Přednáška kardinála Vingt-Trois

Vaše Excelence,

pane probošte kapituly,

pánové kanovníci,

monsignorové,

otcové,

dámy a pánové,

pro pařížského arcibiskupa je velkou ctí, že vás dnes může oslovit, a já mons. Dukovi srdečně děkuji za jeho pozvání a přijetí. V průběhu dějin vytvořily vztahy mezi Československou, pak Českou republikou a Francií nezničitelná pouta. Pro mě je ctí a skutečnou radostí, že se mohu seznámit současně s vaší zemí, jejím hlavním městem, katedrálou, Hradem a biskupským palácem, který je v mých vzpomínkách úzce spojen s tak velkými postavami, jako byli kardinál Beran, kardinál Tomášek a milý kardinál Vlk.

Jestliže k vám mám hovořit o roli katedrály v politickém, sociálním, náboženském a liturgickém životě, pak přirozeně vyjdu ze své pařížské zkušenosti s katedrálou Matky Boží. Tato katedrála je známa v celém světě. Chrám Matky Boží je nejnavštěvovanější památkou ve Francii. Každý rok ji navštíví kolem čtrnácti milionů osob.¹ Tento velký počet návštěvníků vrhá světlo na několik faktorů a umožňuje pochopit některé skutečnosti, které by na jiných místech nebyly tak zřetelné nebo by vůbec zmizely ze zřetele.

KATEDRÁLA VE SPOLEČENSKÉM A POLITICKÉM ŽIVOTĚ

Od svého vzniku je katedrála Matky Boží jedním z velkých symbolů Paříže a Francie

Za posledním 850 let se v ní odehrálo mnoho velkých náboženských a politických událostí: modlitba pařížského lidu – dokonce ještě před uzavřením prací na katedrále – kolem těla svatého Ludvíka, který zemřel v Tunisu, zahájení prvních Generálních stavů Francouzského království v roce 1302, oficiální konverze ke katolicismu krále Jindřicha IV. v roce 1594, pomazání Napoleona I. za francouzského císaře v roce 1804, zpěv Te Deum na konci první světové války a zpěv Magnificat s generálem de Gaullem na konci 2. světové války. To vše přimělo historika Julese Micheleta říci, že Matka Boží je sama o sobě knihou dějin.

Chceme-li pochopit jedinečnou podobu budovy „katedrála!“ v rámci města, musíme vzít v potaz okolí Matky Boží. Od středověku je katedrála situována v centru pozoruhodného souboru památek, které určují podobu městského a společenského života. Už ve středověku stála katedrála mezi špitálem l´Hôtel-Dieu a prvními budovami rodící se pařížské univerzity. Dnes se nachází v bezprostřední blízkosti nového l´Hôtel-Dieu, hlavní nemocnice ve středu Paříže, nádraží Saint-Michel – Notre Dame, Prefektury pařížské policie, Paláce spravedlnosti, Sorbonny a radnice. Všechna tato místa mají zvláštní význam pro život města.

V takovém okolí i katedrála svědčí živým způsobem o křesťanském a náboženském rozměru života lidí. Činí to jednak konkrétně tím, že dává podobu městské krajině, jednak symbolicky jako kolektivní reprezentace toho, co vytváří město.

Katedrála v rozumné vzdálenosti od sídla moci

Současně se však katedrála nenachází na místech, kde se rodí politická rozhodnutí. Už od raného středověku se nalézala na jednom konci ostrova Ile de la Cité, na jehož druhém konci se rozkládal Královský palác. Jak se město rozšiřovalo, sídla politických institucí se postupně přesunovala k západní části Paříže. I střediska finančních a obchodních aktivit (burza, banky, velké obchody...) ve stejné době vznikala na jiných místech. A konečně rychlý městský růst za posledních sto let přivodil zrození mnoha nových center: kulturních, intelektuálních, logistických...

Zatímco zde se tedy symbolická místa politické a finanční moci během staletí přesunovala, katedrála zůstala na stejném místě. A navíc se budova vystavěná před 850 lety nachází tam, kde stála merovejské katedrála svatého Štěpána vybudovaná mezi čtvrtým a sedmým stoletím. To znamená, že se katedrála nehnula z místa víc než patnáct století. S ohledem na proměny města je tudíž katedrála svědectvím o tom, že je zde křesťanství trvale přítomno.

Život církve je tedy sice propojen se všemi dimenzemi městského života, ale přitom není závislý ani na moci, ani na univerzitě, ani na finančních kruzích. Když se sídla moci přesunují a jdou ve stopách králů či revolucí,² když jsou kostely přestavovány nebo přemisťovány, katedrála zůstává na místě. Není však jako letiště nebo nádraží místem, kterému není možné se vyhnout. Nikdo není nucen do ní přijít. Je sice pravda, že mnoho lidí do ní vstupuje a navštěvuje ji, ale stejně tak ji mnozí bez povšimnutí míjejí.

Symbol a zmenšený model vztahů mezi církví a státem

Zakončím tyto úvahy o místě katedrály ve společenském a politickém životě aspektem, který tady v Praze dobře znáte, protože jste na něm v posledních letech hodně pracovali. Správa a konkrétní užívání katedrály je jakoby teploměrem povahy a kvality vztahů mezi katolickou církví a státem. Především se to týká katedrály v hlavním městě. Rozmanité administrativní instance, kterých se správa katedrály týká, vytvářejí složitý celek, jenž je obrazem vztahů mezi církví a Francouzskou republikou. Diecéze je pověřena její správou, stát ji vlastní, Ministerstvo kultury je pověřeno její údržbou prostřednictvím různých ministerských úřadů. I policejní prefektura a pařížská radnice jsou různými způsoby zapojeny do života katedrály.³ Ostatně tato složitá organizace nepostačuje k řešení problémů, které se v průběhu času nutně dostavují: organizace kultovních a náboženských událostí v katedrále, starost o stále větší množství návštěvníků na chrámovém nádvoří, přístupnost pro handicapované osoby, zvonění na zvony...

Vztahy mezi katedrálou a veřejnými institucemi života našly svůj rámec ve smlouvách a v praktických postupech, k nimž se krok za krokem dospělo. Tento rámec musí být neustále upravován a aktualizován, což vyžaduje hodně času, diskusí a kontaktů, jimž se arcibiskup a rektor katedrály musí věnovat, aniž by počítali čas.

KATEDRÁLA V ŽIVOTĚ NÁBOŽENSKÉM

Potenciální obohacení a rozšíření každodenního života města

Katedrála je místem, na kterém může dojít k obohacení a rozšíření města. Toto obohacení nelze nikomu vnutit, protože pak by ztratilo svůj smysl. Musí se opřít o víru účastníků, i kdyby nebyla příliš velká. Vyžaduje však také skutečnou misionářskou pozornost církve, která musí jít vstříc jistým iniciativám a nabídnout jim jakoby náboženské rozšíření jejich horizontu. Tak na příklad slavnost chleba několikrát proběhla na chrámovém nádvoří, aniž by byla zakončena mší; teprve pak se vztahy s organizátory natolik upevnily, že bylo možno o završení slavnosti bohoslužbou uvažovat.

Víme také, že každodenní návštěvou více než padesáti tisíc lidí vstupují do katedrály a jsou před Boha kladeny „radosti a naděje, smutky a úzkosti lidí této doby“ (GS 1), přičemž nesmíme zapomínat na napětí, která s sebou nese správa takového proudu lidí! Potvrzuje nám to počet svíček zapálených před oltáři, intence modliteb zapsané v knihách u sošky Panny Marie nebo u jesliček během adventu a vánočního období a v širším slova smyslu „oklika“ (Ex 3,3), kterou dělají lidé všech jazyků, zemí a vyznání, aby vstoupili do katedrály, prošli jí a několik minut v ní pobyli.

Místo, kde se završuje prožívání místních a mezinárodních dramat

Kromě toho, co utváří každodenní život našeho světa, patří dnes pařížská Matka Boží také k místům, kde jsou prožívány emoce vyvolané jistými národními a mezinárodními dramaty, teroristickými útoky nebo přírodními katastrofami... Za poslední měsíce můžeme uvést na příklad zemětřesení na Haiti, atentát na syrskou katedrálu v Bagdádu a na koptský kostel v Alexandrii, masakr v Norsku 23. července, desáté výročí atentátu z 11. září 2001, a dokonce i smrt Michaela Jacksona! Mediální ohlas těchto neštěstí ještě podtrhuje fakt, že mnoho lidí cítí potřebu nalézt místo, na kterém se s druhými mohou podělit o svůj smutek, soucit, emoci, neklid, také svou naději a modlitbu, ať už má jakoukoli podobu.

Proto máme už několik let ve zvyku, že jakmile dojde k nějakému zvlášť výraznému dramatu, ohlásíme, že příští neděli bude večerní mše – kterou každý týden slavím – obětována za oběti dramatu. To umožňuje nabídnout všem lidem místo a čas pro naslouchání Božímu slovu, které je zdrojem naděje a pokoje, a křesťanům možnost přijít s tímto dramatem před Boha při eucharistické oběti. To, že jsme sami iniciativní a nečekáme, až se na nás s podobnou žádostí obrátí zástupci civilní společnosti, kteří mají sklon volit mezináboženskou podobu takových náboženských setkání, nám také umožňuje svobodněji zvát zástupce civilní společnosti a reprezentanty jiných náboženství, aby se této mše zúčastnili. A konečně je také katedrála zcela přirozeně místem, kde se celý národ loučí se zesnulými katolickými osobnostmi.

Dům pro všechen Boží lid

A konečně je katedrála pro křesťany diecéze prvním a nejdůležitějším místem setkávání a slavení eucharistie, a to je možná její primární funkce. Katedrála není určena pro elitu, nejsou v ní žádná rezervovaná místa. Věřící ze všech společenských vrstev a pocházející z různých zemí se věrně účastní liturgie a celého života „katedrální rodiny“. Diecézní a národní církevní hnutí v ní pravidelně slaví významné události své existence.⁴ Věřící pocházející z cizích zemí rádi a pravidelně přicházejí spolu se svými kaplany do katedrály na mši stejně jako východní katolíci žijící ve Francii. Katedrála je rovněž ekumenickým místem, kde jsou oficiálně přijímáni nekatoličtí křesťané. Každé tři roky se v ní odehrává večer modliteb za jednotu křesťanů; zástupce ekumenického patriarchy ve Francii zde slaví nešpory svatého Dionýsia; pravoslavní věřící se ve velkém počtu spolu se svými duchovními první pátek každého měsíce a o Velkém pátku účastní uctívání svaté trnové koruny; a konečně o Velikonoční noci pravoslavný jáhen řecky hlásá evangelium Kristova vzkříšení.

Jak přijímat návštěvníky, co dělat se všemi těmi lidmi?

I když katolické věřící vede do chrámu Matky Boží explicitně vyjádřená křesťanská víra, je jasné, že tomu tak není u všech těch, kteří dnes a denně katedrálu navštěvují. Co si máme na příklad myslet o milionu japonských a čínských turistů, kteří návštěvě katedrály věnují stěží dvacet minut.

Je sice jasné, že mnoho lidí nepřichází s pevným úmyslem vyzpovídat se – to ani zdaleka - , ale přesto nemůžeme apriori tvrdit, že všechny ty návštěvy postrádají jakýkoli duchovní obsah. Pán žní nás posílá, abychom právě těmto hlásali evangelium, a dává nám za úkol, abychom je přinejmenším přijali ve jménu Krista.

Odmítáme na příklad používat termín „turisté“ a raději hovoříme o „návštěvnících“ nebo „poutnících“. Chceme také pomoci těm, kteří dohlížejí na pořádek v katedrále, aby se nestavěli do role hlídačů v muzeu. Ze stejného důvodu i koncerty v chrámu Matky Boží jsou výlučně koncerty duchovní hudby a my žárlivě bdíme nad sestavováním koncertního programu. A konečně asi tak deset let několikrát za týden promítáme večer tak zvané obrazové opery. Na velkém plátně, které je napnuto v kněžišti, nabízíme návštěvníkům prostřednictvím obrazu, hudby a textu katechezi týkající se samotné katedrály Matky Boží nebo tajemství Vánoc.

Je třeba se také zmínit o slavných postních přednáškách pořádaných v chrámu Matky Boží. Když v roce 1835 navrhl laik Frédéric Ozanam tehdejšímu arcibiskupovi, aby otec Lacordaire vystoupil v katedrále Matky Boží v Paříži se svými adventními a postními přednáškami, zvolil právě termín „přednášky“ spíše než kázání. Od samého začátku a ještě i dnes je cílem přednášek oslovit celou společnost a obrátit se na ni jako svědek katolické víry ve věci velkých otázek, které lidskému svědomí klade vývoj společnosti.

LITURGICKÝ ŽIVOT KATEDRÁLY

Na závěr se budeme věnovat tomu, co je samým srdcem života katedrály a důvodem její existence: slavení liturgie církve shromážděné kolem svého biskupa. Role, které katedrála hraje ve společenském a náboženském životě, jsou jakoby soustřednými kruhy kolem prvního kruhu, v němž tluče srdce liturgického života, který dává smysl a účinnost všemu ostatnímu.

Vlastní povaha církve v tomto světě

Architektura katedrály – a ostatně každého kostela – chce vyslovit současně konkrétní přítomnost kněžského lidu v tomto světě a otevřenost Božího povolání celému lidstvu. Každý kostel je jak místem, v němž je v zárodku přítomno Boží království na zemi, tak budovou vystavěnou uprostřed světa. Jako by tu probíhal dvojí pohyb: při pohledu zvnějšku katedrála zjevuje povahu Božího tajemství, jehož se v plnosti účastní ti, kteří jsou uvnitř. A současně svými branami otevřenými do všech směrů značí výzvu k univerzálnímu poslání.

Liturgie jako děj současně svátostní i misijní

Vidíme jasně, že liturgie církve je osou tohoto dvojího pohybu, v němž se prolíná výzva a poslání. Právě proto, že se Boží lid shromažďuje v katedrále, aby posílil a sytil své společenství v Kristu prostřednictvím eucharistické slavnosti, může přijmout a ještě lépe vykonat poslání, které Ježíš svěřil svým učedníkům, totiž že mají nést dobrou zvěst až na hranice země.

Liturgický život katedrály tedy není jakousi více či méně exotickou činností, na kterou se přicházejí dívat návštěvníci. Je rytmem, v němž každý kostel dýchá, je ohniskem celého programu činností v něm. Rozvíjet liturgický život v katedrále tedy neznamená vytvářet jakousi atmosféru. Nezištně tu rozvíjíme živého Krista v prvé řadě sami pro sebe a pro věřící, ale také víme, že navíc budou Kristovým působením přivedeni k zamyšlení, k víře, k lásce, k vidění a k naději i ti, kteří přišli jen na chvíli. V muzeu musí člověk platit za to, aby se mohl dívat, v kostele člověk dostává a neplatí nic.

Proto jsme místo více či méně duchovních kulturních akcí, které průvodci bez ustání nabízejí, postupně rozvinuli liturgický život katedrály. U hlavního oltáře slavíme každý den eucharistii, každý den nabízíme také modlitbu nešpor (ranní chvály v neděli), ve čtvrtek večer je vyhrazen k uctívání Nejsvětější svátosti, dali jsme slavnostní charakter uctívání relikvií Kristova umučení atd. Snažíme se udělat z chrámu Matky Boží čím dál živější katedrálu čím dál živějším životem Božím.

Tato dimenze živé katedrály často návštěvníky zaujme. Nicméně mnoho z nich se diví, že i během bohoslužeb mohou davy dále procházet katedrálou a případně i bohoslužbu poněkud rušit, což nepopírám. Ale je vám jasné, že z toho právě vychází tento typ pastorace. Katedrála nemůže být skutečně místem, kde je každý přijat, jestliže do ní zakážeme vstup během liturgií. Když procházím shromážděním v neděli večer, vidím, jak je rozmanité a jak to v něm hučí. Všímám si ale také toho, že hodně návštěvníků se zastaví kvůli tomu, co vidí a co slyší, a zůstává až do konce mše nebo nešpor. Doléhá k ním a může se jich dotknout krása a harmonie místa a předmětů, vokální nebo varhanní hudba, ale také hlásání Božího slova a liturgické dění. Jen si vzpomeňme na konverzi Paula Claudela při zpěvu Magnificat!

Nutné prostředky

K této pastoraci je nutné mobilizovat potřebné lidské síly a hmotné prostředky. Takové věci nelze uskutečnit za jeden den, a tady už víc než dvacet let vyvíjíme neustálé úsilí. Rád bych tu krátce zdůraznil tři aspekty: úprava kněžiště, organizace duchovní hudby v chrámu Matky Boží a přítomnost kaplanů.

1. Úprava kněžiště

V důsledku liturgické reformy 2. vatikánského koncilu bylo vybudováno nové pódium, ale v roce 1984 došlo k dalším úpravám, které měly za cíl učinit oltář viditelný i z konce lodi. Postupné úpravy byly ukončeny v roce 2004 a doposud jsme s nimi zcela spokojeni. Máme teď k dispozici velmi rozsáhlé kněžiště, do nějž se snadno vejde čtyři sta aktivních účastníků liturgie. Potřebovali jsme téměř padesát let, abychom stabilním a realistickým způsobem vtělili liturgickou reformu do prostoru katedrály.

2. Duchovní hudba

Od doby vybudování chrámu Matky Boží a objevu náboženského polyfonního zpěvu je duchovní hudba velmi významnou součástí působení katedrály. Každý zná její velké varhany a nadané varhaníky, za 20. století stačí uvést jména Louis Vierne a Pierre Cochereau. Před dvaceti lety se kardinál Lustiger rozhodl pro reorganizaci hudebních aktivit v katedrále. Založil tehdy sdružení Duchovní hudba v chrámu Matky Boží v Paříži, jehož pole působnosti zahrnuje péči o hudební stránku všech součástí liturgie, vytváření různých studijních programů katedrální hudební školy (dětský sbor, sbor mladých, sbor dospělých a sólisté), koncertní sezónu a dohled nad hudebními nahrávkami. Pro svou vzdělávací a moderátorskou činnost dostává Duchovní hudba v chrámu Matky Boží v Paříži subvenci od města Paříž a od ministerstva kultury.

3. Kněží

A konečně k péči o poutníky a návštěvníky katedrály je třeba mít početnou skupinu kaplanů a zpovědníků, kteří slouží mše a sedm dní v týdnu od rána do večera jsou k dispozici pro duchovní rozhovor a zpověď. Abychom se vyhnuli tomu, že tito kněží budou působit bez vzájemné komunikace a každý na vlastní pěst, rozhodli jsme se vytvořit skupinu trvalých kaplanů, která se každý týden setkává a žije na tomtéž místě. Spolu s rektorem dnes do této skupiny patří profesoři z Collège des Bernardins a asi šest zahraničních kněží, kteří studují v Paříži a nacházejí zde pastorační doplněk ke své teologické práci.

A konečně musím zdůraznit, že od vytvoření Radia Notre-Dame a katolické televize KTO a od vybavení katedrály kamerami a audiovizuální režií se dostalo jakoby nového potvrzení potřebě této investice do lidských sil a materiálních prostředků. Každodenní vysílání nešpor a vysílání večerní mše v neděli umožňuje mnoha lidem ve světě daleko za hranicemi Paříže a Francie připojit se k liturgické modlitbě v katedrále. A obrazovky umístěné ve vedlejších lodí umožňují všem lidem přítomným v katedrále sledovat, co se u oltáře odehrává.

ZÁVĚR: PŘÍTOMNOST BISKUPA

Na závěr se vrátím zcela prostě ke smyslu slova „katedrála“. Podle definice je katedrála místem, na kterém biskup shromažďuje Boží lid. Katedrála tedy hraje beze zbytku svoji roli tam, kde jsou oba tito činitelé přítomni. Myslím si, že Panna Maria nám v Paříži dopřává té milosti, že se v její katedrále shromažďuje den za dnem početný lid, a je proto arcibiskupovou povinností, aby se tomuto setkávání nevyhýbal.

Právě proto mám ve stopách kardinála Lustigera ve zvyku sloužit v chrámu Matky Boží každou neděli večerní mši a kázat při ní. Navíc sloužím v chrámu Matky Boží i bohoslužbu i při takových velikých diecézních slavnostech, jako je mše se svěcením olejů, jáhenská a kněžská svěcení, ale také studentská mše na začátku školního roku, mše, při níž jsou dospělí katechumeni přijímáni k přípravě na svátost křtu, nebo biřmování dospělých během svatodušní vigilie. A v chrámu Matky Boží samozřejmě slavím také všechny velké svátky liturgického roku, bohoslužby během Svatého týdne a velikonoční vigilii. Takže se s radostí odebírám do chrámu Matky Boží několikrát za týden!

Děkuji vám