V polovině ledna uplynulo 645 let od smrti našeho významného probošta, který se později stal druhým pražským arcibiskupem a prvním českým kardinálem vůbec. Jan Očko z Vlašimi pocházel z rodu pánů z Jenštejna a Vlašimi a už od 40. let 14. století se znal a úzce spolupracoval s markrabětem moravským a naším pozdějším slavným císařem a králem Karlem IV. Kanovníkem pražské metropolitní kapituly se stal v roce 1342 a následně získal kanonikáty i v dalších kapitulách, mimo jiné v sousední Královské kolegiátní kapitule u Všech svatých na Pražském hradě, v Mělníku, Vratislavi a v Olomouci. V roce 1351 se stává olomouckým biskupem a v roce 1364 pak nástupcem Arnošta z Pardubic v úřadu arcibiskupa pražského. Historicky prvním českým kardinálem ho jmenoval papež Urban VI. v roce 1378. Téhož roku zemřel císař Karel IV. a arcibiskup se poté zřekl svého úřadu. Jeho nástupcem se stal jeho vlastní synovec Jan z Jenštejna.
Busta Jana Očka na triforiu katedrály
Po své smrti v roce 1380 byl Jan Očko z Vlašimi pochován ve Vlašimské kapli v naší katedrále, která se nachází přímo naproti stříbrnému náhrobku svatého Jana Nepomuckého v chórovém ochozu. Nalezneme zde jeho sochu z bílého mramoru, ležící na tumbě zhotovené z červeného mramoru. Tento náhrobek vyrobila parléřovská huť. Přízvisko Očko odkazuje na jeho údajnou zrakovou indispozici, která ho přivedla ke zvláštní úctě ke svaté Otýlii. Ta se narodila slepá a podle legendy se jí po jejím křtu vrátil zrak. Scéna křtu svaté Otýlie je jednou z mála dochovaných gotických nástěnných maleb v naší katedrále, nachází se právě ve Vlašimské kapli a Jan Očko z Vlašimi je zobrazen jako nápadně maličká postava u paty křtitelnice, do které je svatá Otýlie ponořena.
O den dříve, 13. ledna, uplynulo 439 let od smrti Jindřicha Scribonia řečeného Píšek z Horšova Týna. Stejně jako Jan Očko z Vlašimi byl proboštem naší kapituly a jako poslední náš kanovník spravoval pražskou arcidiecézi v době 140 let dlouhé sedisvakance. V roce 1421 totiž 7. pražský arcibiskup Konrád z Vechty přijal čtyři artikuly pražské, připojil se tedy na stranu pod obojí a v roce 1425 byl papežem definitivně zbaven úřadu. Následovalo dlouhé období, kdy v Praze nebyl papežem uznaný arcibiskup a až do roku 1561 diecézi spravovali administrátoři, vybíraní většinou z řad kanovníků metropolitní kapituly, která na rozdíl od arcibiskupa zůstala papeži věrná. Odtud pochází také deviza pražské metropolitní kapituly „semper fidelis“ (=“vždy věrná“). Jindřich Scribonius byl znám jako velmi vzdělaný a schopný kněz z Tovaryšstva Ježíšova. Působil jako vychovatel ve šlechtických rodinách a zpovědník královny Anny Jagellonské. Dočkal se nabídky stát se po dlouhém období sedisvakance prvním pražským arcibiskupem v obnoveném úřadu, ale nabídku ze skromnosti odmítl. Zůstal pak ve službách nového arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice.
Pamatujeme také na kanovníka Jana Rudolfa Šporka, který zemřel před 266 lety dne 21. ledna. Ten byl do naší kapituly instalován v roce 1720 a v roce 1729 byl v Římě vysvěcen na biskupa. Do dějin naší církve se zapsal zejména svým podílem na procesu kanonizace svatého Jana Nepomuckého, českého světce, který je uctíván prakticky po celém světě. Kapitula ho za tím účelem vyslala do Říma už v roce 1722.
V únoru pak vzpomínáme na další zajímavé osobnosti z řad našich kanovníků. Dne 12. února je to probošt Václav Vojtěch svobodný pán z Herites (+12.2.1822), proslulý svojí laskavostí a obětavostí, který byl císařem Josefem II. povýšen do rytířského stavu. Významnou roli pak sehrál při korunovaci císaře Františka II. českým králem. Zvláštní pozornost pak zasluhují kanovníci Antonín Podlaha a Josef Čihák, o kterých si můžete přečíst v následujících článcích.
Text: Ing. Ondřej Stříteský
Foto: Člověk a Víra/Alois Vasku
