17. 10. 2026

Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – IV. díl

Náš císař a král Ferdinand V. Dobrotivý proslul mimo jiné svojí mimořádnou štědrostí a dobrosrdečností. Samotné korunovační dary věnoval na charitativní účely, sbírkami desítek obrazů podpořil Akademii výtvarných umění ve Vídni a nejinak tomu bylo i v Čechách, kde se stal jedním z nejvýznamnějších mecenášů v oblasti kultury, architektury a stavitelství. Na různé projekty a charitu v Českém království věnoval v součtu několik milionů zlatých. Stranou jeho pozornosti nezůstala ani naše katedrála, ve které byl korunován českým králem. Patřil k nejvýznamnějším donátorům a podporovatelům její dostavby. Dlužno dodat, že ani jeho nástupce František Josef I. nezůstal pozadu a dostavbu naší katedrály podpořil obrovskými sumami. Oba císařové také přispěli významnými částkami na stavbu pražského Národního divadla. Do doby dlouholetého pražského pobytu císaře v důchodu spadá také založení Jednoty pro dostavění chrámu svatého Víta na Hradě pražském a posledních 15 let svého života tak byl císař očitým svědkem stavební činnosti na jeho opravách a dostavbě, přestože pokročilejších fází budování západního průčelí s věžemi a hlavní lodi se již nedožil. Ve středověké části katedrály však na něj nalezneme jednu zcela konkrétní památku. Jedná se o pozoruhodný novogotický oltář v kapli sv. Jana Křtitele, kam několikrát do roka zavítáme v rámci našeho cyklu Putování po katedrále. Císař byl jeho donátorem a jeho jméno je vepsáno do kamene na boční straně oltářní mensy.

Oltář je unikátní především svým materiálovým řešením, díky kterému pozornému návštěvníku neunikne jeho poněkud neobvyklé vzezření. Česká gotika je obvykle spojena s pískovcem, který je na našem území dostupný a těžil se v hojném množství. Pískovcové přípory, kružby, fiály, pilíře či klenebná žebra máme v Čechách obvykle spojená s hrubozrnným povrchem a typickým zlatohnědým zbarvením. Tento oltář je však zhotoven z vápence. Z tohoto kamene byly gotické chrámy stavěny především ve Francii a v Itálii.

Původní návrh oltáře vypracoval Josef Ondřej Kranner, avšak podobně jako v případě hlavního oltáře katedrály do jeho podoby ještě zasáhl Josef Mocker, který jej mírně upravil. V oltářním retáblu pak stojí tři sochy: Uprostřed svatý Jan Křtitel, kterému je kaple zasvěcena, vlevo stojí svatý Cyril a vpravo svatý Metoděj. Socha svatých Jana Křtitele a Cyrila pocházejí z pozůstalosti českého sochaře Václava Levého, sochu svatého Metoděje dodělal Levého žák, tehdy teprve dvacetiletý Josef Václav Myslbek.

Na bočních stranách oltáře je pak napsáno: „Munifico subsidio imperatoris Ferdinandi I. exstructum a. d. MDCCCLXXVI.“ To znamená: „Štědrou podporou císaře Ferdinanda I. zbudováno v roce 1876.“ Jak vidíme, sám císař hotový oltář již vidět nemohl, byl dokončen až rok po jeho smrti.

Dnes můžeme na oltářní menze spatřit malý zlatý relikviář. Byl sem umístěn o 2. velikonoční neděli roku 2022 za účasti současné hlavy habsbursko-lotrinského rodu, arcivévody Karla. Relikviář obsahuje ostatek našeho posledního vládnoucího krále a císaře rakouského, Ferdinandova praprasynovce Karla, kterého papež Jan Pavel II. prohlásil blahoslaveným.

Dlouholetý pražský pobyt našeho posledního korunovaného krále skončil o slavnosti svatých Petra a Pavla roku 1875. Tehdy v odpoledních hodinách starý a vyčerpaný mocnář na Pražském hradě umírá. Věk 82 let, kterého se dožil, byl ve své době sám o sobě skutečně velmi vysoký a při jeho těžkých zdravotních komplikacích se jednalo vlastně o zázrak. Místo svého posledního odpočinku pak nalezl v kapucínské hrobce ve Vídni, kde odpočívá v impozantním sarkofágu poblíž svého otce, manželky, prarodičů a na dohled od slavné prababičky Marie Terezie. Jeho srdce pak bylo dle staré tradice uloženo do zvláštní hrobky srdcí v augustiniánském kostele ve vídeňském Hofburgu. Posledním členem panovnické dynastie, který byl pochován v naší katedrále, tak zůstala jeho prateta, parmská vévodkyně Marie Amálie.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

Péčí Metropolitní kapituly byl obnoven mobiliář Chórové kaple

16. 10. 2026

V pondělí 19. října požehná při ranní mši svaté pražský arcibiskup Mons. Stanislav Přibyl obnovenou Chórovou kapli v naší katedrále a počínaje tímto dnem se pravidelné ranní bohoslužby opět vrátí na své obvyklé místo. Rekonstrukci jejího prostoru, kterou realizovala Správa Pražského hradu a která zahrnovala v první řadě restaurování kleneb, stěn a podlah, rekonstrukci elektroinstalace a realizaci nových kabelových tras, využila kapitula k restaurování veškerého mobiliáře včetně oltáře. Historické lavice, sochy, obrazy a další prvky byly před zahájením rekonstrukce kompletně demontovány a odcestovaly přímo do restaurátorských dílen. Na místě pak proběhlo restaurování samotného oltáře, který je pevně spojen s dřevěnou výplní arkády.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – III. díl

10. 10. 2026

Samotná korunovace Ferdinanda V. českým králem proběhla v naší katedrále nedlouho po smrti jeho otce a nástupu na trůn. Ještě za vlády svého otce byl Ferdinand korunován v Bratislavě uherským králem. Jednalo se také o poslední uherskou královskou korunovaci v bratislavském chrámu sv. Martina. Bratislava sloužila dočasně jako uherská metropole od dob Jagellonců, kdy Turci obsadili část Uher včetně Budína po prohrané bitvě u Moháče. František Josef I. i poslední císař Karel I. již byli korunováni v Budapešti. Rakouským císařem se Ferdinand stal v roce 1835 automaticky po smrti svého otce, rakouská císařská korunovace však neproběhla, a to nejen v jeho případě; korunován jím nebyl ani jeho otec, ani jeho nástupci. V roce 1836, rok po svém nástupu na trůn, proběhla právě česká královská korunovace a v roce 1838 pak byl Ferdinand korunován ještě králem lombardsko-benátským; stal se tak také posledním panovníkem korunovaným lombardskou železnou korunou.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – II. díl

8. 10. 2026

U veřejnosti oblíbený a někdy neprávem vysmívaný, upozaděný a přitom svým způsobem ikonický, takový byl poslední český král, který přijal před hlavním oltářem naší katedrály z rukou pražského arcibiskupa Ondřeje Ankwicze a hraběte Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat korunu svatého Václava. Ikonický se stal mimo jiné pro svoji skromnost, otevřenost, vlídnou povahu a mimořádnou štědrost, která mu vynesla označení Dobrotivý.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – I. díl

5. 10. 2026

Naše katedrála plnila v průběhu svých dějin hned několik mimořádných úkolů, které plynuly již z jejího umístění přímo v srdci Českého království, uprostřed královského hradu a nad hrobem věčného panovníka země, svatého knížete Václava. Je v podstatě evropským unikátem, kdy jeden jediný kostel, největší chrám a nejvýraznější dominanta hlavního města země, je zároveň sídelním kostelem arcibiskupa a pohřebním i korunovačním kostelem panovníků v jednom. V letošním roce si připomínáme kulaté výročí jedné zvláště významné historické události, která je s tímto významným posláním naší katedrály spojená. V pondělí 7. září totiž uplynulo přesně 190 let od chvíle, kdy v ní byl při slavnostní bohoslužbě naposledy korunován český král. Tehdy nikdo nemohl tušit, že katedrála svatého Víta takovou slávu zažívá minimálně pro příštích 200 let naposledy. V průběhu 19. a 20. století se navíc chystaly další dvě korunovace, od kterých bylo v důsledku vývoje událostí bohužel upuštěno. Po vzniku Československé republiky se z našich korunovačních klenotů, nadále uchovávaných v katedrále, stal postupně opět významný a živý symbol ztělesňující českou státnost, svému původnímu účelu však již od té doby neposloužily. Na zatím poslední královskou korunovaci a její 190. výročí proto vzpomeneme seriálem článků.
Svatovítské hudební nešpory propojí hudbu a bohoslužbu slova

21. 9. 2026

Dlouhodobým cílem Metropolitní kapituly je neustále rozvíjet duchovní život v katedrále. Ten dýchá pravidelnými i mimořádnými bohoslužbami a liturgickými cykly, jakým je třeba Putování po katedrále. Zcela nový liturgický cyklus Svatovítských hudebních nešpor zahájíme v sobotu 3. října v 18:00. Hlavní myšlenkou je propojení bohoslužby slova a hudby v příčné lodi katedrály.
TISKOVÉ OZNÁMENÍ: Po téměř sedmi stoletích se spojí části vzácného starobylého rukopisu. Pražský fragment Markova evangelia zamíří na výstavu do Itálie

15. 7. 2026

Mezinárodní výstava „MARKOVO EVANGELIUM. Sedm století. Tři zlomky. Jeden evropský příběh“ představí společně tři dochované části mimořádného raně středověkého rukopisu uchovávané v Praze, Cividale a Benátkách. Stane se tak poprvé od 14. století, kdy se části textu, po staletí uctívaného jako autograf evangelisty Marka, začaly oddělovat. Jeden z fragmentů získal císař Karel IV. a od té doby je tato vzácná archiválie uchovávána v Praze.