16:40

  Více                                          Výjimky

Navštivte také

Kultura > Hudba v katedrále > Pražská katedrální schola > Co je gregoriánský chorál?

 

Co je gregoriánský chorál?

 

Gregoriánský chorál je liturgický jazyk. Struktura jeho textu se promítá do jeho hudebního provedení, tedy do jeho členění a vnitřního kontrastu. Zároveň je gregoriánský chorál zdrojem melodií, které nás přivádějí k počátkům evropské hudby vůbec. Základní jádro jednohlasého gregoriánského chorálu se ustálilo již ve druhé polovině 8. století. Od té doby prochází tento repertoár napříč dějinami evropské hudby a v každé epoše zanechává svoji inspiraci. Už dávno není módou a tak si můžeme dovolit jeho hlubší zkoumání i ve vztahu k soudobé tvorbě či formám současného vidění a vnímání světa. Také z liturgické praxe nikdy zcela nezmizel a objevujeme ho, byť jen v textové podobě, jako součást liturgických textů v lekcionáři a misálu. Technicky vzato je gregoriánský chorál zpěv jako každý jiný, a tak jde o jediné - zpívat s rozmyslem, aby melodický pohyb byl jasně čitelný. Základní nabídkou ke zpěvní praxi jsou "žalmy, hymny a kantika", jak nás vybízí apoštol Pavel. Vhodná je alespoň základní hlasová průprava. Když k tomu přidáme vytrvalost a píli, výsledek na sebe nenechá dlouho čekat.


Gregoriánský chorál se vyznačuje ne vždy jednoduchou rytmickou strukturou. U posluchačů může vyvolávat pocit stejnosti a strnulosti, jenž je důsledkem nejasného melodického průběhu. Nehledá inspiraci u žádných z písňových forem, a tudíž není tak snadné ho proložit harmonickými funkcemi. A navíc vůbec neodpovídá klasicko-romantickému hudebnímu cítění a myšlení, ve kterém jsme byli a jsme stále vychováváni. Z toho vyplývá jistá tendence vytěsňovat gregoriánský chorál z liturgické praxe.

     Hledáme nová uspořádání liturgického prostoru, zajímají nás nové pojmy a nové koncepty ve výtvarném umění, pracujeme se světlem. Kdybychom podobně nakládali i se slovem, které by tak získalo šanci proniknout do liturgie jako text ke zhudebnění, pak by se mohly otevřít nové možnosti i zde. Text gregoriánského chorálu prosakuje do jeho hudebního provedení, ovlivňuje jeho melodickou stavbu a vnitřní členění. Pokud slova ustrnou a my je jen mechanicky opakujeme, ztrácejí svůj obsah. Jestliže text pouze recitujeme, upíráme mu jednu zásadní dimenzi, a to pohyb. Při zpěvu jakoby slova ožívala, každé má svoji dynamiku a také barvu. Je to tanec hlásek, které jsou ve vzájemném vztahu. Setkání skladatele s Božím slovem a jejich vzájemné pouto je pak cestou nejen k oživení a reinterpretaci tradičních odkazů, ale i cestou k pochopení a srozumitelnosti živého slova v našem kulturně historickém kontextu.

     Dnešní člověk žije zahlcen neartikulovanými zvuky, hlukem. Nejběžnějším způsobem obrany je izolovat se od těchto ruchů a vymezit se vůči nim pomocí něčeho krásného. Často se pak obracíme k tradičním formám chrámové hudby, k nimž patří také gregoriánský chorál. Jeho vztah ke slovu a k předávání tohoto slova vychází z přirozené komunikace. Vždy se najde nějaký sólista, předzpěvák, jemuž ostatní odpovídají - to je responsoriální způsob. Nebo si naopak dva sbory předávají navzájem tutéž hudební myšlenku - to je antifonální způsob, který se uplatňuje například u zpěvu žalmů.

     Většina gregoriánského repertoáru je podložena texty z bible, převážně z knihy žalmů. Může jít i o krátkou teologickou variaci biblické předlohy, příběh či shrnutí některé biblické události. Takto podaná pravda bez výkladů a bez komentářů může být v rámci liturgického obřadu dobrým prostředkem hlubšího prožití víry. Jména autorů gregoriánského repertoáru bohužel tradice neuchovala, byli to ale nejspíš vzdělaní mniši ve významných liturgických centrech s vazbou na dvůr franckých panovníků, z nichž ti nejstarší žili a tvořili již v polovině 8. století.

     Ve svých počátcích se gregoriánský chorál předával ústní tradicí – „od úst k uším“. Hlavním parametrem je tedy zvuk vycházející z recitovaného textu, jehož akcent směřuje od roviny narativní do roviny stylizovaného sdělení, tedy zpěvní recitace. Tato tzv. kantilace není vázána jen na křesťanský kontext, ale objevuje se i v jiných náboženských tradicích coby recitace, která s drobnými ornamenty interpretuje posvátný text. Je určena strukturálním tónem, kolem kterého vytváří hlas prostřednictvím artikulace a ornamentálního gesta přesnější vymezení tónového prostoru. Intervalové vztahy kolem tohoto tónu vytváří vlastní modalitu. Následným vývojem dochází k rozšíření modální polarity na dva strukturální stupně a vznikají tónové řady, odlišné od našich diatonických stupnic. Tento svět hudebního myšlení je možná jiný, než na jaký jsme zvyklí.

     Spontánní, přirozené hudební projevy, jako jsou například vesnické rituály, jsme potlačili již v 19. století a začali je vystavovat na národních výstavách. Přistupujeme k nim už jen jako diváci. I v chrámovém prostředí hledáme zapojení věřících do liturgie uzavřením zvuku do tradičních forem. Pokud zde hudba působí necitlivě a je užívána bez rozmyslu, je pak lepší opřít se o mnohem starší tradice liturgické hudby.

     Jak tedy docílit aktuálnosti gregoriánského chorálu v dnešní době? I když neznějí varhany a lidé se v duchu modlí, není v kostele ticho. Slyšíme hlasy turistů, sirény sanitek, zvonění tramvají, hluk aut… Jak tyto novodobé zvuky pojmout do ticha, aniž by nadměrně upoutávaly naši pozornost? Pokud se je snažíme nevnímat, ruší nás. Jak tedy udělat kostel místem ticha? Gregoriánský chorál, který nezapadá do žádných zavedených uměleckých forem, může být jednou z možností: překvapuje svébytným zvukem a umožňuje se vyjádřit odlišně, než je dobový ideál. Přirozenou reakcí je potom zpravidla ztišení a naslouchání. Gregoriánský chorál je tedy aktuální svým tichem, které vnáší do prostoru uvnitř i vně člověka. I Duch Svatý se v dějinách spásy projevuje tichým a nenápadným způsobem, jeho dech nás zahaluje jemným tkanivem Boží lásky.

    Hlavními estetickými měřítky pro gregoriánský chorál jsou ladnost, přirozenost a plynulost. Hodnota gregoriánské melodie souvisí úzce s textem a vyznívá tedy až v prostoru. Zpěv má mnoho společného s tancem: je to také pohyb, i když ne tak veliký. Měrnými jednotkami jsou slabiky, a tudíž není správné zpívat tón po tónu. Ať je to slabika, slovo či celá věta, klíčem k interpretaci je stále „tekoucí“ a dobře viditelný pohyb. Vždy se vyplatí co největší přirozenost. Výsledkem je pak hodnotná melodie nesená textem a jeho zvukovými kvalitami.

     Zpěv gregoriánského chorálu je náročný tím, že pracujeme jen a pouze s hlasem, a to bez jakékoliv tonální harmonie a pravidelného metra. Nepravidelná rytmická struktura je pravým opakem toho, co dobře známe u rytmických písní. Tam lze slova snadno zaměňovat, protože hlavní důraz je kladen převážně na rytmus. V gregoriánském chorálu jsou jedinou oporou slova a jejich artikulace. To je kompas, který nám udává směr.     

     Začlenění gregoriánského chorálu do současné liturgie umožňuje nevědomky podíl každého zúčastěného na jejím slavení. Člověk není tvor čistě logický a racionální, je i emotivní. A právě tuto citovou složku rozvíjí uměním a smysluplným využitím odkazů starobylých i moderních tradic. Liturgie je proces, kdy autor – Bůh vstupuje do struktury „kompozice“. Výsledný tvar liturgie se tak může stát vzájemnou souhrou prostoru, liturgických úkonů, celebrujícího kněze, všech přisluhujících osob, věřícího lidu. To platí i o gregoriánské liturgii. Gregoriánský chorál je totiž ve své podstatě s liturgií dokonale sjednocený, jeho text, melodie i provedení odpovídají jejímu smyslu. Tato jednota pak dokáže vyvolat vnitřní tichou, pokojnou a kontemplující duchovní radost.

     Hudba vede všeobecně k setkávání a sbližování a gregoriánský chorál svým teologickým rozměrem navíc člověka spojuje nejen s bližními, ale s celým křesťanským společenstvím. Významným krokem bohoslužebného využití gregoriánského chorálu je mimo jiné zakládání liturgických schol cantorum. Taková schola může být oporou hlavního liturga diecéze. Úkol liturgických schol je možné spatřovat ve slovech „sursum corda“ – vzhůru srdce, tedy ve výzvě, aby tato společenství napomáhala přiblížení lidských srdcí k srdci Božímu.


Použitá literatura:

  • Attali, Jacques: Bruits, Paris 1977
  • Benedikt XVI: Posynodální apoštolská exhortace Sacramentum Caritatis, Praha 2007
  • Benedikt XVI: Encyklika Spe Salvi, Praha 2008
  • Grun, Anselm: O mlčení, Kostelní Vydří 1996
  • Hodina, Jiří: Slovo o gregoriánském chorálu, in: Marek Matějek a kol: Benediktini ve středověku, str. 138-142, Třebíč 2011
  • Ingarden, Roman: Hudební dílo a problém jeho identity, in: Studia z estetyki, Tom drugi, Warszawa 1958, s. 161–295, překlad prof. PhDr. Jarmila Gabrielová, CSc.
  • Jirsová, Klára: Le chant grégorien et la musique liturgique, in: Rencontres Grégoriennes, p. 153-157, Paris 2011
  • LaRue, Jan: Guidelines for Style Analysis, Detroit 2011
  • Trojan, Jan: Acoustic Ecology and Soundscapes, in: Jan Trojan: Vyjadřovací prostředky elektroakustické hudby v kontextu multimediální tvorby, in: Hudba a multimédia, sborník studií, AMU 2010