27. 2. 2025

Příběh vyhnané princezny na Hradě

Dne 21. června 1804 se v naší nedostavěné a stále ještě značně zchátralé katedrále odehrál zvláštní a v té době již ojedinělý pohřební obřad. Jednalo se o dosud vůbec poslední královský pohřeb, který v našem korunovačním chrámu proběhl. Do královské hrobky uprostřed chóru katedrály byla uložena arcivévodkyně Marie Amálie Habsbursko-Lotrinská, jedna z dcer Marie Terezie, královská princezna česká a uherská, provdaná vévodkyně z Parmy, Piacenzy a Guastally. Členové habsburského rodu v té době již dvě století byli ukládáni k poslednímu odpočinku v kapucínské hrobce ve Vídni, která Habsburkům k tomuto účelu slouží dodnes. Arcivévodkyně Marie Amálie však v Praze strávila poslední roky svého života defacto ve vyhnanství, a to se značně podlomeným zdravím. Do pražské katedrály se s ní nepřijel rozloučit nikdo z její rodiny, zato místní šlechta a obyvatelstvo dorazilo v hojném počtu, aby jí vyjádřilo svoji náklonnost. Naše princezna byla pochována v hnědých šatech, s kloboukem na hlavě, s růžencem a krucifixem v rukou. Její cínový sarkofág je dodnes uložen v zadní části královské hrobky pod Collinovým mauzoleem, v těsném sousedství císařů Karla IV., Rudolfa II. a krále Václava IV. Celý prostor hrobky byl ve 30. letech 20. století zrekonstruován podle návrhu architekta Kamila Roškota a v roce 1935 znovu vysvěcen J. Em. Karlem kardinálem Kašparem, knížetem-arcibiskpem pražským. Ostatky našich panovníků byly uloženy do nových kamenných nebo kovových sarkofágů, pouze císař a král Rudolf II. a arcivévodkyně Marie Amálie nadále odpočívají ve svých původních rakvích.

Portrét Marie Amálie

Pražský pobyt naší princezny Marie Amálie zakončil její nedlouhý život plný těžkostí, které byly důsledkem sňatkové politiky její matky Marie Terezie. Jako většina jejích sester se musela provdat za muže, kterého jí vybrala matka. Marie Amálie sice zahořela láskou k bavorskému vévodovi Karlovi Zweibrückenskému, toho ale její matka odmítla. Pro svou dceru vybrala v té době perspektivnějšího ženicha, vévodu Ferdinanda Parmského, jehož sestra Isabela byla provdána za jejího nejstaršího syna, budoucího císaře Josefa II. Zatímco Isabela Parmská byla velmi krásná, inteligentní a nadaná mladá dáma, kterou si její ženich okamžitě zamiloval, její bratr Ferdinand bohužel takovým charismatem nadán nebyl. Pro mladou habsburskou arcivévodkyni představoval tento sňatek velké zklamání. Vévoda Ferdinand vstoupil do dějin jako panovník nevalných kvalit a jako prostoduchý a ošklivý člověk velmi hrubého ražení. Své manželky se údajně bál a ve všem jí ustupoval. Ta proto od samého začátku převzala iniciativu a v Parmě postupně začala vládnout sama. Něco takového bylo ale v té době neslýchané a vyvolalo to ostré reakce od příbuzenstva ve Vídni, ale i v Paříži a v Madridu, neboť vévoda Ferdinand byl jako příslušník rodu Bourbonů spřízněn z francouzským i španělským královským rodem. Postupně došlo k takové roztržce mezi Marií Amálií a její matkou a sourozenci, že přes pozdější usmíření již nebylo myslitelné, aby se ještě kdy podívala do Vídně. Svoji matku již nikdy neviděla.

Po vypuknutí Velké francouzské revoluce zůstalo Parmské vévodství ještě nějakou dobu nezávislé, ale od roku 1796 bylo v důsledku výbojů Napoleona Bonaparte do Itálie okupováno francouzskými vojáky a v roce 1801 se vévoda Ferdinand vzdal vlády. O rok později pak vévoda za záhadných okolností umírá a Marie Amálie musela z Itálie uprchnout. Do rodné Vídně se však vrátit nemohla, i přesto, že její matka i bratří Josef II. a Leopold II. již byli po smrti. Na někdejší roztržku s rodinou se však dosud nezapomnělo, proto nemocná arcivévodkyně odešla se svolením svého synovce, císaře a krále Františka II., právě do Prahy. Tam na ni čekal opuštěný Pražský hrad, který se stal její rezidencí. Dlouho zde však nežila. Zemřela o dva roky později v pouhých 58 letech dne 18. června 1804.

Hrobka Marie Amálie

Do rodné Vídně se dostalo alespoň její srdce, které bylo vyjmuto z jejího těla a uloženo v samostatné urně v augustiniánském kostele poblíž Hofburgu. Avšak i v naší katedrále, kde byla arcivévodkyně pochována, je doma mezi svými předky. Jako královská princezna česká je arcivévodkyně Marie Amálie přímým potomkem Habsburků, Jagellonců, Lucemburků i Přemyslovců a jako taková je i pravnučkou svaté Ludmily a knížete Bořivoje, našeho prvního historicky doloženého knížecího páru.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

Výročí 500 let od nástupu Habsburků na český trůn

21. 10. 2026

Ve čtvrtek večer bude v naší katedrále slavit mimořádnou pontifikální mši svatou arcibiskup pražský a primas český Mons. Stanislav Přibyl. Připomeneme si při ní zvlášť významné kulaté výročí, protože dne 23. října uplyne přesně 500 let od chvíle, kdy byl českým králem zvolen Ferdinand I. Habsburský. Ten byl manželem české princezny Anny Jagellonské, jejíž bratr Ludvík v srpnu téhož roku tragicky zahynul v bitvě u Moháče. Do naší katedrály opět zavítá také arcivévoda Karel Habsbursko-Lotrinský, současná hlava této významné evropské dynastie, nejstarší vnuk posledního českého krále, blahoslaveného Karla, zároveň tedy pretendent rakouského, českého a uherského trůnu, který do naší země často a rád jezdí.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – IV. díl

17. 10. 2026

Náš císař a král Ferdinand V. Dobrotivý proslul mimo jiné svojí mimořádnou štědrostí a dobrosrdečností. Samotné korunovační dary věnoval na charitativní účely, sbírkami desítek obrazů podpořil Akademii výtvarných umění ve Vídni a nejinak tomu bylo i v Čechách, kde se stal jedním z nejvýznamnějších mecenášů v oblasti kultury, architektury a stavitelství. Na různé projekty a charitu v Českém království věnoval v součtu několik milionů zlatých. Stranou jeho pozornosti nezůstala ani naše katedrála, ve které byl korunován českým králem. Patřil k nejvýznamnějším donátorům a podporovatelům její dostavby. Dlužno dodat, že ani jeho nástupce František Josef I. nezůstal pozadu a dostavbu naší katedrály podpořil obrovskými sumami. Oba císařové také přispěli významnými částkami na stavbu pražského Národního divadla. Do doby dlouholetého pražského pobytu císaře v důchodu spadá také založení Jednoty pro dostavění chrámu svatého Víta na Hradě pražském a posledních 15 let svého života tak byl císař očitým svědkem stavební činnosti na jeho opravách a dostavbě, přestože pokročilejších fází budování západního průčelí s věžemi a hlavní lodi se již nedožil. Ve středověké části katedrály však na něj nalezneme jednu zcela konkrétní památku. Jedná se o pozoruhodný novogotický oltář v kapli sv. Jana Křtitele, kam několikrát do roka zavítáme v rámci našeho cyklu Putování po katedrále. Císař byl jeho donátorem a jeho jméno je vepsáno do kamene na boční straně oltářní mensy.
Péčí Metropolitní kapituly byl obnoven mobiliář Chórové kaple

16. 10. 2026

V pondělí 19. října požehná při ranní mši svaté pražský arcibiskup Mons. Stanislav Přibyl obnovenou Chórovou kapli v naší katedrále a počínaje tímto dnem se pravidelné ranní bohoslužby opět vrátí na své obvyklé místo. Rekonstrukci jejího prostoru, kterou realizovala Správa Pražského hradu a která zahrnovala v první řadě restaurování kleneb, stěn a podlah, rekonstrukci elektroinstalace a realizaci nových kabelových tras, využila kapitula k restaurování veškerého mobiliáře včetně oltáře. Historické lavice, sochy, obrazy a další prvky byly před zahájením rekonstrukce kompletně demontovány a odcestovaly přímo do restaurátorských dílen. Na místě pak proběhlo restaurování samotného oltáře, který je pevně spojen s dřevěnou výplní arkády.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – III. díl

10. 10. 2026

Samotná korunovace Ferdinanda V. českým králem proběhla v naší katedrále nedlouho po smrti jeho otce a nástupu na trůn. Ještě za vlády svého otce byl Ferdinand korunován v Bratislavě uherským králem. Jednalo se také o poslední uherskou královskou korunovaci v bratislavském chrámu sv. Martina. Bratislava sloužila dočasně jako uherská metropole od dob Jagellonců, kdy Turci obsadili část Uher včetně Budína po prohrané bitvě u Moháče. František Josef I. i poslední císař Karel I. již byli korunováni v Budapešti. Rakouským císařem se Ferdinand stal v roce 1835 automaticky po smrti svého otce, rakouská císařská korunovace však neproběhla, a to nejen v jeho případě; korunován jím nebyl ani jeho otec, ani jeho nástupci. V roce 1836, rok po svém nástupu na trůn, proběhla právě česká královská korunovace a v roce 1838 pak byl Ferdinand korunován ještě králem lombardsko-benátským; stal se tak také posledním panovníkem korunovaným lombardskou železnou korunou.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – II. díl

8. 10. 2026

U veřejnosti oblíbený a někdy neprávem vysmívaný, upozaděný a přitom svým způsobem ikonický, takový byl poslední český král, který přijal před hlavním oltářem naší katedrály z rukou pražského arcibiskupa Ondřeje Ankwicze a hraběte Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat korunu svatého Václava. Ikonický se stal mimo jiné pro svoji skromnost, otevřenost, vlídnou povahu a mimořádnou štědrost, která mu vynesla označení Dobrotivý.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – I. díl

5. 10. 2026

Naše katedrála plnila v průběhu svých dějin hned několik mimořádných úkolů, které plynuly již z jejího umístění přímo v srdci Českého království, uprostřed královského hradu a nad hrobem věčného panovníka země, svatého knížete Václava. Je v podstatě evropským unikátem, kdy jeden jediný kostel, největší chrám a nejvýraznější dominanta hlavního města země, je zároveň sídelním kostelem arcibiskupa a pohřebním i korunovačním kostelem panovníků v jednom. V letošním roce si připomínáme kulaté výročí jedné zvláště významné historické události, která je s tímto významným posláním naší katedrály spojená. V pondělí 7. září totiž uplynulo přesně 190 let od chvíle, kdy v ní byl při slavnostní bohoslužbě naposledy korunován český král. Tehdy nikdo nemohl tušit, že katedrála svatého Víta takovou slávu zažívá minimálně pro příštích 200 let naposledy. V průběhu 19. a 20. století se navíc chystaly další dvě korunovace, od kterých bylo v důsledku vývoje událostí bohužel upuštěno. Po vzniku Československé republiky se z našich korunovačních klenotů, nadále uchovávaných v katedrále, stal postupně opět významný a živý symbol ztělesňující českou státnost, svému původnímu účelu však již od té doby neposloužily. Na zatím poslední královskou korunovaci a její 190. výročí proto vzpomeneme seriálem článků.