12. 10. 2025

Svátek svatého evangelisty Lukáše v pražské katedrále

Poté, co jsme v naší katedrále oslavili nádhernou slavnost našeho hlavního zemského patrona, svatého knížete a věčného panovníka Václava, byla jeho relikvie uložena zpět do klenotnice a české korunovační klenoty jsou již opět uzamčeny sedmi zámky v korunní komoře. Katedrála se však připravuje hned na další velký svátek významného světce, který je v ní od dob císaře a krále Karla IV. zvláštním způsobem uctíván. Dalo by se říci, že právě pražská katedrála je od 14. století jedním z nejvýznamnějších center jeho kultu na světě. Tentokrát se však nejedná o světce původem českého a uctívaného především Čechy, ale přímo o jednu z klíčových postav Nového zákona, jejíž význam je mimořádný v celém křesťanském světě. Tím světcem je totiž evangelista.

Skutečnost, že významná část ostatků svatého evangelisty Lukáše se díky Karlovi IV. stala součástí našeho chrámového pokladu, již bohužel vymizela ze všeobecného povědomí. Když však tuto relikvii, tj. horní část evangelistovy lebky, císař vezl do Prahy, byla to prý taková sláva, že mu vyšly vstříc zástupy lidí až do Berouna. Svatého Lukáše v naší katedrále oslavujeme každoročně 18. října a jeho ostatky jsou při mši svaté vystaveny ke zbožné úctě věřících.

Putování evangelistových ostatků a šíření úcty k němu má poměrně dobře zmapovanou historii. Zprávy o místě a způsobu jeho smrti se rozcházejí. Některé prameny tvrdí, že zemřel přirozenou smrtí, jiné hovoří o jeho mučednictví pro víru a popravě oběšením. Podle tradice byl pohřben v Thébách, kde je mu zasvěcen kostel, ve kterém se nachází jeho původní hrob. V době vlády císaře Konstantina II. pak bylo jeho tělo společně s ostatky svatého apoštola Ondřeje přeneseno do Konstantinopole a uloženo v bazilice zasvěcené oběma těmto světcům. Pravděpodobně v důsledku obrazoborectví v Konstantinopoli byl jeho hrob ve snaze o jeho záchranu přenesen až do Padovy. Tam je pak svatý Lukáš dodnes uctíván v kostele sv. Justýny, kde je jeho tělo uloženo v nádherném mramorovém náhrobku s alabastrovými reliéfy.

Evangelistovu lebku získal císař Karel IV. během své korunovační cesty do Říma v roce 1354, kdy navštívil právě Padovu. Z ní putoval dále do Milána, kde musel nejprve získat železnou korunu Lombardského království. Darovací listina obsahuje pečeť akvilejského patriarchy Mikuláše, notářský zápis pak pečeti generálního kapitána Padovy a opata kláštera sv. Justýny. S touto relikvií svatého evangelisty putoval Karel IV. do Říma a po císařské korunovaci se pak s ní vrátil do Prahy.

Vzácná relikvie musela naši katedrálu v důsledku dějinných zvratů vícekrát opustit, zpravidla s celým chrámovým pokladem. Metropolitní kapitula ji v roce 1421 zachránila před husity odvozem do Oybinu u Žitavy, před Friedrichem Falckým celý poklad ukryla pro změnu v klášteře sv. Emmerama v Regensburgu a naposledy byl Svatovítský poklad odvezen do bezpečí během války s Pruskem v roce 1866, kdy Prahu opustily i korunovační klenoty Českého království.

Mnoho poznatků o životě svatého evangelisty Lukáše přinesl antropologický průzkum pražských i padovských ostatků v roce 1998. Zde sehrál významnou roli přední český paleoantropolog, lékař a profesor Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, prof. MUDr. RNDr. h. c. Emanuel Vlček, DrSc. Závěry výzkumu tohoto českého odborníka přinesly mimo jiné velkou pravděpodobnost, že relikvie uložená v Praze skutečně patří k evangelistovu tělu v Padově. Potvrzen byl také jeho vysoký věk v době jeho smrti a zjištěny byly také indicie pro jeho mučednickou smrt oběšením. Tomu nasvědčuje zlomenina chrupavky štítné. Červená liturgická paramenta, která užíváme mimo jiné o svátcích mučedníků a používají se tradičně právě i o svátku svatého evangelisty Lukáše, tak mohou mít pro tento svátek svůj původ v evangelistově mučednictví.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: František Nedbal/Člověk a Víra

Aktuality & články

Výročí 500 let od nástupu Habsburků na český trůn

21. 10. 2026

Ve čtvrtek večer bude v naší katedrále slavit mimořádnou pontifikální mši svatou arcibiskup pražský a primas český Mons. Stanislav Přibyl. Připomeneme si při ní zvlášť významné kulaté výročí, protože dne 23. října uplyne přesně 500 let od chvíle, kdy byl českým králem zvolen Ferdinand I. Habsburský. Ten byl manželem české princezny Anny Jagellonské, jejíž bratr Ludvík v srpnu téhož roku tragicky zahynul v bitvě u Moháče. Do naší katedrály opět zavítá také arcivévoda Karel Habsbursko-Lotrinský, současná hlava této významné evropské dynastie, nejstarší vnuk posledního českého krále, blahoslaveného Karla, zároveň tedy pretendent rakouského, českého a uherského trůnu, který do naší země často a rád jezdí.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – IV. díl

17. 10. 2026

Náš císař a král Ferdinand V. Dobrotivý proslul mimo jiné svojí mimořádnou štědrostí a dobrosrdečností. Samotné korunovační dary věnoval na charitativní účely, sbírkami desítek obrazů podpořil Akademii výtvarných umění ve Vídni a nejinak tomu bylo i v Čechách, kde se stal jedním z nejvýznamnějších mecenášů v oblasti kultury, architektury a stavitelství. Na různé projekty a charitu v Českém království věnoval v součtu několik milionů zlatých. Stranou jeho pozornosti nezůstala ani naše katedrála, ve které byl korunován českým králem. Patřil k nejvýznamnějším donátorům a podporovatelům její dostavby. Dlužno dodat, že ani jeho nástupce František Josef I. nezůstal pozadu a dostavbu naší katedrály podpořil obrovskými sumami. Oba císařové také přispěli významnými částkami na stavbu pražského Národního divadla. Do doby dlouholetého pražského pobytu císaře v důchodu spadá také založení Jednoty pro dostavění chrámu svatého Víta na Hradě pražském a posledních 15 let svého života tak byl císař očitým svědkem stavební činnosti na jeho opravách a dostavbě, přestože pokročilejších fází budování západního průčelí s věžemi a hlavní lodi se již nedožil. Ve středověké části katedrály však na něj nalezneme jednu zcela konkrétní památku. Jedná se o pozoruhodný novogotický oltář v kapli sv. Jana Křtitele, kam několikrát do roka zavítáme v rámci našeho cyklu Putování po katedrále. Císař byl jeho donátorem a jeho jméno je vepsáno do kamene na boční straně oltářní mensy.
Péčí Metropolitní kapituly byl obnoven mobiliář Chórové kaple

16. 10. 2026

V pondělí 19. října požehná při ranní mši svaté pražský arcibiskup Mons. Stanislav Přibyl obnovenou Chórovou kapli v naší katedrále a počínaje tímto dnem se pravidelné ranní bohoslužby opět vrátí na své obvyklé místo. Rekonstrukci jejího prostoru, kterou realizovala Správa Pražského hradu a která zahrnovala v první řadě restaurování kleneb, stěn a podlah, rekonstrukci elektroinstalace a realizaci nových kabelových tras, využila kapitula k restaurování veškerého mobiliáře včetně oltáře. Historické lavice, sochy, obrazy a další prvky byly před zahájením rekonstrukce kompletně demontovány a odcestovaly přímo do restaurátorských dílen. Na místě pak proběhlo restaurování samotného oltáře, který je pevně spojen s dřevěnou výplní arkády.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – III. díl

10. 10. 2026

Samotná korunovace Ferdinanda V. českým králem proběhla v naší katedrále nedlouho po smrti jeho otce a nástupu na trůn. Ještě za vlády svého otce byl Ferdinand korunován v Bratislavě uherským králem. Jednalo se také o poslední uherskou královskou korunovaci v bratislavském chrámu sv. Martina. Bratislava sloužila dočasně jako uherská metropole od dob Jagellonců, kdy Turci obsadili část Uher včetně Budína po prohrané bitvě u Moháče. František Josef I. i poslední císař Karel I. již byli korunováni v Budapešti. Rakouským císařem se Ferdinand stal v roce 1835 automaticky po smrti svého otce, rakouská císařská korunovace však neproběhla, a to nejen v jeho případě; korunován jím nebyl ani jeho otec, ani jeho nástupci. V roce 1836, rok po svém nástupu na trůn, proběhla právě česká královská korunovace a v roce 1838 pak byl Ferdinand korunován ještě králem lombardsko-benátským; stal se tak také posledním panovníkem korunovaným lombardskou železnou korunou.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – II. díl

8. 10. 2026

U veřejnosti oblíbený a někdy neprávem vysmívaný, upozaděný a přitom svým způsobem ikonický, takový byl poslední český král, který přijal před hlavním oltářem naší katedrály z rukou pražského arcibiskupa Ondřeje Ankwicze a hraběte Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat korunu svatého Václava. Ikonický se stal mimo jiné pro svoji skromnost, otevřenost, vlídnou povahu a mimořádnou štědrost, která mu vynesla označení Dobrotivý.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – I. díl

5. 10. 2026

Naše katedrála plnila v průběhu svých dějin hned několik mimořádných úkolů, které plynuly již z jejího umístění přímo v srdci Českého království, uprostřed královského hradu a nad hrobem věčného panovníka země, svatého knížete Václava. Je v podstatě evropským unikátem, kdy jeden jediný kostel, největší chrám a nejvýraznější dominanta hlavního města země, je zároveň sídelním kostelem arcibiskupa a pohřebním i korunovačním kostelem panovníků v jednom. V letošním roce si připomínáme kulaté výročí jedné zvláště významné historické události, která je s tímto významným posláním naší katedrály spojená. V pondělí 7. září totiž uplynulo přesně 190 let od chvíle, kdy v ní byl při slavnostní bohoslužbě naposledy korunován český král. Tehdy nikdo nemohl tušit, že katedrála svatého Víta takovou slávu zažívá minimálně pro příštích 200 let naposledy. V průběhu 19. a 20. století se navíc chystaly další dvě korunovace, od kterých bylo v důsledku vývoje událostí bohužel upuštěno. Po vzniku Československé republiky se z našich korunovačních klenotů, nadále uchovávaných v katedrále, stal postupně opět významný a živý symbol ztělesňující českou státnost, svému původnímu účelu však již od té doby neposloužily. Na zatím poslední královskou korunovaci a její 190. výročí proto vzpomeneme seriálem článků.