O životě našeho svatého knížete máme řadu více nebo méně historicky ověřených informací. V případě takto dávných dějin, ze kterých se nám dochovalo minimum autentických písemných pramenů, to historici nemají lehké a mnoho informací je nutné poskládat a odvodit. O některých skutečnostech pak panovaly nebo dosud panují spory. Jednou z často diskutovaných otázek je přesný rok mučednické smrti svatého Václava.
Detail dveří v kapli svatého Václava
Existuje jen málo pochybností o tom, že k zavraždění našeho knížete došlo dne 28. září. Tento den byl jako památný oslavován nepřetržitě už od 10. století. Víme například, že slavný útok na hradiště v Libici v roce 995, při kterém byli vyvražděni členové rodu Slavníkovců, byl uskutečněn dne 28. září, právě když se rod Slavníkovců sešel k oslavě výročního dne mučednické smrti knížete Václava, který byl už v té době oslavován jako světec. O tom, zda se tak stalo roku 929 nebo roku 935, vedli historici dlouho spory. Jedná se však o spor dost zásadní, jak se pokusíme přiblížit v tomto článku.
Ještě v období první československé republiky převažoval názor, že svatý Václav zemřel rukou svého bratra v roce 929. Proto bylo slaveno tisícileté výročí mučednické smrti našeho knížete právě v roce 1929 a právě v tento rok Svatováclavského milenia byla naše katedrála také vysvěcena děkanem metropolitní kapituly, biskupem Janem Nepomukem Sedlákem. Rok 929 totiž považoval za nejpravděpodobnější profesor Josef Pekař, český historik, v letech 1931 – 1932 rektor Univerzity Karlovy a patrně největší autorita české historiografie I. poloviny 20. století.
V roce 929 totiž nemělo dojít jen k zavraždění knížete Václava. Hned v říjnu nebo v listopadu toho roku totiž měla do Čech přitáhnout vojska saského vévody Jindřicha Ptáčníka a bavorského vévody Arnulfa, která pokořila českého knížete a přinutila ho, aby uznal Jindřichovu svrchovanost. Podle Josefa Pekaře byl tou dobou Václav již po smrti a pokořeným knížetem byl jeho bratr Boleslav. Pokud však byl Václav zavražděn až v roce 935, jak tvrdí Pekařovi oponenti, pokořeným českým knížetem by byl on! Z tohoto rozporu také plynou dva různé výklady, kde jeden hovoří o Václavově podrobení se Jindřichovi po prohrané bitvě a druhý o porážce Boleslava, který se po převzetí moci pokusil Sasům vzepřít, ale byl poražen a musel se jim podrobit.
Vztah svatého Václava k Východofranské říši, vládnoucím Bavorům a posléze Sasům byl zejména ve 20. století často diskutován. Údajné poddání se knížete Václava říši bylo řadou režimů vykládáno k jejich obrazu, zneužito bylo i nacistickým režimem jako důkaz odvěké podřízenosti Čechů Německé říši a následně se stalo předmětem kritiky svatého Václava. Ten se však Východofranské říši sám nepoddal, ale poddáni jí byli už jeho předci. V době Václavově se však ve Východofranské říši odehrával boj nikoliv s Čechy, ale boj mezi Bavory a Sasy o Čechy, jak uvádí profesor Josef Pekař. Do té doby totiž byl bavorský vévoda východofranským králem a český kníže jeho vazalem. Tomu nasvědčuje i působnost regensburského biskupství na území českého knížectví, která trvala až do vzniku pražského biskupství v roce 973. V době Václavově, konkrétně v roce 921 se však bavorský vévoda Arnulf podřizuje saskému vévodovi Jindřichovi Ptáčníkovi a uznává ho za krále. Václavova politika pak vedla k ukončení závislosti na Bavorsku a navázání vztahu s novým pánem říše, a to právě s Jindřichem Ptáčníkem, od kterého získává darem ostatky svatého Víta a na Pražském hradě zakládá kostel, naši pozdější katedrálu.
Text: Ing. Ondřej Stříteský
Foto: Radoslav Vnenčák
