Tradičně zní na konci každé mše slavené o slavnosti svatého Václava starobylý chorál, vzývající našeho hlavního patrona, vévodu české země. Uslyšíme ho nejen v katedrále, ale nepochybně v každém českém kostele, kde bude tato slavnost slavena. V naší katedrále však ve skutečnosti zaznívá velmi často a pravidelně. Pražská metropolitní kapitula a Kolegiátní kapitula sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi po staletí pečují o světcův kult. První o místo jeho hrobu a druhá o místo jeho mučednické smrti. K hrobu svatého Václava v katedrále putují naši kanovníci za zpěvu Svatováclavského chorálu každou neděli na závěr společné modlitby nešpor.
Pravidelnému návštěvníkovi bohoslužeb však jistě neuniklo, že tento hymnus slyšíme ve dvou různých nápěvech a s různým počtem slok. Ten starší a patrně méně známý můžeme slyšet právě o zpívaných nedělních nešporách slavených v katedrále. Svatováclavský chorál je totiž jednou z nejstarších českých hudebních památek, po písni Hospodine ponyluj ny, složené dle tradice svatým Vojtěchem, je dokonce uváděn jako druhá nejstarší česká píseň. Dříve byl jako jeho autor uváděn děkan naší kapituly, poslední pražský biskup a první první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, nicméně pozdější výzkumy dospěly k závěru, že je ještě mnohem starší, mohl vzniknout už ve 12. století. Nebylo by divu, protože náš kníže Václav se těšil pověsti svatosti již velmi brzy po své smrti. Teprve v dalších staletích přibývaly další sloky ke cti Panny Marie, sloky vzývající anděly a další české světce a národní patrony. Podoba chorálu, kterou uslyšíme v neděli v naší katedrále, na Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi a ve většině českých chrámů na závěr mše svaté, pochází až z období renesance.
Silný vztah ke svatému Václavu a k tomuto slavnému hymnu přečkal staletí, spojuje různé generace i politické reprezentace. V 15. století ho zpívali husité, zpíván byl při korunovacích českých králů a velkým tématem byl také po vzniku Československé republiky, protože řada politiků, spisovatelů a dalších kulturních činitelů prosazovala, aby se stal národní hymnou. Silný vztah k němu měli i Habsburkové coby čeští králové, a to dokonce i po samotném rozpadu Rakousko-Uherska, který znamenal konec jejich vlády v českých zemích. V roce 1951 tak podle některých pramenů zazněl na závěr svatebního obřadu korunního prince Otty Habsbursko-Lotrinského a princezny Reginy Sasko-Meiningenské, který se konal ve francouzském Nancy. V roce 1989 se pak stal nedílnou součástí revolučních událostí, zněl například na závěr mše svaté v naší katedrále dne 25. listopadu, která byla slavena při příležitosti kanonizace svaté Anežky České.
I my se připojujeme ke všem generacím a prosíme našeho svatého patrona, aby nedal zahynouti nám ni budoucím.
Text: Ing. Ondřej Stříteský
Foto: Radoslav Vnenčák
