V dětství se jeho stav jevil být téměř beznadějný. Epilepsie ho až do devíti let diskvalifikovala z procesu vzdělávání. Tehdy se věřilo, že fyzická a duševní námaha vedou ke zhoršování epileptických záchvatů, proto byl před takovou námahou úzkostlivě střežen. Naštěstí pro něj se později dostal do péče schopného vychovatele a svůj vývoj začal velmi rychle dohánět. Mimo jiné se u něj projevilo umělecké nadání, naučil se hrát na klavír a na trubku a velmi dobře také kreslil. Dostával lekce tance, jezdectví a šermu, naučil se zahradničit a jeho mimořádnou zálibou byla botanika, které se nadšeně věnoval i v penzi na Pražském hradě. Sestavoval rozsáhlé herbáře, zajímal se o nové šlechtitelské metody, publikované studie a botanické novinky z celé Evropy. Velmi se zajímal také o rozvoj techniky a stal se vůbec prvním českým králem, který byl kdy vyfotografovaný a který cestoval vlakem. Železnici posléze využíval i během svého pobytu v Českém království. Výrazně však vynikal svojí aktivní znalostí jazyků monarchie, ve které se mu sotva vyrovnají i naši současníci. Kromě němčiny uměl také maďarsky, česky, francouzsky a italsky, ovládal také latinu.
Pro naši zemi je pozoruhodná zvláště jeho znalost češtiny. Habsburkové se česky pochopitelně učili, alespoň do té míry, aby obyvatelům Českého království porozuměli. Takové aktivní znalosti našeho jazyka jako král Ferdinand V. však dosáhl málokdo z nich. Král si v češtině psal i některé poznámky v zápisnících. Dlužno dodat, že vedle své prababičky Marie Terezie byl jediným uherským králem z habsbursko-lotrinského rodu, který při své korunovaci pronesl řeč v maďarštině.
Ačkoliv drtivou většinu panovnických rozhodnutí za něj připravoval kancléř Metternich, potažmo státní rada, bez jeho podpisu by žádné nevstoupilo v platnost. Byly však také oblasti, kde tento císař a král prosadil svou vlastní vůli. Za celou svou vládu například odmítl podepsat všechny rozsudky udělující trest smrti. Veškeré tyto rozsudky zmírnil na dlouholeté vězení. Když pak v roce1848 vypukla revoluce, odpor proti Metternichově režimu narostl do takových rozměrů, že ho císař nakonec sám odvolal.
Rok 1848 pak znamenal i konec dvanáctileté vlády našeho posledního korunovaného krále. Na nátlak rodiny dne 2. prosince v Arcibiskupském paláci v Olomouci abdikoval. Žezlo však po něm nepřevzal ani jeho mladší bratr František Karel, který se politiky stranil, ale synovec František Josef. Pro České království však tato abdikace znamenala paradoxně ještě větší sblížení s posledním nositelem Svatováclavské koruny. Císař v důchodu, který uvolnil vídeňský Hofburg svému synovci, totiž zamířil na Pražský hrad, který se stal na více než čtvrt století jeho domovem.
A tak zatímco nový císař vládl z Vídně pevnou rukou a svoji královskou korunovaci v naší katedrále stále oddaloval, aby se nakonec neuskutečnila nikdy, jeho stárnoucí strýc žil se svojí manželkou, rovněž poslední korunovanou českou královnou Marií Annou Karolínou Savojskou v Českém království, kde pobýval střídavě na Pražském hradě a na zámcích bývalého toskánského panství v Ploskovicích a v Zákupech. Jako skutečný nositel Svatováclavské koruny byl v Čechách velmi uctíván a nezřídka považován za toho skutečného českého krále, Pražany si navíc získal svojí bezprostředností a štědrostí. Vysokými sumami peněz podpořil řadu projektů nejen v Praze, rozdával chudým almužnu a dětem sladkosti, s Pražany se na svých procházkách po Národní třídě rád zastavil a pohovořil. Obdaroval také naši katedrálu a památku na jeho štědrost v ní můžeme obdivovat dodnes. Podrobně se jí budeme věnovat v dalších dílech našeho seriálu věnovanému poslední královské korunovaci v Praze.
Text: Ing. Ondřej Stříteský
