23. 9. 2025

Rok mučednické smrti svatého Václava

V naší katedrále každoročně slavíme hned dvě události spojené s osobou svatého Václava. První z nich připadá na 4. březen, kdy si připomínáme výročí přenesení světcových ostatků ze Staré Boleslavi do Prahy. Podle jednoho z historických pramenů, tzv. Kristiánovy legendy, se tak stalo tři roky po jeho smrti. Hlavní slavností je pak výročí jeho mučednické smrti, které připadá na 28. září a dnes je slaveno také jako státní svátek České republiky.

O životě našeho svatého knížete máme řadu více nebo méně historicky ověřených informací. V případě takto dávných dějin, ze kterých se nám dochovalo minimum autentických písemných pramenů, to historici nemají lehké a mnoho informací je nutné poskládat a odvodit. O některých skutečnostech pak panovaly nebo dosud panují spory. Jednou z často diskutovaných otázek je přesný rok mučednické smrti svatého Václava.

Detail dveří v kapli svatého Václava

Existuje jen málo pochybností o tom, že k zavraždění našeho knížete došlo dne 28. září. Tento den byl jako památný oslavován nepřetržitě už od 10. století. Víme například, že slavný útok na hradiště v Libici v roce 995, při kterém byli vyvražděni členové rodu Slavníkovců, byl uskutečněn dne 28. září, právě když se rod Slavníkovců sešel k oslavě výročního dne mučednické smrti knížete Václava, který byl už v té době oslavován jako světec. O tom, zda se tak stalo roku 929 nebo roku 935, vedli historici dlouho spory. Jedná se však o spor dost zásadní, jak se pokusíme přiblížit v tomto článku.

Ještě v období první československé republiky převažoval názor, že svatý Václav zemřel rukou svého bratra v roce 929. Proto bylo slaveno tisícileté výročí mučednické smrti našeho knížete právě v roce 1929 a právě v tento rok Svatováclavského milenia byla naše katedrála také vysvěcena děkanem metropolitní kapituly, biskupem Janem Nepomukem Sedlákem. Rok 929 totiž považoval za nejpravděpodobnější profesor Josef Pekař, český historik, v letech 1931 – 1932 rektor Univerzity Karlovy a patrně největší autorita české historiografie I. poloviny 20. století.

V roce 929 totiž nemělo dojít jen k zavraždění knížete Václava. Hned v říjnu nebo v listopadu toho roku totiž měla do Čech přitáhnout vojska saského vévody Jindřicha Ptáčníka a bavorského vévody Arnulfa, která pokořila českého knížete a přinutila ho, aby uznal Jindřichovu svrchovanost. Podle Josefa Pekaře byl tou dobou Václav již po smrti a pokořeným knížetem byl jeho bratr Boleslav. Pokud však byl Václav zavražděn až v roce 935, jak tvrdí Pekařovi oponenti, pokořeným českým knížetem by byl on! Z tohoto rozporu také plynou dva různé výklady, kde jeden hovoří o Václavově podrobení se Jindřichovi po prohrané bitvě a druhý o porážce Boleslava, který se po převzetí moci pokusil Sasům vzepřít, ale byl poražen a musel se jim podrobit.

Vztah svatého Václava k Východofranské říši, vládnoucím Bavorům a posléze Sasům byl zejména ve 20. století často diskutován. Údajné poddání se knížete Václava říši bylo řadou režimů vykládáno k jejich obrazu, zneužito bylo i nacistickým režimem jako důkaz odvěké podřízenosti Čechů Německé říši a následně se stalo předmětem kritiky svatého Václava. Ten se však Východofranské říši sám nepoddal, ale poddáni jí byli už jeho předci. V době Václavově se však ve Východofranské říši odehrával boj nikoliv s Čechy, ale boj mezi Bavory a Sasy o Čechy, jak uvádí profesor Josef Pekař. Do té doby totiž byl bavorský vévoda východofranským králem a český kníže jeho vazalem. Tomu nasvědčuje i působnost regensburského biskupství na území českého knížectví, která trvala až do vzniku pražského biskupství v roce 973. V době Václavově, konkrétně v roce 921 se však bavorský vévoda Arnulf podřizuje saskému vévodovi Jindřichovi Ptáčníkovi a uznává ho za krále. Václavova politika pak vedla k ukončení závislosti na Bavorsku a navázání vztahu s novým pánem říše, a to právě s Jindřichem Ptáčníkem, od kterého získává darem ostatky svatého Víta a na Pražském hradě zakládá kostel, naši pozdější katedrálu.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: Radoslav Vnenčák

Aktuality & články

Výročí 500 let od nástupu Habsburků na český trůn

21. 10. 2026

Ve čtvrtek večer bude v naší katedrále slavit mimořádnou pontifikální mši svatou arcibiskup pražský a primas český Mons. Stanislav Přibyl. Připomeneme si při ní zvlášť významné kulaté výročí, protože dne 23. října uplyne přesně 500 let od chvíle, kdy byl českým králem zvolen Ferdinand I. Habsburský. Ten byl manželem české princezny Anny Jagellonské, jejíž bratr Ludvík v srpnu téhož roku tragicky zahynul v bitvě u Moháče. Do naší katedrály opět zavítá také arcivévoda Karel Habsbursko-Lotrinský, současná hlava této významné evropské dynastie, nejstarší vnuk posledního českého krále, blahoslaveného Karla, zároveň tedy pretendent rakouského, českého a uherského trůnu, který do naší země často a rád jezdí.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – IV. díl

17. 10. 2026

Náš císař a král Ferdinand V. Dobrotivý proslul mimo jiné svojí mimořádnou štědrostí a dobrosrdečností. Samotné korunovační dary věnoval na charitativní účely, sbírkami desítek obrazů podpořil Akademii výtvarných umění ve Vídni a nejinak tomu bylo i v Čechách, kde se stal jedním z nejvýznamnějších mecenášů v oblasti kultury, architektury a stavitelství. Na různé projekty a charitu v Českém království věnoval v součtu několik milionů zlatých. Stranou jeho pozornosti nezůstala ani naše katedrála, ve které byl korunován českým králem. Patřil k nejvýznamnějším donátorům a podporovatelům její dostavby. Dlužno dodat, že ani jeho nástupce František Josef I. nezůstal pozadu a dostavbu naší katedrály podpořil obrovskými sumami. Oba císařové také přispěli významnými částkami na stavbu pražského Národního divadla. Do doby dlouholetého pražského pobytu císaře v důchodu spadá také založení Jednoty pro dostavění chrámu svatého Víta na Hradě pražském a posledních 15 let svého života tak byl císař očitým svědkem stavební činnosti na jeho opravách a dostavbě, přestože pokročilejších fází budování západního průčelí s věžemi a hlavní lodi se již nedožil. Ve středověké části katedrály však na něj nalezneme jednu zcela konkrétní památku. Jedná se o pozoruhodný novogotický oltář v kapli sv. Jana Křtitele, kam několikrát do roka zavítáme v rámci našeho cyklu Putování po katedrále. Císař byl jeho donátorem a jeho jméno je vepsáno do kamene na boční straně oltářní mensy.
Péčí Metropolitní kapituly byl obnoven mobiliář Chórové kaple

16. 10. 2026

V pondělí 19. října požehná při ranní mši svaté pražský arcibiskup Mons. Stanislav Přibyl obnovenou Chórovou kapli v naší katedrále a počínaje tímto dnem se pravidelné ranní bohoslužby opět vrátí na své obvyklé místo. Rekonstrukci jejího prostoru, kterou realizovala Správa Pražského hradu a která zahrnovala v první řadě restaurování kleneb, stěn a podlah, rekonstrukci elektroinstalace a realizaci nových kabelových tras, využila kapitula k restaurování veškerého mobiliáře včetně oltáře. Historické lavice, sochy, obrazy a další prvky byly před zahájením rekonstrukce kompletně demontovány a odcestovaly přímo do restaurátorských dílen. Na místě pak proběhlo restaurování samotného oltáře, který je pevně spojen s dřevěnou výplní arkády.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – III. díl

10. 10. 2026

Samotná korunovace Ferdinanda V. českým králem proběhla v naší katedrále nedlouho po smrti jeho otce a nástupu na trůn. Ještě za vlády svého otce byl Ferdinand korunován v Bratislavě uherským králem. Jednalo se také o poslední uherskou královskou korunovaci v bratislavském chrámu sv. Martina. Bratislava sloužila dočasně jako uherská metropole od dob Jagellonců, kdy Turci obsadili část Uher včetně Budína po prohrané bitvě u Moháče. František Josef I. i poslední císař Karel I. již byli korunováni v Budapešti. Rakouským císařem se Ferdinand stal v roce 1835 automaticky po smrti svého otce, rakouská císařská korunovace však neproběhla, a to nejen v jeho případě; korunován jím nebyl ani jeho otec, ani jeho nástupci. V roce 1836, rok po svém nástupu na trůn, proběhla právě česká královská korunovace a v roce 1838 pak byl Ferdinand korunován ještě králem lombardsko-benátským; stal se tak také posledním panovníkem korunovaným lombardskou železnou korunou.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – II. díl

8. 10. 2026

U veřejnosti oblíbený a někdy neprávem vysmívaný, upozaděný a přitom svým způsobem ikonický, takový byl poslední český král, který přijal před hlavním oltářem naší katedrály z rukou pražského arcibiskupa Ondřeje Ankwicze a hraběte Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat korunu svatého Václava. Ikonický se stal mimo jiné pro svoji skromnost, otevřenost, vlídnou povahu a mimořádnou štědrost, která mu vynesla označení Dobrotivý.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – I. díl

5. 10. 2026

Naše katedrála plnila v průběhu svých dějin hned několik mimořádných úkolů, které plynuly již z jejího umístění přímo v srdci Českého království, uprostřed královského hradu a nad hrobem věčného panovníka země, svatého knížete Václava. Je v podstatě evropským unikátem, kdy jeden jediný kostel, největší chrám a nejvýraznější dominanta hlavního města země, je zároveň sídelním kostelem arcibiskupa a pohřebním i korunovačním kostelem panovníků v jednom. V letošním roce si připomínáme kulaté výročí jedné zvláště významné historické události, která je s tímto významným posláním naší katedrály spojená. V pondělí 7. září totiž uplynulo přesně 190 let od chvíle, kdy v ní byl při slavnostní bohoslužbě naposledy korunován český král. Tehdy nikdo nemohl tušit, že katedrála svatého Víta takovou slávu zažívá minimálně pro příštích 200 let naposledy. V průběhu 19. a 20. století se navíc chystaly další dvě korunovace, od kterých bylo v důsledku vývoje událostí bohužel upuštěno. Po vzniku Československé republiky se z našich korunovačních klenotů, nadále uchovávaných v katedrále, stal postupně opět významný a živý symbol ztělesňující českou státnost, svému původnímu účelu však již od té doby neposloužily. Na zatím poslední královskou korunovaci a její 190. výročí proto vzpomeneme seriálem článků.