V loňském roce jsme vzpomenuli na probošta naší metropolitní kapituly a titulárního biskupa litomyšlského Mons. ThDr. Jaroslava Škarvadu, od jehož narození uplynulo přesně 100 let. V sobotu 14. června na něj budeme pamatovat znovu, protože uplyne 15 let od chvíle, kdy tohoto svého obětavého a laskavého služebníka po dlouhém a plodném životě náš Pán povolal z tohoto světa.
Na měsíc květen připadne v katedrále obvykle hned několik velkých slavností. Některé slaví celá církev a týkají se Velikonoční doby, Letnic a na ně navazujících slavností Páně. Data těchto slavností jsou pohyblivá a přímo souvisí s datem Velikonoc. Dvě slavnosti však mají pevné datum a souvisí přímo s katedrálou. Je to výročí jejího posvěcení slavené dne 12. května a slavnost svatého Jana Nepomuckého dne 16. května, českého mučedníka a světce, který je v katedrále pochován a jehož sláva doslova objímá celou planetu napříč světadíly. V těchto dnech dokonce hostila Papežská kolej Nepomucenum v Římě zajímavou návštěvu: ctitele svatého Jana Nepomuckého až z Filipín! Úcta k českému světci na opačné straně Země je jedním z nádherných dokladů univerzality Kristovy církve.
Při opravách střech kostelů bývají obvykle restaurovány zlacené makovice na hrotnicích věží. V nich často nacházíme vložené historické dokumenty, které naši předkové zanechali budoucím generacím a sami do nich dokumenty pro příští generace vkládáme. V letošním roce nás otevření jedné takové makovice čeká. Je umístěna na vrcholu věže kostela svatého Apolináře na Novém Městě v Praze, který patří naší metropolitní kapitule. Ta právě letos dokončí poslední etapu opravy střech tohoto nádherného kostela založeného císařem Karlem IV. Historické dokumenty jsme však nalezli i na místech poměrně neobvyklých, a sice přímo v katedrále.
Dozněly poslední tóny slavnostního rekviem. Jednoduchá rakev přikrytá lesklou látkou stojí v apsidě římského chrámu, daleko od československé vlasti uvězněné rudou ocelí. Náhle se chrámem rozléhá tiché šustění látek a pomalé kroky malého průvodu. Proti všem zvyklostem přichází ztichlým kostelem k rakvi papež Pavel VI. v pluviálu, modlí se a provádí výkrop rakve. Rakev bude zanedlouho uložena tam, kde nikdy žádný Čech předtím neležel – v kryptách chrámu svatého Petra ve Vatikánu po boku papežů Pia XI. a Pia XII. Taková pocta náleží v dějinách jen jedinému muži, skromnému rodákovi z Plzně, který život zasvětil eucharistii a práci – Josefu kardinálu Beranovi.
V závěru týdne oslavíme v naší katedrále velkou slavnost svatého mučedníka Jana Nepomuckého, jednoho z hlavních patronů české země a naší katedrály. Právě v chórovém ochozu našeho chrámu je světcovo tělo uloženo v nádherném stříbrném sarkofágu, který byl zhotoven v souvislosti s jeho svatořečením na začátku 18. století.
„Hospodine, Ty vládneš nade vším. Tvá je, Hospodine, velikost a moc, nádhera, lesk i vznešenost, neboť Tobě patří všechno na nebi i na zemi.“
Žalm, který zpíváme o slavnosti našeho svatého knížete a mučedníka Václava, oslavuje Hospodina jako nejvyššího vládce a krále, který je svrchovaně povýšený nade vším a od kterého pochází všechno bohatství a velebnost. Zdá se, jako by snad mohl být inspirací pro Petra Parléře, který nad hrobem našeho svatého knížete v pražské katedrále ke cti a slávě Boží vystavěl kapli natolik nádhernou a vznešenou, až poutníky zrak přechází.
Mnoho vzácných relikvií, které jsou součástí Svatovítského pokladu je dnes již mírně pozapomenuto, a přesto to byly ty nejvzácnější části tohoto cenného souboru. V postní době se však nabízí upřít pozornost na dílo, které přímo připomíná utrpení Ježíše Krista při stoupání na Golgotu, kde za nás zemřel a po třech dnech vstal z mrtvých.
V dubnu si připomínáme také 140. výročí narození našeho kanovníka Antona Geberta, perzekvovaného kněze a jednu z obětí nacistického režimu z řad členů naší metropolitní kapituly. Nacistickými koncentračními tábory prošla značná část našich kanovníků. Vězněni byli Otto Lev Stanovský a Otakar Švec a kruté zacházení nacistů nepřežil Antonín Bořek-Dohalský a právě Anton Gebert, přestože tento kanovník byl německé národnosti a na začátku okupace českých zemích nepatřil k odboji ani k otevřeným odpůrcům Třetí říše.
Dne 5. dubna pamatujeme na našeho kanovníka a později děkana naší metropolitní kapituly, světícího biskupa pražského a generálního vikáře pražské arcidiecéze Msgre. Františka Xavera Brusáka. Od jeho smrti uplyne 107 let. Na kněze byl vysvěcen již v roce 1868, poté působil nějaký čas v duchovní správě jako kaplan v Příbrami i v Praze. Od roku 1884 působil nejprve jako spirituál a následně jako rektor pražského kněžského semináře, kde byl ustanoven až do svého zvolení kanovníkem naší kapituly v roce 1890. Postupně se stal kanovníkem kazatelem a děkanem u sv. Apolináře, kanovníkem seniorem, kantorem a nakonec děkanem metropolitní kapituly. Na biskupa byl vysvěcen 17.5.1908.
Děkujeme, že při návštěvě katedrály respektujete tato základní omezení