5. 11. 2024

Vzpomínáme na výročí úmrtí probošta Jana Lebedy a kanovníka Bohumila Koláře

V úterý 5. listopadu vzpomínáme na dva naše kanovníky, které právě tento den Pán povolal. Uplyne 33 let od smrti probošta metropolitní kapituly Mons. Jana Lebedy, titulárního biskupa novenského a 9 let od smrti Mons. ThLic. Bohumila Koláře, na jehož působení v naší katedrále i v diecézi většina z nás ještě živě pamatuje.

Jan Lebeda pocházel z Prahy, kněžské svěcení přijal ještě před II. světovou válkou v roce 1937 a jeho prvním působištěm byla farnost Kolín. Během války začal působit jako spirituál kněžského semináře a působil v mnoha dalších farnostech na území pražské arcidiecéze. Vyznačoval se mimo jiné láskou k národním patronům, mírnou povahou a básnickým nadáním. Psal básnické sbírky, které většinou vyšly jako bibliofilské tisky, například sbírka Květen, Rozdělov, Setkání a loučení, Kladno – Stará Boleslav. Před nástupem do naší metropolitní kapituly působil 12 let jako člen Kolegiátní kapituly sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi, v té době se stal také arcibiskupským notářem a čestným konsistorním radou. Členem naší kapituly se stal v roce 1980 a 13.6.1987 se stal jejím proboštem. O rok později pak přijal v naší katedrále biskupské svěcení z rukou Františka kardinála Tomáška. V letech 1986 – 1991 působil také jako generální vikář pražské arcidiecéze, poslední půlrok tento úřad vykonával společně s dalším naším kanovníkem a biskupem Antonínem Liškou. Podle svého přání bylo jeho tělo k poslednímu odpočinku uloženo do hrobu jeho matky v Aldašíně. Na jeho skoromném a nenápadném náhrobku, který vyjadřuje jeho pokornou a tichou povahu, je uveden prostý text „Jan Lebeda a jeho matka zde nalezli svůj klid.“

Mons. Jan Lebeda

Bohumil Kolář pak byl výraznou osobností, statečným a činorodým knězem z řad našich kanovníků, který čelil tvrdému pronásledování komunistickým režimem. Na kněze byl vysvěcen v roce 1948 v Římě. Svoji statečnost naplno projevil již po prvním roce svého působení, kdy se nenechal zastrašit a přečetl pastýřský list „Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“, který kritizoval poměry nastoleného komunistického režimu. Za to byl souzen již v roce 1949, definitivně odsouzen byl v roce 1952 s jedenáctičlennou skupinou „velezrádců,“ mezi kterými byli i tři kněží: Antonín Bradna, Karel Pilík a právě Bohumil Kolář. Po osmi letech strávených ve valdické věznici byl propuštěn na amnestii, nedostal však státní souhlas a dalších osm let byl nucen pracovat jako skladový dělník. Teprve 1.11.1968 se mohl vrátit do Roudnice nad Labem k výkonu funkce administrátora zdejší farnosti, kde byl v roce 1975 ustanoven farářem. Po sametové revoluci se podílel na obnově církevního života v naší vlasti, vyučoval na katolické teologické fakultě a pět let působil jako spirituál pražského kněžského semináře. Působil i v dalších organizacích a hnutích, velmi ochotně vypomáhal při nedělních bohoslužbách ve farnosti Praha-Sedlec i jinde, kde bylo potřeba, konal přednášky duchovní obnovy a vedl exercicie. Papež Benedikt XVI. ho 16. 1. 2010 jmenoval prelátem Jeho Svatosti. Členem metropolitní kapituly se stal v roce 1992 a působil zde aktivně až do roku 2010. Instalován byl jako canonicus ecclesiastes et ad sanctum Apollinarem decanus; později v kapitule postoupil na místa canonicus senior, canonicus cantor a nakonec canonicus custos. Zemřel 5. listopadu 2015.

Mons. Kolář

Na oba naše kanovníky vzpomeneme při mši svaté v neděli 10. listopadu v 10 hodin.

Text: Ing. Ondřej Stříteský, Foto: KPMK

Aktuality & články

Ukřižovaný od Františka Bílka zdobí levou loď katedrály

14. 3. 2025

Výrazným, avšak trochu opomíjeným dílem zobrazujícím Kristovo ukřižování je takzvaný Bílkův oltář, umístěný v severní boční lodi katedrály. Jedná se o monumentální secesní dílo, započaté ještě v dobách Rakousko-Uherska a dokončené v době první Československé republiky. Svým osamělým umístěním, kdy vstupuje z boku do prostoru vstupní lodi, je kolemjdoucími spíše míjen a jedná se v podstatě pouze o sochařské dílo, ke slavení mše svaté totiž oltář není uzpůsoben. Na oltářní mense se nachází další plastiky a liturgické knihy (misály) na pultících zde jsou zde umístěny v podobě bronzových sochařských děl. Postava ukřižovaného Krista na retáblu oltáře je však vskutku monumentální. Oltář vznikl na objednávku prezidenta Československé republiky Tomáše G. Masaryka, jak připomíná tabulka na boku oltářní mensy. Prezidentovo jméno však bylo komunistickým režimem z oltáře odstraněno a nebylo již nikdy doplněno. Na tabulce tak se tak dočteme: „Oltář počat roku 1906, roku 1926 ukončen a zakoupen (……….) r. 1927 osazen ve chrámu sv. Víta.“
Putování po katedrále připomene výročí úmrtí Miloslava kardinála Vlka

13. 3. 2025

V březnu nás zavede náš cyklus Putování po katedrále opět do Nové arcibiskupské kaple. Dne 18. března zde vzpomeneme na 35. pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka, kterého náš Pán povolal z tohoto světa po těžké nemoci v roce 2017. V arcibiskupské hrobce pod touto kaplí pak kardinál Vlk nalezl místo svého posledního odpočinku vedle svých předchůdců a vedle našeho kapitulního děkana Msgre. ThDr. Antonína Podlahy.
Poslední český král byl v katedrále korunován před téměř 190 lety

10. 3. 2025

Francouzská královská rodina nedobrovolně opustila Pražský hrad v roce 1835, důvodem ale byla příprava katedrály a hradu na jinou královskou slávu, kvůli které bylo potřeba na hradě provést rozsáhlejší opravy. Začátkem března toho roku totiž ve Vídni zemřel císař a král František I. a na trůn nastoupil jeho syn Ferdinand. Pro svůj zdravotní stav sice nebyl schopen samostatné vlády, korunovační obřady ve svých zemích však podstoupil a hned následující rok měl být v naší katedrále korunován právě králem českým. Na trůnu vydržel až do roku 1848, kdy abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Poté se uchýlil právě na Pražský hrad, kde se svojí manželkou žil dalších 27 let. Celou třetí čtvrtinu 19. století tak byl Pražský hrad obydlen skutečným císařem a korunovaným českým králem, který se u obyvatel Prahy těšil patřičné úctě, přestože již nevládl. Jeho životě na Pražském hradě a zásluhách o naši katedrálu se bude věnovat poslední článek tohoto seriálu. Za pozornost stojí ale i samotný korunovační obřad, který se odehrál v naší katedrále dne 7. září 1836 a byl dosud poslední českou královskou korunovací v dějinách.
Výjev Kristova utrpení vévodí nejvytíženější katedrální kapli

7. 3. 2025

Příčnou loď naší katedrály ukončuje v severní části pozoruhodná Wohlmutova hudební kruchta. Ta byla zbudována po požáru Malé Strany a Hradčan, který v roce 1541 naši katedrálu vážně poničil. Kruchtu nechal postavit císař a král Ferdinand I. podle návrhu architekta Bonifáce Wohlmuta, který je také autorem renesanční Míčovny Pražského hradu v Královské zahradě. Kruchta uzavírala západní část chóru nedostavěné katedrály až do roku 1926. Poté byla rozebrána a znovu postavena v severní části příčné lodi. Tím došlo k propojení gotického chóru a novogotického trojlodí a interiér katedrály tak dostal dnešní podobu. V přízemní části kruchty, která původně sloužila jako západní vstup do chrámu, tak vznikl volný prostor. Jeho arkáda byla uzavřena dřevěnými výplněmi. Podle návrhu posledního dómského stavitele zde byla zbudována kaple, ve které je dnes umístěn i hlavní svatostánek katedrály, na jehož přítomnost upozorňuje věčné světlo zavěšené před vstupem. V kapli zvané chórová nebo podkruchetní se dnes také pravidelně od pondělí do soboty slouží ranní mše svaté. Kaple je sama o sobě architektonicky zajímavým a historicky cenným prostorem, kterému se budeme věnovat v některém z dalších článků. Dnes se v rámci postního seriálu zaměříme na zajímavý obraz Kristova utrpení, a sice na část pašijového cyklu zobrazenou na oltáři této kaple.
V postní době pamatujeme na toho, který rozepjal ruce a dal se přibít na kříž

6. 3. 2025

Smrtí Pána Ježíše však dějiny spásy nekončí a bez jeho slavného vzkříšení, které následovalo podle Písma svatého o tři dny později a které budeme slavit o Velikonocích, by tato oběť sama o sobě nedávala smysl. Pohled na ukřižovaného Krista také určitě nemá být snad jen soucitným pohledem na člověka, který prošel krutým utrpením a zemřel opuštěný a pohaněný potupnou smrtí. Je to pohled na nový začátek, na oběť samotného Syna Božího, který svou obětí vlastního života smrt pokořil. Pamatujeme při tom na jeho slova, které nám přináší evangelium podle Jana: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ Co se odehrávalo bezprostředně poté, co Kristus po zvolání „Dokonáno jest“ vydechl naposledy, patrně nedokážeme lidskými smysly nikdy plně pochopit a je to tajemstvím naší víry. V apoštolském vyznání víry říkáme „ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.“ O Kristovu vítězství nad smrtí a nad naší smrtelností v okamžiku jeho vlastní smrti nám přináší zprávu také evangelium podle Matouše: „A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“
Předposlední francouzský král bydlel na Pražském hradě

6. 3. 2025

V chrámovém pokladu naší katedrály, jehož součástí je velké množství nádherně zdobených relikviářů, pozoruhodných precios a dalších vzácných liturgických předmětů a uměleckých děl, nás na první pohled zaujme krásná a neobvykle velká empírová monstrance ze zlaceného stříbra, která má úctyhodnou výšku 114 cm. Na jejím podstavci je vytepán reliéf znázorňující Poslední večeři Páně, celý podstavec je bohatě zdoben, dřík v podobě anděla nese schránku v podobě oblaků s paprsky. Kolem schránky pro umístění Těla Páně k adoraci jsou čtyři hlavičky andělů, z nichž jeden duje na polnici. Na vrcholku monstrance je kříž. Na podstavci je pak vyryt francouzský nápis ve znění „Le Roi de France, Charles X., Monsieur le Dauphin, Madame la Dauphine, le Duc de Bordeaux et Mademoiselle, A la Cathédrale de Prague, le 22 Mai 1836.“ Tuto nádhernou a neobvykle velikou monstranci totiž věnoval naší katedrále poslední vládnoucí král Francie a Navarry Karel X. z rodu Bourbonů, bratr krále Ludvíka XVI., popraveného během Velké francouzské revoluce. Dnes již málokdo tuší, že tento francouzský panovník po svém svržení během tzv. Červencové revoluce v roce 1830 prožil několik let na Pražském hradě.