Velká jižní věž

Jako dominanta celé katedrály byla založena a budována Velká věž, situovaná do koutu sevřeného na východě jižním ramenem transeptu a na severu západní částí chrámu, jejíž výstavba byla zahájena v roce 1396. Dobové informace vztahující se k Velké věži Svatovítské katedrály jsou jen velmi kusé. Uvnitř v podvěží byly na do nitra vestavěné schodišťové věžice osazeny kamenné znaky arcibiskupů Olbrama ze Škvorce (1396 – 1402) a Zbyňka Zajíce z Hasenburka (1403 – 1411).

V roce 1408 byl pak zřízen oltář sv. Ducha u prvního pilíře proti nové věži. A konečně, když zemřel v roce 1411 v Prešpurku pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka, bylo jeho tělo převezeno do Prahy a pohřbeno "pod novou zvonicí". Je tedy zřejmé, že Velká věž se stavěla přinejmenším od doby arcibiskupa Olbrama ze Škvorce, ale nelze vyloučit, že její budování bylo započato už o něco dříve, snad vzápětí po dokončení velkého chóru.

Výstavba věže byla přerušena v jejím pokročilém stadiu na začátku husitské revoluce. Poté co byla věž poškozena při velkém požáru Pražského hradu v roce 1541, muselo být nahoře její zdivo sníženo a věž dostala nové negotické zakončení. K významným zásahům na věži došlo v době Mockerovy dostavby chrámu, kdy se počítalo s tím, že bude vybudován nový vysoký vrchol v gotických formách. To se ale nestalo.

Přízemí ohromného masivu věže se otevíralo na jih do prostoru před katedrálou rozměrným, do půlkruhového oblouku vyklenutým oknem s náročnou kružbou. V této podobě je dolní část věže zachycena na gotickém výkresu, dnes ve sbírce vídeňské Akademie (č. 16817). Na kresbě otištěné v Senffově publikaci o pražské katedrále vydané v roce 1831 je vidět, že okno bylo tehdy zazděné, ale kružba byla z velké části patrná. Až Josef Mocker, když zesiloval spodek věže kvůli jejímu zamýšlenému navýšení, vložil do velké plochy přízemního okna novou vyzdívku s mnohem menším okenním otvorem.

Jak postupovala stavba věže vzhůru, zejména potom v její nejvyšší části, zračí se zřetelně stylový a výrazový posun. Až fascinujícím způsobem tu bylo uplatněno prostupování, prolínání a křížení dekorativních tvarů, jak se to stalo tak příznačným pro výrazový rejstřík pozdní gotiky. Tato část věže vyrůstala v době kolem roku 1400 a poté až do počátku husitské revoluce v roce 1419, tedy v letech, kdy v umění vládl takzvaný krásný sloh, který našel své nejvýraznější vyjádření v dílech malířských a sochařských. Architektonickou paralelu jim tvoří právě dílo nástupců Petra Parléře na této části pražské katedrály.

I tady byla svatovítská huť v čele středoevropského vývoje a lze jen litovat, že její činnost přerušila husitská revoluce. Dílo na Velké věži, zamýšlené už Petrem Parléřem jako architektonická koruna katedrály, Pražského hradu i celého pražského souměstí, bylo v důsledku revolučních událostí zastaveno a věž proto už nebyla v původně plánované podobě nikdy dostavěna.

Text převzat z knihy Jiří Kuthan, Jan Royt: Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha svatyně českých patronů a králů, str. 156 – 159, Nakladatelství Lidové noviny, 2011.

Věž je v dnešní době přístupná veřejnosti. Podrobnosti naleznete v sekci praktické informace na stránce Velká jižní věž katedrály.

Zpět na popis kaplí.

© Fototéka Pražského hradu, Foto: J. Gloc