Mnozí z našich kanovníků vynikli jako významní kronikáři, teologové či historici, někteří se dokonce věnovali přírodním vědám a mnoho se jich stalo později pražskými biskupy a arcibiskupy, které dříve volila právě katedrální kapitula. Vzhledem k pohnutým dějinám českých zemí ve 20. století nalezneme mezi členy pražské metropolitní kapituly také řadu úctyhodných osobností, které čelily nacistické i komunistické perzekuci. Nyní chceme vzpomenout zvláště na mimořádně statečného, obětavého, činorodého a zbožného kanovníka Otakara Švece, který se stal obětí obou těchto režimů a od jehož narození uplyne v úterý 27. srpna 136 let. Zároveň pamatujeme na dalšího vězně komunistického režimu, kanovníka Jaroslava Kulače, který zemřel 25. srpna 1970 a právě v neděli tak uplyne 54 let od jeho smrti.
ThDr. Otakar Švec
Kanovník Švec se narodil v roce 1888 v Plzni a na kněze byl vysvěcen dne 24. února 1912 v Římě, kde předtím vystudoval. Ve své kněžské službě byl obdivuhodně činorodý. Již v roce svého kněžského svěcení se stal doktorem teologie a vedle práce v duchovní správě vyučoval náboženství ve školách, o sobotách pak zpovídal ve Strakově akademii. V Karlíně řídil dobročinnou společnost sv. Cyrila a Metoděje, která se starala o stravování chudých dělníků, stal se také osobním sekretářem apoštolského nuncia v Československu.
Kanovníkem pražské metropolitní kapituly ho papež Pius XI. jmenoval dne 23.2.1929. Od té doby vykonával řadu dalších funkcí v pražské arcidiecézi, působil jako rada arcibiskupské kurie a prosynodální examinátor a soudce, řídil však mnoho dalších arcidiecézních institucí. Arcibiskupu Kordačovi asistoval při všech bohoslužbách slavených při příležitosti svatováclavského milenia.
Jeho mimořádně bohaté kněžské působení bylo přerušeno 1. května 1942, kdy byl zatčen pražským gestapem. Po celý zbytek II. světové války a německé okupace českých zemí trpěl ve věznicích a koncentračních táborech, z pražského Pankráce byl převezen nejprve do Terezína, posléze Mauthausenu a Dachau, odkud se vrátil až po válce s poškozeným zdravím. Během věznění prokázal vynikajícím způsobem svoji statečnost. Dával hladovým ze svého nepatrného přídělu chleba i polévky a téměř pravidelně rozdal obsah balíčků, které dostal z domova. Nepočítal při tom s odplatou. Byl nebojácný, charakterní a přímý, a proto velmi oblíben. Jednou se dokonce neohroženě postavil kápovi Heinrichu Hackenbrachtovi, když tento utloukal spoluvězně – ruského zajatce a invalidu. Neváhal docházet mezi infikované vězně, kteří volali o pomoc a žádali ho o duchovní posilu, ačkoliv za tuto činnost hrozily tvrdé postihy. Za své statečné chování za okupace a věznění v koncentračních táborech pak obdržel 18. 7. 1947 dvě vyznamenání od prezidenta republiky, jednalo se o Československou vojenskou medaili za zásluhy I. stupně a Československý válečný kříž.
Znovunabyté svobody však užil pouhé 4 roky. V roce 1949 začalo jeho další utrpení, kdy byl v Československu opět zatčen, rok držen ve vazbě a v roce 1950 odsouzen ke 20 letům vězení a konfiskaci veškerého majetku. Prošel věznicemi na Mírově a ve Valdicích, během věznění podstoupil operaci těžce poškozené páteře. Ačkoliv jeho příbuzní a přátelé usilovali o jeho omilostnění, žádost o milost byla v roce 1952 zamítnuta. Teprve v roce 1954 mu prezident Antonín Zápotocký prominul dvě třetiny trestu. Jeho zbývající část si odpykával na Mírově, kde v důsledku mozkové příhody ochrnul na levou ruku a velmi špatně mluvil. Usnesením Generální prokuratury v Praze mu byl 3. 11. 1954 prominut zbytek trestu a 12. listopadu byl podmínečně propuštěn. Z vězení byl předán příbuzným těžce nemocný a trvale upoutaný na lůžko. Vzhledem k závažnosti jeho zdravotního stavu záhy převezen na ortopedickou kliniku v Praze 2, potom byl léčen ve fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně a koncem roku 1955 byl přemístěn do Ústavu pro choroby stáří v Mělníce-Podolí, kde 29. 5. 1958 zemřel na infarkt.
Kanovník Jaroslav Kulač byl spolu s Otakarem Švecem vysvěcen na kněze 24. února 1912 v Římě a během komunistického režimu ho potkal podobný osud. Kanovníkem naší kapituly se stal v roce 1932. Předtím působil v duchovní správě v Kolíně a ve vojenské duchovní správě, po svém jmenování kanovníkem pak působil ve funkci arcibiskupského konzistorního rady a v mnoha dalších funkcích a úřadech pražské arcidiecéze. Během II. světové války a nacistické okupace českých zemí byl kancléřem pražského arcibiskupství. Jeho kněžské působení přerušil rok 1950, kdy byl v rámci zákroků komunistické moci proti katolické církvi zatčen a odsouzen na 17 let do vězení. Po deseti letech byl sice propuštěn, ale kvůli zákazu kněžského působení musel žít v ústranní u příbuzných v Šestajovicích. Dne 18.6.1969 byl sice rehabilitován, o rok později dne 25. srpna však umírá.
ThDr. Jaroslav Kulač
Kéž oba naše bratry a své oddané kněze Pán odmění za jich věrnou službu, mimořádnou statečnost a oběť a přijme je do svého království!
Foto: Knihovna pražské metropolitní kapituly
Text: Ing. Ondřej Stříteský
