Úvod do gregoriánského chorálu

Historický úvod do gregoriánského chorálu

Pax romanus

Na rozvalinách římského impéria vznikají koncem 5. století barbarská království. Zatímco v severních zemích se římská civilizace pomalu obracela k pohanství a k rodovému způsobu života, v zemích kolem Středozemního moře barbarští panovníci neprosazovali vlastní civilizaci na úkor římské a vytvářeli tak iluzi obnoveného „pax romanus“. Antická vzdělanost souvisle přežívá snad jen v půdorysech klášterů a v jejich skriptoriích. Nově vznikající západní mnišské komunity v mnohém přesahují obvyklý náboženský rámec, neboť rovněž v oblastech myšlení, vzdělání, umění, ekonomiky a techniky zastávají významnou roli.

Karolinská renesance

Roku 735 posílá Karel Martel, vysoký úředník ve službách merovejských panovníků, svého syna Pipina do Pavie na dvůr langobardského krále Liutpranda, aby zde dovršil výchovu franckého knížete. Ten zde nachází básníky, gramatiky, lékaře, architekty. Z dochovaných textů víme, že langobardští králové organizovali svůj dvůr podle římské tradice. V roce 754 byl Pipin v Soissant posvěcen na krále Franků papežem Étiennem. Tím začíná proces romanizace Francké říše, jenž dosahuje svého vrcholu za vlády Karla Velikého. Tento panovník byl roku 800 korunován na římského císaře. Na jeho dvoře se pěstovala řecká a latinská poezie, vznikají nová skriptoria, liturgické texty se zaznamenávají novým písmem, ze kterého italští humanisté vytvořili latinku. Pro všeobecnou tendenci svěřit vše textu hovoříme o karolinské renesanci jako o epoše psaní.

Gregoriánský chorál

Texty liturgických zpěvů se již nosí v podpaží, melodie se stále ještě tradují od „úst k uším“. Jádro nového liturgického repertoáru, který je výsledkem snahy o sjednocení galikánské liturgie s liturgií římskou, se ustálilo asi ve druhé polovině 8. století v některém z kulturních center Francké říše. Stále se nacházíme v prostředí ústního podání. Tam, kde je zakořeněná tradice, musí zpravidla dojít ke kompromisu. Tak i v Metách byl pravděpodobně zřízen „kulatý stůl“, kolem něhož se sešli římští a galikánští kantoři. Základní kostra římských zpěvů a textová část zůstávají. Ostatní je doplněno domácí tradicí. Galikánská ornamentika plná emocí a dvorské elegance je tak včleněna do římské „apoštolské“ tradice. Teprve v druhé polovině 9. století byla tato syntéza spojena s osobou papeže Řehoře Velikého.

Schola cantorum

Řehoř Veliký (540-604) byl milovníkem bohoslužebného zpěvu. Během svého pontifikátu prováděl celkovou úpravu latinského obřadu, sbíral a revidoval všechny užívané liturgické texty. Při lateránské bazilice dal nejspíš podnět k přetvoření Scholy cantorum. Zvyk seskupovat nositele významných hodností do tzv. schol bylo již tradicí pozdního císařství. Proto není možné stanovit přesné datum založení Scholy cantorum. Koncem 5. století existovaly v Římě také scholy písařů, lektorů a podjáhnů. Schola cantorum byla pravděpodobně rozšířením této tradice a soustřeďovala hlavní kantory římského zpěvu. Již koncem první čtvrtiny 6. století se objevuje hudební fond, ve kterém po způsobu responsoriálního žalmu přebírá odpověď lidu schola. Toto těleso mělo střežit jednak čistotu tradice římského zpěvu, jednak pečovat o dorost. Římská Schola cantorum dala základ ostatním biskupským a klášterním školám větších lokalit jak v Anglii, tak na území Francké říše. Mnohé školy byly vyhlášené svojí výukou zpěvu, například Yarrow, Canterbury, Saint-Wandrille, Metz, Lyon, Saint-Gall či Salzbourg. Skupiny odborníků skládaly nové zpěvy a předávaly to, co již existovalo. Při výuce kantoři používali alfabetickou notaci, která byla značně nepružná a chorální melodie zaznamenávala jen v hrubých obrysech. Hudební členění a vnitřní kontrast římských melodií byl odkázán jen a pouze na ústní předání.

Muzikus

Počátkem 11. století posílá Odorannus de Sens svému příteli mnichu Robertovi spis De tonis musicae, ve kterém rekapituluje dosavadní zvyklosti. Vyjadřuje určité potíže při ústním předávání zpěvu a přeje si, aby se zpěvák mohl učit z notovaných záznamů bez pomoci hlasu kantora. V pokrokově zaměřených skriptoriích se již od poloviny 11. století zavádí notace na linkách. Hledají se nové typy a nová řešení. Konec ústní tradice se pak datuje s notačním systémem benediktinského mnicha Guida z Arezza (995-1050). Jako pedagog působící na katedrální škole v Arezzu zaváděl nové praktiky ve výuce chorálního zpěvu a zkrátil školení zpěváků na dva roky. Po odchodu Guida z kláštera Pomposa nachází vlídné přijetí právě v Arezzu u biskupa Théodalda, kde školil mimo jiné i duchovenstvo svojí metodou výuky zpěvu. Dobré renomé mu zajistilo pozvání papeže Jana XIX do Říma. Počínaje 12. stoletím končí období, kdy skladatel byl zároveň i zpěvákem. Hudba zkomponovaná na papír se jednoduše odevzdá kantorům k přezpívání.

Řecká liturgie

Po represích rodící se církevní obce odchází skupina pokřtěných židů, tzv. Helenistů, do Judska a Samaří. Část se dostává také do Antiochie, která byla významnou cestovní křižovatkou. Nejen zde, ale i v jiných střediscích Středomoří se již od dob exilu vytvářely významné kolonie židů žijících v diaspoře. Tito židé byli pořečtěni a pro čtení v synagogách užívali řeckého překladu Starého zákona - Septuaginty. V Antiochii se Kristovým učedníkům poprvé začíná říkat křesťané a jsou již považováni za samostatnou náboženskou skupinu, nikoliv jen sektu v rámci judaismu. Do Říma proniká křesťanství kolem roku 50. Raná křesťanská liturgie byla mimo eucharistickou část do značné míry improvizována, bylo nutné se přizpůsobovat okolnostem. Zachovává však kontinuitu textů ze Starého zákona, modlitby, žalmy, hymny a hudební tradici vzájemného střídání sólových zpěváků a sboru ze synagogální židovské bohoslužby. Hlavním liturgickým jazykem je však řečtina.

Latinská liturgie

Období vlády císaře Marka Aurelia (161-180), stoického filosofa na trůně, bylo dobou vnitřního míru a blahobytu římského impéria. Pro římské písemnictví to bylo ovšem období neplodné, kdy krásná literatura a zejména řečnictví napodobovaly archaické vzory. Nová literární střediska udávající literární vkus vznikají v římských provinciích. Na univerzitě v Kartágu nabyl vyššího vzdělání rétor, učenec a básník Lucius Apuleius, ale i jeho krajan svatý Augustýn. Byla to právě severní Afrika, odkud přišla do Říma latina jako liturgický jazyk a kde vznikají prvotní díla latinsky psané křesťanské literatury. Za zakladatele církevní latiny je považován Tertullián (?155-?222). Ve svém původně řeckém díle zavádí latinské křesťanské výrazy a vytváří tak základní latinskou liturgickou slovní zásobu. Ve svém díle mimo jiné definoval strukturu latinské liturgie. Kolem roku 300 je již celá liturgie latinská a latinský text se stává základním kamenem zpívané liturgie.   

Latinské přízvuky

Podle Cicerona se melodické postavení přízvuků latiny zcela přirozeně nachází na třetí a druhé slabice od konce slova. Řečtí a latinští gramatikové nazývali takto přízvučnou slabiku duší slova - anima vocis, na kterou rétoři reagovali zvýšením hlasu a na níž závisejí slabiky předcházející i následné. Chceme-li vyslovit slovo, potřebujeme vyvinout určitou aktivitu. Ať je jakkoliv krátké, je to pohyb, který modeluje slovo od akcentované slabiky k slabice poslední. Hodnota gregoriánské melodie úzce souvisí s textem a zpěv má mnoho společného s pohybem. Přednes gregoriánského chorálu se pak odvíjí od přirozené deklamace latinské věty.

Citáty

„Liturgické úkony nejsou soukromé úkony, nýbrž slavnostní projevy církve. Církev však je svátost jednoty … Proto tyto úkony přísluší celému tělu církve, jsou projevem celého těla a na celé tělo působí. …“ Konstituce „Sacrosanctum Consilium“ o posvátné liturgii

„Považte, jaké je bytí před zraky Nejvyššího a andělů jeho, a stůjme při zpěvu žalmů tak, aby naše mysl byla ve shodě s naším hlasem.“ Regula Benedicti, XIX De disciplina psallendi

„Zpívat žalmy znamená pružně propojovat latinské slovo s jeho zvukovými kvalitami, a to bez zjevného úsilí a v dokonalém porozumění jeho smyslu.“ kanovník Jean Jeanneteau

„Sama příroda, jako by odměřovala lidskou řeč, vkládá do každého slova ostrý přízvuk - acutam vocem na jeho předposlední slabiku nebo na třetí slabiku od konce. Tím vzrůstá jeho přirozená libost pro ucho posluchače.“ Cicero, Orator

„Tak, jako duše není soustředěna v orgánech, ale je přítomna ve své vznešenosti v celém těle, tak i latinský přízvuk má sjednocující charakter a je znát ve všech slabikách.“ Dom Jean Claire

„Tentýž duch, který kdysi inspiroval pisatele biblických žalmů, naplnil i posvátná slova v počátcích křesťanství. Během sedmi století vdechl život i melodiím, které se staly hybatelem a zároveň ozdobou liturgických textů. Pohyb, který uklidňuje a konejší, hudba hovořící o nevyslovitelném. Svět potřebuje ticho, které se podobá možná právě gregoriánskému chorálu.“ Louis-Marie Vigne, profesor na Pařížské konzervatoři

„Gregoriánský chorál je utvořen takto: vychází z rozjímání, kterému dodává výraz a podporu, opírá se o rytmus textu, který rozvíjí s větší či menší barevností: může se jednat o prostou, téměř sylabickou antifonu, nebo o zdobnější hudební strukturu, ba dokonce o virtuózní part.

Tak se díky rozjímání, smyslu pro rytmus slova a hudebnímu cítění zrodil obrovský repertoár pro kterékoliv období roku, pro každou denní i noční hodinu, pro každý věk i okolnost v životě a pro všechny stavy duše při modlitbě.“ kanovník Jean Jeanneteau

Použitá literatura:

• Brosse, Jacques: Histoire de la Chrétienté D´Orient et D´Occident, Paris 1995
• Bernard, Philippe: Du chant romaine au chant grégorien, Paris 1996
• Riché, Pierre: Ecoles et enseignement dans le Haut Moyen Age, Paris 1989
• McKinnon, James: Music in Early Christian Literature, CUP 1989
• Christophe, Paul: L´Église dans L´Histoire des Hommes, Limoges 1982
• Cabié, Robert: Histoire de la messe, Paris 1990
• Tillie, Maurice: Le Chant Grégorien redécouvert, Nantes 1997
• Pacaut, Marcel: Les ordres monastiques et religieux au Moyen Age, Tours 1993