Obraz Ferdinanda V.
Kdo vlastně byl tím posledním českým králem, který tento starobylý obřad spojený s přijetím koruny svatého Václava podstoupil? Evropské dějiny ho znají jako druhého rakouského císaře, pravnuka královny a arcivévodkyně Marie Terezie, krále uherského, českého, chorvatského a lombardsko-benátského, který se narodil v roce 1793 a byl pokřtěn jako Ferdinand Karel Leopold Josef František Marcelin. Jako rakouský císař byl teprve první tohoto jména, jako český a uherský král již pátý. V českých zemích ho proto označujeme jako Ferdinanda V., v evropském měřítku se pak o něm dočteme většinou jako o Ferdinandovi I. Jeho otec, císař a král František, totiž panoval v turbulentní době válek s Francií, která pod vedením císaře Napoleona dokázala postupně vojensky a politicky zcela rozvrátit starobylou Svatou říši římskou, která existovala bezmála tisíc let. Císař František, který tušil brzký konec slavného impéria, si chtěl uchovat svůj vznešený císařský titul, a tak roku 1804 své rodové državy prohlásil dědičným císařstvím rakouským. O dva roky později byl skutečně nucen se římského císařského titulu vzdát. A tak František a následně jeho syn Ferdinand, vnuk František Josef i jeho prasynovec Karel panovali nové říši, kde číslování císařů začalo opět od jedničky. Kontinuita vlády dynastie ve starobylých královstvích však zůstala nepřerušena, proto i v Českém království byl císař Ferdinand králem Ferdinandem V.
Je otázkou, do jaké míry se v případě posledního korunovaného českého krále dá skutečně hovořit o vládnutí. Soudobé i pozdější mýty se z Ferdinanda V. pokoušely udělat slabomyslného a vlády zcela neschopného panovníka, kterého musela plně zastoupit státní rada, tvořená arcivévodou Ludvíkem, knížetem Metternichem, hrabětem Libštejnským z Kolovrat. Ačkoliv byl císař a král skutečně vážně nemocný, slabomyslný rozhodně nebyl. Jeho omezení plynula z těžké epilepsie, která ho sužovala po celý život. Zejména v mládí trpěl četnými záchvaty, v nejtěžších obdobích jich zažíval až dvě desítky denně. Křeče a tělesné deformace způsobilo s největší pravděpodobností blízké příbuzenství jeho prarodičů, které bylo neblahým důsledkem habsburské sňatkové politiky. V důsledku hydrocefalu měl také nepoměrně velkou hlavu a vysoké čelo, záchvaty epilepsie pak přicházely zejména v důsledku fyzického i psychického stresu, který byl s vládou tak velké a složité říši přirozeně spojený. Císař a král tak skutečně nemohl vládnout zcela samostatně. O tom, že na trůnu přesto seděl pevně, však svědčí hned několik skutečností. Navzdory svému zdravotnímu omezení navíc na sobě houževnatě pracoval a stal se z něj nakonec panovník s mimořádným vzděláním a rozhledem, kterému se ostatní habsburští císařové v řadě ohledů nemohli rovnat. Navíc ačkoliv mu lékaři předpovídali velmi krátký život, dožil se úctyhodného věku 82 let. O jeho životě, královské korunovaci v naší katedrále, vládě a penzi na Pražském hradě si můžete přečíst v dalších dílech našeho seriálu, které budeme postupně uveřejňovat.
Text: Ing. Ondřej Stříteský
