Dle popisu očitého svědka požáru, kanovníka naší kapituly Václava Hájka z Libočan, shořely také varhany, které stály pravděpodobně na empoře uzavírající chór. „…Komora pak, v kteréž byl orloj v kostele, ta zapálivši se hořela vzhůru, až oheň přišel pod krovy škřidličné, kteříž byli na kůru, a ti s makovicemi pozlacenými dolů padali. Upadl také zvon, na kterýž bily hodiny, a tak nic nahoře nezůstalo než sám sklep kostelní toliko. Skrze závorníky pak sklepové oheň padaje děrami, zapálil varhany, kteréž všecky na zemi spadly i shořely, a odtud se zapálily stolice, kteréž byly z dříví javorového a dubového, a obrazy výborným dílem řezané, též i výborní pulpitové, všecko to shořelo…“
Císař a král Ferdinand I., který se osobně zasazoval za dostavění pražské katedrály, tak náhle stál před novým úkolem. Musel zachránit alespoň to, co z katedrály zbylo. Vyhořelé torzo bylo opravováno, chór i nedokončená velká jižní věž byly nově zastřešeny a císař nechal také odlít nové zvony. Již 7 let po požáru odlil zvonař Tomáš Jaroš z Brna zvon Zikmund, na kterém jsou Ferdinand I. i jeho žena, královna Anna Jagellonská, vyobrazeni klečící pod křížem. Stavitel Bonifác Wohlmut, který vybudoval také slavnou Míčovnu Pražského hradu, pak vyprojektoval novou hudební kruchtu, která byla postavena v západní části chóru a o které jsme již přinesli samostatný článek. Na té kruchtě pak vznikly ony slavné Ferdinandovy varhany, ve své době údajně největší varhany na světě vůbec, které vynikaly svým zvukem a některé jejich píšťaly byly vyhotoveny ze zlata a stříbra.
O tom, jak varhany vypadaly, si můžeme udělat hrubou představu z dochované ikonografie. Protože zanikly v roce 1757 v důsledku pruského bombardování Prahy, o kterém jsme psali již v prvním díle, nemohla být pořízena ještě žádná jejich fotografie. Přímo v katedrále však nalezneme jedno jejich zobrazení, které lze považovat za věrné. Před stříbrným náhrobkem svatého Jana Nepomuckého v chórovém ochozu můžeme vidět dřevořezbu od Kašpara Bechtelera, která zobrazuje vyplenění interiéru katedrály kalvinisty v roce 1619. Dřevořezba vznikla krátce po bitvě na Bílé hoře a opětovném převzetí katedrály metropolitní kapitulou. Jednotlivé části interiéru včetně královské hrobky, tzv. Collinova mauzolea, jsou vyobrazeny velmi detailně a víceméně odpovídají skutečnosti. V pravé části dřevořezby pak můžeme vidět i Wohlmutovu kruchtu, na které je zachycena i část Ferdinandových varhan. Ještě lepší pohled pak zachycuje mědiryt z knihy Marquarda Herrgotta. Ten však pochází až z roku 1772, tedy 15 let po zániku varhan a i podoba samotné kruchty a Collinova mauzolea jsou na něm lehce idealizované, ovšem jedná se o velmi detailní obrázek.
Stavbu těchto varhan zadal sám císař a král Ferdinand I., a to v souvislosti s obnovou pražského arcibiskupství, ke kterému došlo následně v roce 1561. Varhany postavil varhanář Friedrich Phanmüller z Ambergu, který kvůli jiným zakázkám stavbu odkládal a zahájil ji v roce 1555. Phanmüller zemřel v roce 1561 a varhany již nestihl dokončit. Po něm se na stavbě varhan vystřídalo ještě několik varhanářů, dokončit je zvládl až Jáchym Rudner z Českých Budějovic v roce 1567.
Velké Ferdinandovy varhany byly několikrát opravovány. Z historických záznamů víme, že měly hrát na korunovaci císaře Karla VI. českým králem v roce 1723, ale byly shledány v neprovozuschopném stavu. Pokoušel se je zprovoznit německý varhanář Gottfried Silbermann, nicméně ten konstatoval, že jsou již neopravitelné a vypracoval návrh na nové varhany, který však nebyl realizován. Když nástroj v důsledku zásahu pruským zápalným granátem v roce 1757 kompletně shořel, jednalo se pravděpodobně již jen o nefunkční kulisu.
Text: Ing. Ondřej Stříteský
