24. 2. 2025

V katedrále oslavíme výročí translace ostatků svatého Václava

Našeho hlavního zemského patrona, věčného panovníka české země, zakladatele pražské katedrály a našeho svatého knížete Václava si připomínáme každý rok dvakrát, vždy s odstupem šesti měsíců. Zatímco dne 28. září pamatujeme na jeho mučednickou smrt ve Staré Boleslavi, kde se kníže Václav stal obětí bratrovraždy, tato slavnost má na jaře svůj protipól. Dne 4. března totiž slavíme výročí události, která znamenala přijetí našeho knížete Václava mezi svaté. V té době ještě neexistoval kanonizační proces, jak ho známe dnes. Václav se pro svou moudrost, dobrotu a ctnostný křesťanský život těšil pověsti svatosti již krátce po své smrti a svatým se stal ve chvíli, kdy bylo jeho tělo převezeno z původního hrobu ve Staré Boleslavi na Pražský hrad, kde bylo uloženo v jím založené románské rotundě svatého Víta. Pro Václavův hrob byla zbudována jižní apsida rotundy a dnes nad jeho hrobem stojí nádherná Svatováclavská kaple, vybudovaná ve 14. století Petrem Parléřem a do dnešní podoby zrestaurovaná ve 20. století Kamilem Hilbertem. Přenesením ostatků do kostela k úctě oltáře, takzvanou translací, se ještě v 10. století zemřelý stával svatým. Hrob svatého Václava se již bezmála 1100 let nachází stále na stejném místě, na které po celou dobu přicházejí davy poutníků až do dnešních dní.

Ve kterém roce přesně k této události přenesení ostatků knížete Václava došlo, nevíme s jistotou, neboť zcela spolehlivé historické prameny nám s ohledem na uplynulá staletí pochopitelně chybí. Opřít se můžeme například o takzvanou Kristiánovu legendu, dle které se tak mělo stát tři roky po Václavově mučednické smrti. Nejistota však panuje i v samotném roce, kdy měla být tato historicky proslulá bratrovražda spáchána. Díky uspořádání liturgického roku lze velmi spolehlivě určit konkrétní den, protože historické prameny často popisují události ve vztahu k církevním svátkům a zavraždění svatého Václava mělo nastat v souvislosti se svátkem svatých Kosmy a Damiána, které přijel náš kníže do Staré Boleslavi oslavit, neboť jim tam byl zasvěcen kostel. Do roku 1969 byl tento svátek slaven 27. září, dnes je slaven o den dříve. Vypočítat přesný rok je však o poznání složitější a historici se přou, zda Václav zemřel v roce 929 nebo až v roce 935. Podle toho i translace Václavových ostatků mohla proběhnout buď v roce 932, nebo 938.

Detail sochy svatého Václava ve Svatováclavské kapli

Přesný rok úmrtí svatého Václava je však rozhodující, pokud jde o poznání jeho zahraniční politiky. Velmi úzce totiž souvisí se vztahem českého knížete k Východofranské říši a jejímu králi, kterým se v době Václavově stal saský vévoda Jindřich Ptáčník. Ten vojensky porazil bavorského vévodu Arnulfa, který o královskou korunu také usiloval. Arnulf zůstal svrchovaným zeměpánem v Bavorsku, ale český kníže od té doby podléhal saskému vévodovi. Český historik Josef Pekař se odvolává na kronikáře Widukinda z Corvey a na bavorské anály ze 12. století, které obsahují i původní zprávy z 10. století. Ty popisují společné tažení Sasů a Bavorů pod vedením krále Sasa i vévody Bavora v Čechách a které se mělo odehrát v roce 930 nebo 931. Podle Josefa Pekaře, který považoval za rok bratrovraždy Václava rok 929, by toto tažení bylo vedeno již proti knížeti Boleslavovi, který byl králem Jindřichem pokořen. Svatý Václav měl naopak se Sasy udržovat přátelské vztahy dlouhodobě, jak uvádí i Kristiánova legenda, sepsaná strýcem svatého Vojtěcha, mnichem Kristiánem. Díky těmto vztahům měl získat od krále Jindřicha Ptáčníka relikvii svatého Víta, pro kterou na Pražském hradě postavil kostel. Pokud by však svatý Václav zemřel až v roce 935, jak tvrdí jiní historici, znamenalo by to, že Sasové a Bavoři vojensky pokořili právě jeho, a nikoliv jeho bratra Boleslava. Spor o roky 929 a 935 tak proto má hlubší zázemí, než by se mohlo zdát.

Samotné přenesení ostatků svatého Václava měla provázet řada zázraků, potvrzujících svatost našeho knížete. Jeden z nich měl nastat v místě dnešního Malostranského náměstí, kde se pohřební průvod se světcovým tělem zastavil, protože koně vezoucí vůz se světcovým tělem nechtěli pokračovat v cestě. Nedaleko stálo vězení, kde měli být nespravedlivě uvěznění vězni. Protože náš svatý kníže byl spravedlivý a nedopustil by, aby byl někdo nespravedlivě vězněn, teprve po jejich propuštění se dali koně do pohybu a pokračovali v cestě na Pražský hrad. Tento zázrak zachycuje i jedna z maleb Mistra Litoměřického oltáře na stěně Svatováclavské kaple.

Mši svatou ve výroční den translace ostatků svatého Václava oslavíme v úterý 4. března v 18:00 ve Svatováclavské kapli. Hlavním celebrantem bude Mons. Jan Graubner, arcibiskup pražský.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: čt24

Aktuality & články

Ukřižovaný od Františka Bílka zdobí levou loď katedrály

14. 3. 2025

Výrazným, avšak trochu opomíjeným dílem zobrazujícím Kristovo ukřižování je takzvaný Bílkův oltář, umístěný v severní boční lodi katedrály. Jedná se o monumentální secesní dílo, započaté ještě v dobách Rakousko-Uherska a dokončené v době první Československé republiky. Svým osamělým umístěním, kdy vstupuje z boku do prostoru vstupní lodi, je kolemjdoucími spíše míjen a jedná se v podstatě pouze o sochařské dílo, ke slavení mše svaté totiž oltář není uzpůsoben. Na oltářní mense se nachází další plastiky a liturgické knihy (misály) na pultících zde jsou zde umístěny v podobě bronzových sochařských děl. Postava ukřižovaného Krista na retáblu oltáře je však vskutku monumentální. Oltář vznikl na objednávku prezidenta Československé republiky Tomáše G. Masaryka, jak připomíná tabulka na boku oltářní mensy. Prezidentovo jméno však bylo komunistickým režimem z oltáře odstraněno a nebylo již nikdy doplněno. Na tabulce tak se tak dočteme: „Oltář počat roku 1906, roku 1926 ukončen a zakoupen (……….) r. 1927 osazen ve chrámu sv. Víta.“
Putování po katedrále připomene výročí úmrtí Miloslava kardinála Vlka

13. 3. 2025

V březnu nás zavede náš cyklus Putování po katedrále opět do Nové arcibiskupské kaple. Dne 18. března zde vzpomeneme na 35. pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka, kterého náš Pán povolal z tohoto světa po těžké nemoci v roce 2017. V arcibiskupské hrobce pod touto kaplí pak kardinál Vlk nalezl místo svého posledního odpočinku vedle svých předchůdců a vedle našeho kapitulního děkana Msgre. ThDr. Antonína Podlahy.
Poslední český král byl v katedrále korunován před téměř 190 lety

10. 3. 2025

Francouzská královská rodina nedobrovolně opustila Pražský hrad v roce 1835, důvodem ale byla příprava katedrály a hradu na jinou královskou slávu, kvůli které bylo potřeba na hradě provést rozsáhlejší opravy. Začátkem března toho roku totiž ve Vídni zemřel císař a král František I. a na trůn nastoupil jeho syn Ferdinand. Pro svůj zdravotní stav sice nebyl schopen samostatné vlády, korunovační obřady ve svých zemích však podstoupil a hned následující rok měl být v naší katedrále korunován právě králem českým. Na trůnu vydržel až do roku 1848, kdy abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Poté se uchýlil právě na Pražský hrad, kde se svojí manželkou žil dalších 27 let. Celou třetí čtvrtinu 19. století tak byl Pražský hrad obydlen skutečným císařem a korunovaným českým králem, který se u obyvatel Prahy těšil patřičné úctě, přestože již nevládl. Jeho životě na Pražském hradě a zásluhách o naši katedrálu se bude věnovat poslední článek tohoto seriálu. Za pozornost stojí ale i samotný korunovační obřad, který se odehrál v naší katedrále dne 7. září 1836 a byl dosud poslední českou královskou korunovací v dějinách.
Výjev Kristova utrpení vévodí nejvytíženější katedrální kapli

7. 3. 2025

Příčnou loď naší katedrály ukončuje v severní části pozoruhodná Wohlmutova hudební kruchta. Ta byla zbudována po požáru Malé Strany a Hradčan, který v roce 1541 naši katedrálu vážně poničil. Kruchtu nechal postavit císař a král Ferdinand I. podle návrhu architekta Bonifáce Wohlmuta, který je také autorem renesanční Míčovny Pražského hradu v Královské zahradě. Kruchta uzavírala západní část chóru nedostavěné katedrály až do roku 1926. Poté byla rozebrána a znovu postavena v severní části příčné lodi. Tím došlo k propojení gotického chóru a novogotického trojlodí a interiér katedrály tak dostal dnešní podobu. V přízemní části kruchty, která původně sloužila jako západní vstup do chrámu, tak vznikl volný prostor. Jeho arkáda byla uzavřena dřevěnými výplněmi. Podle návrhu posledního dómského stavitele zde byla zbudována kaple, ve které je dnes umístěn i hlavní svatostánek katedrály, na jehož přítomnost upozorňuje věčné světlo zavěšené před vstupem. V kapli zvané chórová nebo podkruchetní se dnes také pravidelně od pondělí do soboty slouží ranní mše svaté. Kaple je sama o sobě architektonicky zajímavým a historicky cenným prostorem, kterému se budeme věnovat v některém z dalších článků. Dnes se v rámci postního seriálu zaměříme na zajímavý obraz Kristova utrpení, a sice na část pašijového cyklu zobrazenou na oltáři této kaple.
V postní době pamatujeme na toho, který rozepjal ruce a dal se přibít na kříž

6. 3. 2025

Smrtí Pána Ježíše však dějiny spásy nekončí a bez jeho slavného vzkříšení, které následovalo podle Písma svatého o tři dny později a které budeme slavit o Velikonocích, by tato oběť sama o sobě nedávala smysl. Pohled na ukřižovaného Krista také určitě nemá být snad jen soucitným pohledem na člověka, který prošel krutým utrpením a zemřel opuštěný a pohaněný potupnou smrtí. Je to pohled na nový začátek, na oběť samotného Syna Božího, který svou obětí vlastního života smrt pokořil. Pamatujeme při tom na jeho slova, které nám přináší evangelium podle Jana: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ Co se odehrávalo bezprostředně poté, co Kristus po zvolání „Dokonáno jest“ vydechl naposledy, patrně nedokážeme lidskými smysly nikdy plně pochopit a je to tajemstvím naší víry. V apoštolském vyznání víry říkáme „ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.“ O Kristovu vítězství nad smrtí a nad naší smrtelností v okamžiku jeho vlastní smrti nám přináší zprávu také evangelium podle Matouše: „A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“
Předposlední francouzský král bydlel na Pražském hradě

6. 3. 2025

V chrámovém pokladu naší katedrály, jehož součástí je velké množství nádherně zdobených relikviářů, pozoruhodných precios a dalších vzácných liturgických předmětů a uměleckých děl, nás na první pohled zaujme krásná a neobvykle velká empírová monstrance ze zlaceného stříbra, která má úctyhodnou výšku 114 cm. Na jejím podstavci je vytepán reliéf znázorňující Poslední večeři Páně, celý podstavec je bohatě zdoben, dřík v podobě anděla nese schránku v podobě oblaků s paprsky. Kolem schránky pro umístění Těla Páně k adoraci jsou čtyři hlavičky andělů, z nichž jeden duje na polnici. Na vrcholku monstrance je kříž. Na podstavci je pak vyryt francouzský nápis ve znění „Le Roi de France, Charles X., Monsieur le Dauphin, Madame la Dauphine, le Duc de Bordeaux et Mademoiselle, A la Cathédrale de Prague, le 22 Mai 1836.“ Tuto nádhernou a neobvykle velikou monstranci totiž věnoval naší katedrále poslední vládnoucí král Francie a Navarry Karel X. z rodu Bourbonů, bratr krále Ludvíka XVI., popraveného během Velké francouzské revoluce. Dnes již málokdo tuší, že tento francouzský panovník po svém svržení během tzv. Červencové revoluce v roce 1830 prožil několik let na Pražském hradě.