11. 11. 2025

Requiem za našeho arcibiskupa Dominika

„Tobě přísluší chvála, Bože, na Sionu! A Tobě se splní slib v Jeruzalémě! Vyslyš modlitbu mou, k Tobě všeliké tělo přichází.“

Vznešená hudba našeho světoznámého skladatele, mimořádně talentovaného a přitom pokorného a zbožného muže, který každé své dílo zakončoval slovy „Bohu díky!“ bude znít v sobotu v naší katedrále při rozloučení se zesnulým arcibiskupem Dominikem kardinálem Dukou. Ten měl dílo Antonína Dvořáka v oblibě a není divu. Dvořák byl velmi inspirující osobnost svým životem i dílem. Requiem b moll zkomponoval v roce 1890. Zhudebnil však latinský text, který je sám o sobě ještě mnohem starší, vyvíjel se po staletí a jeho dnešní podoba je z 16. století. Requiem zaznívá při mších svatých za zemřelé císaře a krále, biskupy i kněze, stejně jako za laiky všech stavů, bez ohledu na jejich věk a společenské postavení.

Co je tedy smyslem requiem? Celý text mše za zemřelé zejména zdůrazňuje základní pravdu naší víry: Náš Pán Ježíš Kristus svojí vykupitelskou smrtí na kříži vzal na sebe naše hříchy, přemohl naši smrt a svým vzkříšením nás vykoupil pro život věčný. „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Těmito slovy svatého evangelia podle Jana je řečeno to podstatné. Cesta k odpuštění hříchů a ke spáse duše vede jedině skrze Ježíše Krista a jeho oběť, kterou za nás podstoupil. Nikdo nemůže sám sebe zachránit pro život věčný, ani kdyby prožil z lidského pohledu ctnostný a bezúhonný život. Bez Ježíšovy vykupitelské oběti by nebylo společenství s Bohem vůbec dosažitelné. Tím méně, když nikdo nemůže být zcela prostý hříchů.

Svatý Pavel píše v listu Korintským: „Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjející věnec, my však pro věnec nepomíjející.“ I náš pastýř Dominik tento běh svatého Pavla stejně jako ostatní Kristovi učedníci běžel. Každý člověk však při tomto běhu mnohokrát upadne, nebo dokonce seběhne z cesty. Každý člověk je ze své podstaty nedokonalý a hříšný a každého člověka se týká hřích Adamův. A každý člověk bez ohledu na své postavení, který projde branami smrti a kterého vyprovázíme na místo jeho posledního odpočinku, potřebuje nejvíce naši modlitbu, potřebuje smíření, odpuštění hříchů a Boží milosrdenství, aby získal naději na život věčný v Božím království. Requiem toto v celém svém průběhu vyjadřuje a je právě takovou modlitbou.

Pro requiem je typický kontrast mezi popisem Posledního soudu, pekelné propasti, hlubin, temnot a útrap, ke kterým člověk sám sebe odsuzuje svým hříchem a voláním k našemu Pánu Ježíši Kristu, aby se rozpomenul na svoji vykupitelskou oběť na kříži a přivedl naše zemřelé k životu ve společenství s Otcem. Tím je celý text requiem prostoupen a náš Pán Ježíš Kristus je ten, ke kterému se v něm opakovaně upíráme jako k jediné naší naději, jako k našemu spasiteli. „Liber scriptus proferetur, in quo totum continetur, unde mundus iudicetur. Iudex ergo cum sedebit, quidquid latet, apparebit: Nil inultum remanebit.“ „Přinesena psaná kniha, je v ní všecka hříchů tíha, z ní pak Soudce viny stíhá. Soudce zasedat až bude, zjeví se, co skryto všude, bez pomsty zda něco zbude?“ …. „Recordare, Iesu pie, quod sum causa tuae viae, ne me perdas illa die. Quaerens me, sedisti lassus, redemisti crucem pasus, tantus labor non sit casus!“ „Vzpomeň si, ó, Jesu milý, žes šel pro mne k svému cíli, nezatrať mne v oné chvíli! Klesls, hledaje mne, znaven, pro mne byl kůl kříže vstaven, nebuď čin ten plodů zbaven!“

Modlíme se tedy za našeho arcibiskupa Dominika a připojujeme se ke slovům, která budou v sobotu znít v naší katedrále nad rakví s jeho ostatky: „Pane Ježíši Kriste, Králi slávy, vysvoboď duše všech věřících zemřelých od útrap pekla a od hluboké propasti, vysvoboď je z tlamy lví, aby jich nepohltila pekelná hlubina, aby neupadly do temnosti. Nýbrž ať korouhevník svatý Michael je uvede do svatého světla, které jsi kdysi přislíbil Abrahámovi a jeho potomkům.“

„Pie Iesu Domine, dona eis requiem.“ „Milý Pane Ježíši, dej jim odpočinutí.“

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – III. díl

10. 10. 2026

Samotná korunovace Ferdinanda V. českým králem proběhla v naší katedrále nedlouho po smrti jeho otce a nástupu na trůn. Ještě za vlády svého otce byl Ferdinand korunován v Bratislavě uherským králem. Jednalo se také o poslední uherskou královskou korunovaci v bratislavském chrámu sv. Martina. Bratislava sloužila dočasně jako uherská metropole od dob Jagellonců, kdy Turci obsadili část Uher včetně Budína po prohrané bitvě u Moháče. František Josef I. i poslední císař Karel I. již byli korunováni v Budapešti. Rakouským císařem se Ferdinand stal v roce 1835 automaticky po smrti svého otce, rakouská císařská korunovace však neproběhla, a to nejen v jeho případě; korunován jím nebyl ani jeho otec, ani jeho nástupci. V roce 1836, rok po svém nástupu na trůn, proběhla právě česká královská korunovace a v roce 1838 pak byl Ferdinand korunován ještě králem lombardsko-benátským; stal se tak také posledním panovníkem korunovaným lombardskou železnou korunou.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – II. díl

8. 10. 2026

U veřejnosti oblíbený a někdy neprávem vysmívaný, upozaděný a přitom svým způsobem ikonický, takový byl poslední český král, který přijal před hlavním oltářem naší katedrály z rukou pražského arcibiskupa Ondřeje Ankwicze a hraběte Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat korunu svatého Václava. Ikonický se stal mimo jiné pro svoji skromnost, otevřenost, vlídnou povahu a mimořádnou štědrost, která mu vynesla označení Dobrotivý.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – I. díl

5. 10. 2026

Naše katedrála plnila v průběhu svých dějin hned několik mimořádných úkolů, které plynuly již z jejího umístění přímo v srdci Českého království, uprostřed královského hradu a nad hrobem věčného panovníka země, svatého knížete Václava. Je v podstatě evropským unikátem, kdy jeden jediný kostel, největší chrám a nejvýraznější dominanta hlavního města země, je zároveň sídelním kostelem arcibiskupa a pohřebním i korunovačním kostelem panovníků v jednom. V letošním roce si připomínáme kulaté výročí jedné zvláště významné historické události, která je s tímto významným posláním naší katedrály spojená. V pondělí 7. září totiž uplynulo přesně 190 let od chvíle, kdy v ní byl při slavnostní bohoslužbě naposledy korunován český král. Tehdy nikdo nemohl tušit, že katedrála svatého Víta takovou slávu zažívá minimálně pro příštích 200 let naposledy. V průběhu 19. a 20. století se navíc chystaly další dvě korunovace, od kterých bylo v důsledku vývoje událostí bohužel upuštěno. Po vzniku Československé republiky se z našich korunovačních klenotů, nadále uchovávaných v katedrále, stal postupně opět významný a živý symbol ztělesňující českou státnost, svému původnímu účelu však již od té doby neposloužily. Na zatím poslední královskou korunovaci a její 190. výročí proto vzpomeneme seriálem článků.
Svatovítské hudební nešpory propojí hudbu a bohoslužbu slova

21. 9. 2026

Dlouhodobým cílem Metropolitní kapituly je neustále rozvíjet duchovní život v katedrále. Ten dýchá pravidelnými i mimořádnými bohoslužbami a liturgickými cykly, jakým je třeba Putování po katedrále. Zcela nový liturgický cyklus Svatovítských hudebních nešpor zahájíme v sobotu 3. října v 18:00. Hlavní myšlenkou je propojení bohoslužby slova a hudby v příčné lodi katedrály.
TISKOVÉ OZNÁMENÍ: Po téměř sedmi stoletích se spojí části vzácného starobylého rukopisu. Pražský fragment Markova evangelia zamíří na výstavu do Itálie

15. 7. 2026

Mezinárodní výstava „MARKOVO EVANGELIUM. Sedm století. Tři zlomky. Jeden evropský příběh“ představí společně tři dochované části mimořádného raně středověkého rukopisu uchovávané v Praze, Cividale a Benátkách. Stane se tak poprvé od 14. století, kdy se části textu, po staletí uctívaného jako autograf evangelisty Marka, začaly oddělovat. Jeden z fragmentů získal císař Karel IV. a od té doby je tato vzácná archiválie uchovávána v Praze.
Nové katedrální varhany pojišťuje Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group

29. 6. 2026

Posláním Kooperativy je chránit hodnoty, na kterých lidem záleží. Nové svatovítské varhany jsou nejen výjimečným dílem, ale také součástí kulturního dědictví naší země. Jsme hrdí a velmi rádi, že můžeme přispět k jejich ochraně a být partnerem tohoto mimořádného projektu. Není to jen hudební nástroj, ale symbolické završení téměř sedmi století historie nejvýznamnějšího českého chrámu, které spojuje špičkové řemeslo, umění i odkaz mnoha generací. V Kooperativě si vážíme možnosti podílet se na ochraně díla, které bude sloužit návštěvníkům, věřícím i milovníkům hudby po mnoho dalších desetiletí.