Ještě před nástupem Ferdinanda I. se na českém trůnu vystřídalo v různých dobách hned několik příslušníků rodu habsburského. Byli mezi nimi králové Rudolf I., Albrecht Habsburský či jeho syn Ladislav Pohrobek, ovšem málokdo si dnes uvědomí, že například samotná Eliška Přemyslovna, naše poslední královna z rodu Přemyslovců, byla dcerou habsburské princezny Guty, manželky krále Václava II. V roce 1526 tak Habsburkové rozhodně nepřicházejí do Čech poprvé, ovšem počínaje tímto rokem již usedli na trůn téměř nepřetržitě na staletí. Po jejich vymření v 18. století pak arcivévodkyně Marie Terezie zakládá s Františkem Štěpánem Lotrinským novou dynastii habsbursko-lotrinskou, která setrvala na trůnech středoevropských zemí až do podzimu roku 1918.
Dlouhá vláda tohoto rodu se nejen do českých dějin zapsala nesmazatelným způsobem, významně ovlivnila i stavbu naší katedrály a ve 20. století byla zpětně hodnocena z mnoha odlišných úhlů. V době vlády císaře a krále Rudolfa II. se Praha stává opět císařskou rezidencí a metropolí Svaté říše římské, jako tomu bylo v dobách Karla IV. Konec vlády tohoto panovníka však znamenal také vpád pasovského vojska do Prahy, po kterém následovalo barbarské plenění pražských klášterů. V době vlády Habsburků naši zemi tragicky zdevastovaly přísné tresty za stavovské povstání a Třicetiletá válka, země však posléze vstává z popela v podobě nádherné barokní perly Evropy, oplývající nesmírným bohatstvím barokní hudby, malířství, sochařství a zcela unikátní architektury, specifickými českými styly selského baroka a barokní gotiky. V té době byl také svatořečen náš zemský patron Jan Nepomucký, jehož kult se rozšířil do celého světa a dnes je oslavován od Filipín až po jihoamerické země. Královna Marie Terezie nevycházela vůbec dobře s českou šlechtou, zatímco čeští sedláci či ostatní poddaní se během její vlády a během vlády jejího syna Josefa dočkali opravdu velké úlevy. Dokladem jejich vztahu k těmto panovníkům je popularita jména Josef v českých zemích. Nedávno jsme si připomněli také 190. výročí korunovace Ferdinanda V., v Čechách velmi oblíbeného habsburského císaře a krále. Pověst jeho synovce Františka Josefa I. utrpěla v naší zemi značné šrámy díky nedodrženému slibu uskutečnění české královské korunovace a rakousko-českého vyrovnání. Během jeho vlády však české země zároveň zažily mimořádný kulturní, technický a ekonomický rozkvět, na osobnostech české kultury, vědy, umění či průmyslu z dob Františka Josefa I. staví naše země dodnes a Prahu zdobí mnoho významných dominant, které byly postaveny právě v této době a o jejichž vznik se císař a král František Josef I. osobně zasloužil, neboť je významně finančně podpořil.
A co znamenali Habsburkové pro naši katedrálu? Dnes můžeme říci, že více než polovina její zastavěné plochy a drtivá většina vybavení pochází právě z jejich doby. Právě císař Ferdinand I. který se před 500 lety stává českým králem, zachraňuje vyhořelé torzo katedrály po velkém požáru Prahy v roce 1541, pořizuje do něj nové zvony včetně zvonu Zikmund, nechává stavět novou hudební kruchtu a velké varhany. Po vyplenění katedrály kalvinisty v roce 1619 byl následně interiér katedrály nově vybavován barokním mobiliářem. V době vlády Karla VI. vzniká nádherný stříbrný náhrobek sv. Jana Nepomuckého, královna Marie Terezie pak nechává svého dvorního architekta Nicolo Pacassiho vyprojektovat ikonickou barokní přilbici Velké jižní věže, která je v této podobě dominantou Prahy dodnes. Tradice uložení českých korunovačních klenotů v korunní komoře za dveřmi se sedmi zámky pak vzniká v době korunovace jejího druhého syna Leopolda II. Paradoxně onen nekorunovaný český král František Josef I. přispívá obrovskými sumami na dostavbu katedrály a největší část chrámu, celá hlavní loď, příčná loď, boční lodě i ikonické západní průčelí vznikají právě v době jeho vlády.
Vzpomínáme proto na naše panovníky v modlitbě a vyprošujeme jim odpuštění hříchů, spásu duše a věčnou radost v Božím království.
Text: Ing. Ondřej Stříteský
