23. 1. 2025

Čtyřicet dní Ježíšova dětství a obrazy madony v pražské katedrále – I. díl

Časové uspořádání liturgického roku, jeho svátků a období je v mnoha ohledech inspirováno Písmem svatým. V něm se velmi často setkáváme se čtyřicetidenními nebo dokonce čtyřicetiletými obdobími. V První knize Mojžíšově čteme o potopě světa, kterou způsobil déšť trvající čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Čtyřicet let putoval Izrael pouští a čtyřicet dní byl Mojžíš na hoře Sinaji. David a Šalamoun vládli čtyřicet let a čtyřicet dní a čtyřicet nocí putoval prorok Eliáš k hoře Chorebu. Město Ninive mělo čtyřicet dní, aby konalo pokání a konečně náš Pán Ježíš Kristus se čtyřicet dní postil na poušti. Po svém slavném vzkříšení se zjevoval apoštolům, než po čtyřiceti dnech vstoupil do nebe. V liturgickém roce pak prožíváme postní dobu trvající čtyřicet dní a v latinském jazyce se toto období také nazývá „Tempus Quadragesimae.“ Po slavnosti Zmrtvýchvstání Páně pak dalších čtyřicet dní oslavujeme tuto největší událost v dějinách spásy, abychom posléze oslavili Kristovo nanebevstoupení.

I vánoční čas nám přináší jedno čtyřicetidenní období. Čtyřicet dni po narození Ježíše ho totiž Panna Maria a Svatý Josef přinesli do Jeruzalémského chrámu, kam také přinesli Bohu zástupnou oběť za prvorozeného syna, kterou byl pár hrdliček nebo dvě holoubata. Zde se setkali se starcem Simeonem a prorokyní Annou. Simeon poznal v Ježíši „světlo k osvícení pohanům a k slávě izraelského lidu.“ Svátek, který tuto událost připomíná, se jmenuje Uvedení Páně do chrámu a slavíme ho právě 40 dní po slavnosti Narození Páně, tj. 2. února. V občanském kalendáři je nazván Hromnice a při mši svaté jsou žehnány takzvané hromniční svíčky, které symbolizují Krista jako světlo národů.

O svátku Křtu Páně jsme v našich chrámech naposledy zazpívali vánoční písně a liturgická roucha se následně vrátila k zelené barvě. Do chladu a tmy ponurých lednových dní však v naší katedrále i v mnoha dalších chrámech křesťanského světa nadále září jesličky, u kterých již sice v liturgickém mezidobí nekonáme pobožnosti, ale nadále nám připomínají vánoční radost z narození našeho Spasitele, kterou jsme intenzivně prožívali téměř celé tři týdny. Starší generace pamatují ještě doby, kdy vánoční radost v plné intenzitě trvala po celých čtyřicet dní a vánoční písně zněly v našich chrámech až do zmíněného únorového svátku, který se kdysi nazýval Očišťování Panny Marie a jeho hlavním poselstvím je ono Simeonovo proroctví. Tento svátek je v liturgickém roce již opravdu poslední, který připomíná Ježíšovo dětství.

Texty z Písma svatého, které uslyšíme během liturgie v těchto a následujících dnech, se budou věnovat zejména působení Pána Ježíše a jeho apoštolů na zemi. V tomto období, které již nespadá do vánoční doby, ale je součástí zmíněných čtyřiceti dní, bychom chtěli obrátit pozornost k Matce Boží Panně Marii, chovající narozeného Ježíše, která je v naší katedrále zobrazena na několika místech jako tzv. madona. Jedná se o nádherná malířská a sochařská díla, která bohužel zůstávají trochu stranou pozornosti, protože běžní návštěvníci se nedostanou do jejich bezprostřední blízkosti. Tím spíše bychom Vám je chtěli zprostředkovat touto cestou. Dočtete se o nich v dalším díle tohoto malého seriálu.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: Člověk a Víra, Jana Havlová

Aktuality & články

O hudebních nešporách s hudebním ředitelem katedrály Ondřejem Valentou

3. 11. 2026

V říjnu začal v katedrále nový liturgický cyklus svatovítských hudebních nešpor. Má za cíl propojit hudební projev s bohoslužbou slova. Prvotní nápad vzešel od našeho hudebního ředitele pana Ondřeje Valenty. Zeptali jsme se ho proto na pár otázek, které poodhalují, co nás vedlo k provedení nového pravidelného liturgického cyklu.
Výročí 500 let od nástupu Habsburků na český trůn

21. 10. 2026

Ve čtvrtek večer bude v naší katedrále slavit mimořádnou pontifikální mši svatou arcibiskup pražský a primas český Mons. Stanislav Přibyl. Připomeneme si při ní zvlášť významné kulaté výročí, protože dne 23. října uplyne přesně 500 let od chvíle, kdy byl českým králem zvolen Ferdinand I. Habsburský. Ten byl manželem české princezny Anny Jagellonské, jejíž bratr Ludvík v srpnu téhož roku tragicky zahynul v bitvě u Moháče. Do naší katedrály opět zavítá také arcivévoda Karel Habsbursko-Lotrinský, současná hlava této významné evropské dynastie, nejstarší vnuk posledního českého krále, blahoslaveného Karla, zároveň tedy pretendent rakouského, českého a uherského trůnu, který do naší země často a rád jezdí.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – IV. díl

17. 10. 2026

Náš císař a král Ferdinand V. Dobrotivý proslul mimo jiné svojí mimořádnou štědrostí a dobrosrdečností. Samotné korunovační dary věnoval na charitativní účely, sbírkami desítek obrazů podpořil Akademii výtvarných umění ve Vídni a nejinak tomu bylo i v Čechách, kde se stal jedním z nejvýznamnějších mecenášů v oblasti kultury, architektury a stavitelství. Na různé projekty a charitu v Českém království věnoval v součtu několik milionů zlatých. Stranou jeho pozornosti nezůstala ani naše katedrála, ve které byl korunován českým králem. Patřil k nejvýznamnějším donátorům a podporovatelům její dostavby. Dlužno dodat, že ani jeho nástupce František Josef I. nezůstal pozadu a dostavbu naší katedrály podpořil obrovskými sumami. Oba císařové také přispěli významnými částkami na stavbu pražského Národního divadla. Do doby dlouholetého pražského pobytu císaře v důchodu spadá také založení Jednoty pro dostavění chrámu svatého Víta na Hradě pražském a posledních 15 let svého života tak byl císař očitým svědkem stavební činnosti na jeho opravách a dostavbě, přestože pokročilejších fází budování západního průčelí s věžemi a hlavní lodi se již nedožil. Ve středověké části katedrály však na něj nalezneme jednu zcela konkrétní památku. Jedná se o pozoruhodný novogotický oltář v kapli sv. Jana Křtitele, kam několikrát do roka zavítáme v rámci našeho cyklu Putování po katedrále. Císař byl jeho donátorem a jeho jméno je vepsáno do kamene na boční straně oltářní mensy.
Péčí Metropolitní kapituly byl obnoven mobiliář Chórové kaple

16. 10. 2026

V pondělí 19. října požehná při ranní mši svaté pražský arcibiskup Mons. Stanislav Přibyl obnovenou Chórovou kapli v naší katedrále a počínaje tímto dnem se pravidelné ranní bohoslužby opět vrátí na své obvyklé místo. Rekonstrukci jejího prostoru, kterou realizovala Správa Pražského hradu a která zahrnovala v první řadě restaurování kleneb, stěn a podlah, rekonstrukci elektroinstalace a realizaci nových kabelových tras, využila kapitula k restaurování veškerého mobiliáře včetně oltáře. Historické lavice, sochy, obrazy a další prvky byly před zahájením rekonstrukce kompletně demontovány a odcestovaly přímo do restaurátorských dílen. Na místě pak proběhlo restaurování samotného oltáře, který je pevně spojen s dřevěnou výplní arkády.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – III. díl

10. 10. 2026

Samotná korunovace Ferdinanda V. českým králem proběhla v naší katedrále nedlouho po smrti jeho otce a nástupu na trůn. Ještě za vlády svého otce byl Ferdinand korunován v Bratislavě uherským králem. Jednalo se také o poslední uherskou královskou korunovaci v bratislavském chrámu sv. Martina. Bratislava sloužila dočasně jako uherská metropole od dob Jagellonců, kdy Turci obsadili část Uher včetně Budína po prohrané bitvě u Moháče. František Josef I. i poslední císař Karel I. již byli korunováni v Budapešti. Rakouským císařem se Ferdinand stal v roce 1835 automaticky po smrti svého otce, rakouská císařská korunovace však neproběhla, a to nejen v jeho případě; korunován jím nebyl ani jeho otec, ani jeho nástupci. V roce 1836, rok po svém nástupu na trůn, proběhla právě česká královská korunovace a v roce 1838 pak byl Ferdinand korunován ještě králem lombardsko-benátským; stal se tak také posledním panovníkem korunovaným lombardskou železnou korunou.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – II. díl

8. 10. 2026

U veřejnosti oblíbený a někdy neprávem vysmívaný, upozaděný a přitom svým způsobem ikonický, takový byl poslední český král, který přijal před hlavním oltářem naší katedrály z rukou pražského arcibiskupa Ondřeje Ankwicze a hraběte Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat korunu svatého Václava. Ikonický se stal mimo jiné pro svoji skromnost, otevřenost, vlídnou povahu a mimořádnou štědrost, která mu vynesla označení Dobrotivý.