Na naše zesnulé kanovníky vzpomínáme i v lednu a únoru nového roku

Na naše zesnulé kanovníky vzpomínáme i v lednu a únoru nového roku

Křesťané na celém světě vzpomínají v modlitbě na své zemřelé předky, vyprošují jim odpuštění hříchů a spásu jejich duše a připomínají si jejich životní příběhy. V rodinách pamatujeme zvláště na naše rodiče, prarodiče a další příbuzné, kteří nás předešli na věčnost. Nejinak je tomu v pražské metropolitní kapitule, jejíž kanovníci tvoří duchovní rodinu spolubratří biskupů a kněží, kteří po staletí pečují o naši katedrálu a její život. Kanovníci konají v naší katedrále slavnostní bohoslužby, scházejí se ke společné modlitbě v chóru a pomáhají arcibiskupovi při správě jeho diecéze. Děje se tak bez přerušení již déle než 1050 let. Za tu dobu naší kapitulou prošlo velké množství biskupů i kněží a mezi nimi mnoho významných osobností českých dějin. Výročí jejich narození a úmrtí bychom si tak mohli připomínat skoro každý den v roce. Modlíme se pravidelně za všechny a v tomto článku bychom rádi připomněli alespoň ty, kteří se významnějším způsobem zapsali do dějin české země i naší místní církve a v úvodu letošního roku si připomínáme jejich výročí.

V polovině ledna uplynulo 645 let od smrti našeho významného probošta, který se později stal druhým pražským arcibiskupem a prvním českým kardinálem vůbec. Jan Očko z Vlašimi pocházel z rodu pánů z Jenštejna a Vlašimi a už od 40. let 14. století se znal a úzce spolupracoval s markrabětem moravským a naším pozdějším slavným císařem a králem Karlem IV. Kanovníkem pražské metropolitní kapituly se stal v roce 1342 a následně získal kanonikáty i v dalších kapitulách, mimo jiné v sousední Královské kolegiátní kapitule u Všech svatých na Pražském hradě, v Mělníku, Vratislavi a v Olomouci. V roce 1351 se stává olomouckým biskupem a v roce 1364 pak nástupcem Arnošta z Pardubic v úřadu arcibiskupa pražského. Historicky prvním českým kardinálem ho jmenoval papež Urban VI. v roce 1378. Téhož roku zemřel císař Karel IV. a arcibiskup se poté zřekl svého úřadu. Jeho nástupcem se stal jeho vlastní synovec Jan z Jenštejna.

 

Busta Jana Očka na triforiu katedrály

 

Po své smrti v roce 1380 byl Jan Očko z Vlašimi pochován ve Vlašimské kapli v naší katedrále, která se nachází přímo naproti stříbrnému náhrobku svatého Jana Nepomuckého v chórovém ochozu. Nalezneme zde jeho sochu z bílého mramoru, ležící na tumbě zhotovené z červeného mramoru. Tento náhrobek vyrobila parléřovská huť. Přízvisko Očko odkazuje na jeho údajnou zrakovou indispozici, která ho přivedla ke zvláštní úctě ke svaté Otýlii. Ta se narodila slepá a podle legendy se jí po jejím křtu vrátil zrak. Scéna křtu svaté Otýlie je jednou z mála dochovaných gotických nástěnných maleb v naší katedrále, nachází se právě ve Vlašimské kapli a Jan Očko z Vlašimi je zobrazen jako nápadně maličká postava u paty křtitelnice, do které je svatá Otýlie ponořena.

O den dříve, 13. ledna, uplynulo 439 let od smrti Jindřicha Scribonia řečeného Píšek z Horšova Týna. Stejně jako Jan Očko z Vlašimi byl proboštem naší kapituly a jako poslední náš kanovník spravoval pražskou arcidiecézi v době 140 let dlouhé sedisvakance. V roce 1421 totiž 7. pražský arcibiskup Konrád z Vechty přijal čtyři artikuly pražské, připojil se tedy na stranu pod obojí a v roce 1425 byl papežem definitivně zbaven úřadu. Následovalo dlouhé období, kdy v Praze nebyl papežem uznaný arcibiskup a až do roku 1561 diecézi spravovali administrátoři, vybíraní většinou z řad kanovníků metropolitní kapituly, která na rozdíl od arcibiskupa zůstala papeži věrná. Odtud pochází také deviza pražské metropolitní kapituly „semper fidelis“ (=“vždy věrná“). Jindřich Scribonius byl znám jako velmi vzdělaný a schopný kněz z Tovaryšstva Ježíšova. Působil jako vychovatel ve šlechtických rodinách a zpovědník královny Anny Jagellonské. Dočkal se nabídky stát se po dlouhém období sedisvakance prvním pražským arcibiskupem v obnoveném úřadu, ale nabídku ze skromnosti odmítl. Zůstal pak ve službách nového arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice.

Pamatujeme také na kanovníka Jana Rudolfa Šporka, který zemřel před 266 lety dne 21. ledna. Ten byl do naší kapituly instalován v roce 1720 a v roce 1729 byl v Římě vysvěcen na biskupa. Do dějin naší církve se zapsal zejména svým podílem na procesu kanonizace svatého Jana Nepomuckého, českého světce, který je uctíván prakticky po celém světě. Kapitula ho za tím účelem vyslala do Říma už v roce 1722.

V únoru pak vzpomínáme na další zajímavé osobnosti z řad našich kanovníků. Dne 12. února je to probošt Václav Vojtěch svobodný pán z Herites (+12.2.1822), proslulý svojí laskavostí a obětavostí, který byl císařem Josefem II. povýšen do rytířského stavu. Významnou roli pak sehrál při korunovaci císaře Františka II. českým králem. Zvláštní pozornost pak zasluhují kanovníci Antonín Podlaha a Josef Čihák, o kterých si můžete přečíst v následujících článcích.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: Člověk a Víra/Alois Vasku

Aktuality & články

  • Výročí 65 let úmrtí kanovníka Josefa Čiháka

    Výročí 65 let úmrtí kanovníka Josefa Čiháka

    Dne 18. února uplyne 65 let od úmrtí našeho kanovníka Josefa Čiháka, věrného Kristova kněze a mučedníka komunistického režimu. Přestože se dožil věku 80 let, posledních 10 let svého života prožil v těžkém utrpení jako vězeň. V důsledku věznění prodělal řadu těžkých onemocnění. Přes opakované žádosti lékařů již do konce života nebyl z vězení propuštěn. V naší kapitule se stal nástupcem Antonína Podlahy v roli kapitulního archiváře a knihovníka. Proslul rovněž dlouhým a činorodým působením nejen v metropolitní kapitule, ale i ve farnostech, na gymnáziích a na teologické fakultě Univerzity Karlovy.

  • Pořad bohoslužeb o svátcích, památkách a výročích konaných v bočních kaplích katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze

    Pořad bohoslužeb o svátcích, památkách a výročích konaných v bočních kaplích katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze

    Římskokatolická farnost u svatého Víta, Václava a Vojtěcha ve spolupráci s Metropolitní kapitulou u svatého Víta v Praze zahájila na jaře roku 2024 cyklus mší svatých nazvaný „Putování po katedrále“. Tento cyklus má za cíl obnovit duchovní život v bočních kaplích katedrály. 

  • Kanovník Metropolitní kapituly Tomáš Roule slaví kulaté výročí

    Kanovník Metropolitní kapituly Tomáš Roule slaví kulaté výročí

    Své životní jubileum slaví tuto neděli kanovník naší metropolitní kapituly ThLic. Mgr. Tomáš Roule, současný spirituál Papežské koleje Nepomucenum v Římě, kde doprovází naše bohoslovce na jejich cestě ke kněžství. Přejeme mu hojnost Božích milostí a požehnání, stálou ochranu jeho svatých patronů, pevné zdraví, radostnou mysl a mnoho sil do jeho další služby pro Kristovu církev!

  • První Putování po katedrále roku zavítá do Nové arcibiskupské kaple

    První Putování po katedrále roku zavítá do Nové arcibiskupské kaple

    I v letošním roce pokračujeme v našem cyklu Putování po katedrále, kdy sloužíme ranní mše svaté v těch kaplích naší katedrály, jejichž zasvěcení, historie či účel souvisí s aktuálním svátkem nebo výročím. Cyklus je součástí Jubilejního roku 2025. První dvě zastavení v roce nás zavedou do Nové arcibiskupské kaple v severní boční lodi katedrály. V pátek dne 14. února zde vzpomeneme na našeho kapitulního děkana a světícího biskupa pražského Antonína Podlahu, dne 18. března zde budeme slavit mši svatou ve výroční den úmrtí 35. arcibiskupa pražského Miloslava kardinála Vlka. Oba jmenovaní nalezli místo svého posledního odpočinku v prostorné hrobce umístěné přímo pod touto kaplí a na západní stěně kaple pak můžeme vidět jejich pamětní desky.  

  • Vzpomínáme na výročí úmrtí Mons. Podlahy. Biskupa, děkana, archeologa, historika, knihovníka

    Vzpomínáme na výročí úmrtí Mons. Podlahy. Biskupa, děkana, archeologa, historika, knihovníka

    V lednu a únoru vzpomínáme zvláště na našeho děkana Antonína Podlahu, jednoho z nejvýraznějších pražských kanovníků a nesmírně činorodého kněze a později biskupa ve 20. století. Dne 22. ledna uplynulo 160 let od jeho narození a 14. února uplyne 93 let od jeho smrti. Tento náš kanovník se zapsal tučným písmem také do dějin české archeologie a památkové péče. Jeho intenzivní a plodná činnost v těchto i dalších oborech ho v roce 1903 přivedla až do České akademie věd a umění, v roce 1906 se stal mimořádným členem Královské české společnosti nauk a v roce 1904 získal vyznamenání Pro Ecclesia et Pontifice. Místo svého posledního odpočinku pak nalezl v samotné nové arcibiskupské hrobce v severní boční lodi naší katedrály, přestože pražským arcibiskupem nebyl. Slavné vzkříšení tak očekává po boku arcibiskupů Františka Kordače, Karla Kardinála Kašpara, Františka kardinála Tomáška a Miloslava kardinála Vlka.  

  • Po stopách pražské katedrály ve Věčném městě – VI. díl: Kult svatého Vojtěcha na Tiberském ostrově

    Po stopách pražské katedrály ve Věčném městě – VI. díl: Kult svatého Vojtěcha na Tiberském ostrově

    Nedaleko samotného srdce starověkého Říma, na dohled od pahorku Palatinu s ruinami císařského paláce a přímo naproti zaniklému sportovišti nazývanému Circus Maximus se uprostřed Tibery nachází velký ostrov. S městem jej spojuje stařičký most zvaný Pons Fabricius, který zde stál již v době, kdy se v Judském království a pozdější římské provincii Judea narodil, žil a byl ukřižován náš Pán Ježíš Kristus. Na ostrově stojí krásná bazilika s bohatě zdobeným interiérem, zasvěcená svatému apoštolu Bartoloměji. Do barokní podoby byla přestavěna po povodních v 16. století, které ji těžce poškodily. Původně však byla tato římská bazilika zasvěcena našemu svatému mučedníkovi, druhému pražskému biskupovi a jednomu z hlavních patronů české země a naší katedrály svatému Vojtěchovi. Ještě dnes bychom zde našli dochované odkazy na tohoto našeho světce. Jedním z nich je starobylá mramorová studna, umístěná před hlavním oltářem. Na ní se dochovala plastika Krista, císaře Otty III. a právě svatého Vojtěcha.

Děkujeme, že při návštěvě katedrály respektujete tato základní omezení