23. 1. 2025

Čtyřicet dní Ježíšova dětství a obrazy madony v pražské katedrále – I. díl

Časové uspořádání liturgického roku, jeho svátků a období je v mnoha ohledech inspirováno Písmem svatým. V něm se velmi často setkáváme se čtyřicetidenními nebo dokonce čtyřicetiletými obdobími. V První knize Mojžíšově čteme o potopě světa, kterou způsobil déšť trvající čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Čtyřicet let putoval Izrael pouští a čtyřicet dní byl Mojžíš na hoře Sinaji. David a Šalamoun vládli čtyřicet let a čtyřicet dní a čtyřicet nocí putoval prorok Eliáš k hoře Chorebu. Město Ninive mělo čtyřicet dní, aby konalo pokání a konečně náš Pán Ježíš Kristus se čtyřicet dní postil na poušti. Po svém slavném vzkříšení se zjevoval apoštolům, než po čtyřiceti dnech vstoupil do nebe. V liturgickém roce pak prožíváme postní dobu trvající čtyřicet dní a v latinském jazyce se toto období také nazývá „Tempus Quadragesimae.“ Po slavnosti Zmrtvýchvstání Páně pak dalších čtyřicet dní oslavujeme tuto největší událost v dějinách spásy, abychom posléze oslavili Kristovo nanebevstoupení.

I vánoční čas nám přináší jedno čtyřicetidenní období. Čtyřicet dni po narození Ježíše ho totiž Panna Maria a Svatý Josef přinesli do Jeruzalémského chrámu, kam také přinesli Bohu zástupnou oběť za prvorozeného syna, kterou byl pár hrdliček nebo dvě holoubata. Zde se setkali se starcem Simeonem a prorokyní Annou. Simeon poznal v Ježíši „světlo k osvícení pohanům a k slávě izraelského lidu.“ Svátek, který tuto událost připomíná, se jmenuje Uvedení Páně do chrámu a slavíme ho právě 40 dní po slavnosti Narození Páně, tj. 2. února. V občanském kalendáři je nazván Hromnice a při mši svaté jsou žehnány takzvané hromniční svíčky, které symbolizují Krista jako světlo národů.

O svátku Křtu Páně jsme v našich chrámech naposledy zazpívali vánoční písně a liturgická roucha se následně vrátila k zelené barvě. Do chladu a tmy ponurých lednových dní však v naší katedrále i v mnoha dalších chrámech křesťanského světa nadále září jesličky, u kterých již sice v liturgickém mezidobí nekonáme pobožnosti, ale nadále nám připomínají vánoční radost z narození našeho Spasitele, kterou jsme intenzivně prožívali téměř celé tři týdny. Starší generace pamatují ještě doby, kdy vánoční radost v plné intenzitě trvala po celých čtyřicet dní a vánoční písně zněly v našich chrámech až do zmíněného únorového svátku, který se kdysi nazýval Očišťování Panny Marie a jeho hlavním poselstvím je ono Simeonovo proroctví. Tento svátek je v liturgickém roce již opravdu poslední, který připomíná Ježíšovo dětství.

Texty z Písma svatého, které uslyšíme během liturgie v těchto a následujících dnech, se budou věnovat zejména působení Pána Ježíše a jeho apoštolů na zemi. V tomto období, které již nespadá do vánoční doby, ale je součástí zmíněných čtyřiceti dní, bychom chtěli obrátit pozornost k Matce Boží Panně Marii, chovající narozeného Ježíše, která je v naší katedrále zobrazena na několika místech jako tzv. madona. Jedná se o nádherná malířská a sochařská díla, která bohužel zůstávají trochu stranou pozornosti, protože běžní návštěvníci se nedostanou do jejich bezprostřední blízkosti. Tím spíše bychom Vám je chtěli zprostředkovat touto cestou. Dočtete se o nich v dalším díle tohoto malého seriálu.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: Člověk a Víra, Jana Havlová

Aktuality & články

Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – III. díl

10. 10. 2026

Samotná korunovace Ferdinanda V. českým králem proběhla v naší katedrále nedlouho po smrti jeho otce a nástupu na trůn. Ještě za vlády svého otce byl Ferdinand korunován v Bratislavě uherským králem. Jednalo se také o poslední uherskou královskou korunovaci v bratislavském chrámu sv. Martina. Bratislava sloužila dočasně jako uherská metropole od dob Jagellonců, kdy Turci obsadili část Uher včetně Budína po prohrané bitvě u Moháče. František Josef I. i poslední císař Karel I. již byli korunováni v Budapešti. Rakouským císařem se Ferdinand stal v roce 1835 automaticky po smrti svého otce, rakouská císařská korunovace však neproběhla, a to nejen v jeho případě; korunován jím nebyl ani jeho otec, ani jeho nástupci. V roce 1836, rok po svém nástupu na trůn, proběhla právě česká královská korunovace a v roce 1838 pak byl Ferdinand korunován ještě králem lombardsko-benátským; stal se tak také posledním panovníkem korunovaným lombardskou železnou korunou.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – II. díl

8. 10. 2026

U veřejnosti oblíbený a někdy neprávem vysmívaný, upozaděný a přitom svým způsobem ikonický, takový byl poslední český král, který přijal před hlavním oltářem naší katedrály z rukou pražského arcibiskupa Ondřeje Ankwicze a hraběte Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat korunu svatého Václava. Ikonický se stal mimo jiné pro svoji skromnost, otevřenost, vlídnou povahu a mimořádnou štědrost, která mu vynesla označení Dobrotivý.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – I. díl

5. 10. 2026

Naše katedrála plnila v průběhu svých dějin hned několik mimořádných úkolů, které plynuly již z jejího umístění přímo v srdci Českého království, uprostřed královského hradu a nad hrobem věčného panovníka země, svatého knížete Václava. Je v podstatě evropským unikátem, kdy jeden jediný kostel, největší chrám a nejvýraznější dominanta hlavního města země, je zároveň sídelním kostelem arcibiskupa a pohřebním i korunovačním kostelem panovníků v jednom. V letošním roce si připomínáme kulaté výročí jedné zvláště významné historické události, která je s tímto významným posláním naší katedrály spojená. V pondělí 7. září totiž uplynulo přesně 190 let od chvíle, kdy v ní byl při slavnostní bohoslužbě naposledy korunován český král. Tehdy nikdo nemohl tušit, že katedrála svatého Víta takovou slávu zažívá minimálně pro příštích 200 let naposledy. V průběhu 19. a 20. století se navíc chystaly další dvě korunovace, od kterých bylo v důsledku vývoje událostí bohužel upuštěno. Po vzniku Československé republiky se z našich korunovačních klenotů, nadále uchovávaných v katedrále, stal postupně opět významný a živý symbol ztělesňující českou státnost, svému původnímu účelu však již od té doby neposloužily. Na zatím poslední královskou korunovaci a její 190. výročí proto vzpomeneme seriálem článků.
Svatovítské hudební nešpory propojí hudbu a bohoslužbu slova

21. 9. 2026

Dlouhodobým cílem Metropolitní kapituly je neustále rozvíjet duchovní život v katedrále. Ten dýchá pravidelnými i mimořádnými bohoslužbami a liturgickými cykly, jakým je třeba Putování po katedrále. Zcela nový liturgický cyklus Svatovítských hudebních nešpor zahájíme v sobotu 3. října v 18:00. Hlavní myšlenkou je propojení bohoslužby slova a hudby v příčné lodi katedrály.
TISKOVÉ OZNÁMENÍ: Po téměř sedmi stoletích se spojí části vzácného starobylého rukopisu. Pražský fragment Markova evangelia zamíří na výstavu do Itálie

15. 7. 2026

Mezinárodní výstava „MARKOVO EVANGELIUM. Sedm století. Tři zlomky. Jeden evropský příběh“ představí společně tři dochované části mimořádného raně středověkého rukopisu uchovávané v Praze, Cividale a Benátkách. Stane se tak poprvé od 14. století, kdy se části textu, po staletí uctívaného jako autograf evangelisty Marka, začaly oddělovat. Jeden z fragmentů získal císař Karel IV. a od té doby je tato vzácná archiválie uchovávána v Praze.
Nové katedrální varhany pojišťuje Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group

29. 6. 2026

Posláním Kooperativy je chránit hodnoty, na kterých lidem záleží. Nové svatovítské varhany jsou nejen výjimečným dílem, ale také součástí kulturního dědictví naší země. Jsme hrdí a velmi rádi, že můžeme přispět k jejich ochraně a být partnerem tohoto mimořádného projektu. Není to jen hudební nástroj, ale symbolické završení téměř sedmi století historie nejvýznamnějšího českého chrámu, které spojuje špičkové řemeslo, umění i odkaz mnoha generací. V Kooperativě si vážíme možnosti podílet se na ochraně díla, které bude sloužit návštěvníkům, věřícím i milovníkům hudby po mnoho dalších desetiletí.