4. 2. 2025

Na naše zesnulé kanovníky vzpomínáme i v lednu a únoru nového roku

Křesťané na celém světě vzpomínají v modlitbě na své zemřelé předky, vyprošují jim odpuštění hříchů a spásu jejich duše a připomínají si jejich životní příběhy. V rodinách pamatujeme zvláště na naše rodiče, prarodiče a další příbuzné, kteří nás předešli na věčnost. Nejinak je tomu v pražské metropolitní kapitule, jejíž kanovníci tvoří duchovní rodinu spolubratří biskupů a kněží, kteří po staletí pečují o naši katedrálu a její život. Kanovníci konají v naší katedrále slavnostní bohoslužby, scházejí se ke společné modlitbě v chóru a pomáhají arcibiskupovi při správě jeho diecéze. Děje se tak bez přerušení již déle než 1050 let. Za tu dobu naší kapitulou prošlo velké množství biskupů i kněží a mezi nimi mnoho významných osobností českých dějin. Výročí jejich narození a úmrtí bychom si tak mohli připomínat skoro každý den v roce. Modlíme se pravidelně za všechny a v tomto článku bychom rádi připomněli alespoň ty, kteří se významnějším způsobem zapsali do dějin české země i naší místní církve a v úvodu letošního roku si připomínáme jejich výročí.

V polovině ledna uplynulo 645 let od smrti našeho významného probošta, který se později stal druhým pražským arcibiskupem a prvním českým kardinálem vůbec. Jan Očko z Vlašimi pocházel z rodu pánů z Jenštejna a Vlašimi a už od 40. let 14. století se znal a úzce spolupracoval s markrabětem moravským a naším pozdějším slavným císařem a králem Karlem IV. Kanovníkem pražské metropolitní kapituly se stal v roce 1342 a následně získal kanonikáty i v dalších kapitulách, mimo jiné v sousední Královské kolegiátní kapitule u Všech svatých na Pražském hradě, v Mělníku, Vratislavi a v Olomouci. V roce 1351 se stává olomouckým biskupem a v roce 1364 pak nástupcem Arnošta z Pardubic v úřadu arcibiskupa pražského. Historicky prvním českým kardinálem ho jmenoval papež Urban VI. v roce 1378. Téhož roku zemřel císař Karel IV. a arcibiskup se poté zřekl svého úřadu. Jeho nástupcem se stal jeho vlastní synovec Jan z Jenštejna.

Busta Jana Očka na triforiu katedrály

Po své smrti v roce 1380 byl Jan Očko z Vlašimi pochován ve Vlašimské kapli v naší katedrále, která se nachází přímo naproti stříbrnému náhrobku svatého Jana Nepomuckého v chórovém ochozu. Nalezneme zde jeho sochu z bílého mramoru, ležící na tumbě zhotovené z červeného mramoru. Tento náhrobek vyrobila parléřovská huť. Přízvisko Očko odkazuje na jeho údajnou zrakovou indispozici, která ho přivedla ke zvláštní úctě ke svaté Otýlii. Ta se narodila slepá a podle legendy se jí po jejím křtu vrátil zrak. Scéna křtu svaté Otýlie je jednou z mála dochovaných gotických nástěnných maleb v naší katedrále, nachází se právě ve Vlašimské kapli a Jan Očko z Vlašimi je zobrazen jako nápadně maličká postava u paty křtitelnice, do které je svatá Otýlie ponořena.

O den dříve, 13. ledna, uplynulo 439 let od smrti Jindřicha Scribonia řečeného Píšek z Horšova Týna. Stejně jako Jan Očko z Vlašimi byl proboštem naší kapituly a jako poslední náš kanovník spravoval pražskou arcidiecézi v době 140 let dlouhé sedisvakance. V roce 1421 totiž 7. pražský arcibiskup Konrád z Vechty přijal čtyři artikuly pražské, připojil se tedy na stranu pod obojí a v roce 1425 byl papežem definitivně zbaven úřadu. Následovalo dlouhé období, kdy v Praze nebyl papežem uznaný arcibiskup a až do roku 1561 diecézi spravovali administrátoři, vybíraní většinou z řad kanovníků metropolitní kapituly, která na rozdíl od arcibiskupa zůstala papeži věrná. Odtud pochází také deviza pražské metropolitní kapituly „semper fidelis“ (=“vždy věrná“). Jindřich Scribonius byl znám jako velmi vzdělaný a schopný kněz z Tovaryšstva Ježíšova. Působil jako vychovatel ve šlechtických rodinách a zpovědník královny Anny Jagellonské. Dočkal se nabídky stát se po dlouhém období sedisvakance prvním pražským arcibiskupem v obnoveném úřadu, ale nabídku ze skromnosti odmítl. Zůstal pak ve službách nového arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice.

Pamatujeme také na kanovníka Jana Rudolfa Šporka, který zemřel před 266 lety dne 21. ledna. Ten byl do naší kapituly instalován v roce 1720 a v roce 1729 byl v Římě vysvěcen na biskupa. Do dějin naší církve se zapsal zejména svým podílem na procesu kanonizace svatého Jana Nepomuckého, českého světce, který je uctíván prakticky po celém světě. Kapitula ho za tím účelem vyslala do Říma už v roce 1722.

V únoru pak vzpomínáme na další zajímavé osobnosti z řad našich kanovníků. Dne 12. února je to probošt Václav Vojtěch svobodný pán z Herites (+12.2.1822), proslulý svojí laskavostí a obětavostí, který byl císařem Josefem II. povýšen do rytířského stavu. Významnou roli pak sehrál při korunovaci císaře Františka II. českým králem. Zvláštní pozornost pak zasluhují kanovníci Antonín Podlaha a Josef Čihák, o kterých si můžete přečíst v následujících článcích.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: Člověk a Víra/Alois Vasku

Aktuality & články

Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – III. díl

10. 10. 2026

Samotná korunovace Ferdinanda V. českým králem proběhla v naší katedrále nedlouho po smrti jeho otce a nástupu na trůn. Ještě za vlády svého otce byl Ferdinand korunován v Bratislavě uherským králem. Jednalo se také o poslední uherskou královskou korunovaci v bratislavském chrámu sv. Martina. Bratislava sloužila dočasně jako uherská metropole od dob Jagellonců, kdy Turci obsadili část Uher včetně Budína po prohrané bitvě u Moháče. František Josef I. i poslední císař Karel I. již byli korunováni v Budapešti. Rakouským císařem se Ferdinand stal v roce 1835 automaticky po smrti svého otce, rakouská císařská korunovace však neproběhla, a to nejen v jeho případě; korunován jím nebyl ani jeho otec, ani jeho nástupci. V roce 1836, rok po svém nástupu na trůn, proběhla právě česká královská korunovace a v roce 1838 pak byl Ferdinand korunován ještě králem lombardsko-benátským; stal se tak také posledním panovníkem korunovaným lombardskou železnou korunou.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – II. díl

8. 10. 2026

U veřejnosti oblíbený a někdy neprávem vysmívaný, upozaděný a přitom svým způsobem ikonický, takový byl poslední český král, který přijal před hlavním oltářem naší katedrály z rukou pražského arcibiskupa Ondřeje Ankwicze a hraběte Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat korunu svatého Václava. Ikonický se stal mimo jiné pro svoji skromnost, otevřenost, vlídnou povahu a mimořádnou štědrost, která mu vynesla označení Dobrotivý.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – I. díl

5. 10. 2026

Naše katedrála plnila v průběhu svých dějin hned několik mimořádných úkolů, které plynuly již z jejího umístění přímo v srdci Českého království, uprostřed královského hradu a nad hrobem věčného panovníka země, svatého knížete Václava. Je v podstatě evropským unikátem, kdy jeden jediný kostel, největší chrám a nejvýraznější dominanta hlavního města země, je zároveň sídelním kostelem arcibiskupa a pohřebním i korunovačním kostelem panovníků v jednom. V letošním roce si připomínáme kulaté výročí jedné zvláště významné historické události, která je s tímto významným posláním naší katedrály spojená. V pondělí 7. září totiž uplynulo přesně 190 let od chvíle, kdy v ní byl při slavnostní bohoslužbě naposledy korunován český král. Tehdy nikdo nemohl tušit, že katedrála svatého Víta takovou slávu zažívá minimálně pro příštích 200 let naposledy. V průběhu 19. a 20. století se navíc chystaly další dvě korunovace, od kterých bylo v důsledku vývoje událostí bohužel upuštěno. Po vzniku Československé republiky se z našich korunovačních klenotů, nadále uchovávaných v katedrále, stal postupně opět významný a živý symbol ztělesňující českou státnost, svému původnímu účelu však již od té doby neposloužily. Na zatím poslední královskou korunovaci a její 190. výročí proto vzpomeneme seriálem článků.
Svatovítské hudební nešpory propojí hudbu a bohoslužbu slova

21. 9. 2026

Dlouhodobým cílem Metropolitní kapituly je neustále rozvíjet duchovní život v katedrále. Ten dýchá pravidelnými i mimořádnými bohoslužbami a liturgickými cykly, jakým je třeba Putování po katedrále. Zcela nový liturgický cyklus Svatovítských hudebních nešpor zahájíme v sobotu 3. října v 18:00. Hlavní myšlenkou je propojení bohoslužby slova a hudby v příčné lodi katedrály.
TISKOVÉ OZNÁMENÍ: Po téměř sedmi stoletích se spojí části vzácného starobylého rukopisu. Pražský fragment Markova evangelia zamíří na výstavu do Itálie

15. 7. 2026

Mezinárodní výstava „MARKOVO EVANGELIUM. Sedm století. Tři zlomky. Jeden evropský příběh“ představí společně tři dochované části mimořádného raně středověkého rukopisu uchovávané v Praze, Cividale a Benátkách. Stane se tak poprvé od 14. století, kdy se části textu, po staletí uctívaného jako autograf evangelisty Marka, začaly oddělovat. Jeden z fragmentů získal císař Karel IV. a od té doby je tato vzácná archiválie uchovávána v Praze.
Nové katedrální varhany pojišťuje Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group

29. 6. 2026

Posláním Kooperativy je chránit hodnoty, na kterých lidem záleží. Nové svatovítské varhany jsou nejen výjimečným dílem, ale také součástí kulturního dědictví naší země. Jsme hrdí a velmi rádi, že můžeme přispět k jejich ochraně a být partnerem tohoto mimořádného projektu. Není to jen hudební nástroj, ale symbolické završení téměř sedmi století historie nejvýznamnějšího českého chrámu, které spojuje špičkové řemeslo, umění i odkaz mnoha generací. V Kooperativě si vážíme možnosti podílet se na ochraně díla, které bude sloužit návštěvníkům, věřícím i milovníkům hudby po mnoho dalších desetiletí.