Ačkoliv Kristus sám se ke svému královskému majestátu přihlásil již před Pilátovým soudem a na jeho kříž ještě před jeho vítězstvím nad smrtí nechal Pilát umístit tabulku s nápisem „Ježíš Nazaretský, Král židovský,“ kupodivu je tato slavnost oslavující Krista jako krále velmi mladá. Vyhlásil ji až papež Pius XI. v roce 1925 a teprve následující rok byla poprvé církví slavena. Původně připadala na poslední říjnovou neděli. Jak uvádějí mnohé prameny, papež tak pravděpodobně reagoval na hromadný pád několika evropských císařství a království po I. světové válce, který vyhlášení této slavnosti předcházel. Lidská moc je pomíjivá, avšak Kristovo kralování trvá navěky.
Při této novodobé slavnosti však v naší katedrále uslyšíme jeden více než tisíc let starý latinský hymnus, který je možná nejstarším dochovaným hymnem oslavujícím Krista vůbec a který Krista vzývá jako vítězného krále. Zpíváme ho tradičně na závěr nešpor během procesí v jeho nezkrácené chorální verzi. Svůj prapůvod má tento hymnus již ve starověké Římské říši, odkud jej převzal první středověký císař Karel Veliký a etabloval se ve Franské říši. Jedná se o Laudes regiae, tj. královské chvály. V různých obměnách se takové chvály zpívaly při korunovacích císařů Svaté říše římské, slavnostních papežských bohoslužbách a dříve také při papežských korunovacích.
Tento hymnus byl v průběhu staletí různě upravován a doplňován pro různé příležitosti a aktualizován, abychom v něm prosili za našeho úřadujícího papeže i biskupa. Neměnný je pak známý trikolon „Christus vincit, Christus regnat, Christus imperat!“ („Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus vládne všem!“). Ten je následně doplňován modlitbami za církev, za papeže, za biskupy a za všechny lidi dobré vůle. Voláme ke Kristu, aby nás vyslyšel – Exaudi Christe! a vyprošujeme našemu papeži život, mír a blaho věčné – pax, vita et salus perpetua. Voláme ke Kristu, Panně Marii, svatým apoštolům a dalším svatým, aby mu přispěchal na pomoc – Salvator mundi, tu illum adiuva! Stejně tak biskupům a všem lidem dobré vůle.
Zvláště nádherný a působivý je závěr tohoto starobylého hymnu, který naše prosby za církev zakončuje opět oslavou Krista krále: „Ipsi soli imperium, laus et iubilatio per infinita saecula saeculorum. Amen. Tempora bona habeat! Tempora bona habeant redempti sanguine Christi! Feliciter! Feliciter! Feliciter! Pax Christi veniat! Regnum Christi veniat! Deo gratias! Amen!“
„Jen jemu patří vláda, chvála a sláva po všechny věky věků. Amen. Časy blahé ať přijdou k nám! Časy blahé ať přijdou k nám Kristovou krví vykoupeným! Radujme se! Radujme se! Radujme se! Ať přijde Kristův pokoj! Ať přijde Kristovo království! Bohu díky! Amen.“
Na slavnost Ježíše Krista Krále pak naváže poslední týden liturgického mezidobí. V něm budeme slavit mimo jiné tzv. Červenou středu, novodobou památku našich bratří a sester pronásledovaných a trpících pro víru, která v českých podmínkách zvláště dobře zapadá do období oslav 17. listopadu, který připomíná konec totality spojený také s koncem dlouhodobého pronásledování církve a jejího systematického potlačování v Československu a nabytí nových nadějí. Následný sobotní večer již modlitbou prvních nešpor z 1. neděle adventní otevře bránu nového liturgického roku, kdy budeme další čtyři neděle očekávat příchod našeho Spasitele.
Text: Ing. Ondřej Stříteský
