Metropolitní kapitula v chórovém oblečení v průvodu na svátek svatého Václava v roce 1929
Často se zmiňujeme v našich článcích o metropolitní kapitule a jejích kanovnících a vzpomínáme na různá jejich výročí. Katedrála je přitom v povědomí většiny lidí spojována zejména s osobou pražského arcibiskupa, a to samozřejmě právem. Už samotný pojem katedrála vychází ze slova katedra, které představuje biskupský stolec. Ten je v takovém kostele umístěn a jedná se tak o sídelní kostel biskupa bez ohledu na jeho velikost a architektonické ztvárnění. Biskup se však nevyskytuje zdaleka jen v katedrále. Jeho úkolem je především pečovat o celou svěřenou diecézi. V katedrále pak slaví pontifikální bohoslužby, většinou o velkých církevních svátcích a provádí zde například kněžská svěcení. Péče o katedrální kostel, jeho vybudování, udržování a liturgický život v něm však přísluší právě kapitule, jejíž kanovníci v něm slouží pravidelné bohoslužby a scházejí se v jeho chóru ke společné modlitbě. Kromě toho plní i v diecézi další úkoly svěřené biskupem a pomáhají mu vykonávat jeho úřad. V řadách kanovníků katedrály tak nalezneme jak pomocné biskupy, tak generální vikáře, biskupské vikáře, konzistorní rady a další kněze, kteří jsou biskupovi na blízku a pomáhají mu při správě diecéze. Dříve také právě katedrální kapitula biskupa volila, a když zemřel, vypravovala mu i pohřeb. V době uprázdnění biskupského úřadu pak kapitula volila takzvaného kapitulního vikáře, který diecézi spravoval do doby, než byl ustanoven nový biskup. V Praze byl takovým kapitulním vikářem například Bohumil Opatrný po smrti J. Em. Karla kardinála Kašpara. Po roce 1948 pak komunistický režim prosazoval do funkce kapitulních vikářů často sobě loajální kněze, kteří ve správě diecéze nahrazovali uvězněné biskupy.
Další záběr na procesí na Karlově mostě
Pražská katedrála však v 15. století o svého arcibiskupa na velmi dlouhou dobu přišla, a to v době husitských válek. Tehdy se 7. pražský arcibiskup Konrád z Vechty přihlásil ke čtyřem artikulům pražským a začal světit husitské kněze. Stalo se tak 21. dubna 1421. Další čtyři roky pak vedl různá vyjednávání, než byl dne 21. prosince 1425 s konečnou platností zbaven úřadu. O šest let později pak umírá na hradě Helfenburg u Úštěka. Opětovného obsazení arcibiskupského úřadu se Praha dočkala až o století později v roce 1561, kdy se 8. arcibiskupem pražským stává Antonín Brus z Mohelnice. Husité si sice jmenovali své vlastní arcibiskupy, ti však v naší katedrále nesloužili a nikdy nedosáhli uznání ze strany Svatého stolce. Patrně nejznámějším husitským arcibiskupem byl Jan Rokycana, který působil v Týnském chrámu. Po dobu uprázdnění arcibiskupského stolce pak diecézi spravovala právě metropolitní kapitula, a to prostřednictvím administrátorů, vybíraných většinou z jejího středu. Posledním takovým administrátorem byl Jindřich Scribonius Píšek z Horšova Týna, probošt kapituly, velmi učený muž, kterému byl nakonec nabídnut úřad pražského arcibiskupa. Ten ale ze skromnosti odmítl a posléze zůstal ve službách již zmíněného Antonína Bruse z Mohelnice.
Svatovítský kanovník Bořek-Dohalský na fotografii ze Svaté Hory je prakticky k nerozeznání od biskupa
Za věrnost Svatému stolci a katolické víře v době dlouhotrvající sedisvakance pak naše katedrální kapitula získala řadu privilegií, která jsou pro naši katedrálu a její kapitulu zcela specifická. Jedním z nejvýraznějších je označení Semper fidelis – vždy věrná, které můžeme číst na kapitulních budovách v okolí katedrály a v mnoha dochovaných dokumentech. Císař Karel VI. pak dokonce potvrdil reskriptem ze dne 13. 5. 1715 právo kapituly vkládat tato slova do oficiálního názvu a přikázal všem úřadům, aby v korespondenci s pražskou metropolitní kapitulou tohoto rozšířeného titulu užívaly.
Unikátním privilegiem je také právo na užívání pontifikálií, tj. tradičních biskupských insignií, které v jiných kapitulách náleží občas proboštovi či děkanovi a v klášterech pak obvykle opatovi. Naproti tomu v pražské metropolitní kapitule mají právo užívat pontifikálie všichni její členové. V dnešní době naši kanovníci tohoto privilegia nevyužívají, ale formálně nebylo nikdy zrušeno. Zavedeno bylo právě v období arcibiskupské sedisvakance v roce 1476 papežem Sixtem IV. Kapitulní probošt, děkan, arcijáhen a scholastik směli užívat mitru i mimo pražskou arcidiecézi, ostatní kanovníci ji směli užívat v pražských kostelích.
Ještě ve 20. století pak naši kanovníci tohoto privilegia plně využívali a jsou zachyceni na řadě dochovaných černobílých fotografií, kde jejich mitry svojí výškou směle konkurují mitře pražského arcibiskupa. Od biskupů se naši kanovníci lišili pouze absencí pektorálu, který dodnes nahrazují kanovnická monile a soli deo, kulaté čepičky, kterou biskup snímá z hlavy pouze při obětování během mše svaté. K chórovému oděvu našich kanovníků patřila také takzvaná cappa magna, plášť s dlouhou vlečkou, typický zejména pro kardinály, biskupy a další preláty. Vlečku naši kanovníci nosili srolovanou a pouze v dobách uprázdnění arcibiskupského stolce ji směli rozvinout. Zdánlivá přítomnost mnoha biskupů při slavnostních bohoslužbách v katedrále, kteří užívali často nádherných bohatě zdobených infulí, pak vycházela právě z těchto specifických privilegií, která naše katedrála a její kapitula získaly. Některým dalším zvláštnostem našeho chrámu a jeho kapituly se budeme věnovat v dalších článcích.
Text: Ing. Ondřej Stříteský
