Tak jako o velikonoční vigilii církev ráda křtí, protože ten den Kristus nás svou vykupitelskou smrtí na kříži a slavným vzkříšením získal pro život věčný, slavnost Seslání Ducha svatého je vhodnou příležitostí zejména pro udílení svátosti biřmování. To vůbec poprvé v naší katedrále bude tuto neděli udělovat arcibiskup Stanislav Přibyl, a to při mši svaté, která začne v 10 hodin. V církvi je udílení této svátosti spojeno s pomazáním křižmovým olejem na čele, vložením ruky na hlavu a slovy „Přijmi pečeť daru Ducha svatého.“ Standardně tuto svátost udílí právě biskup. Stejně jako křest je možné tuto svátost přijmout pouze jedenkrát za život, protože jejím udělením je do člověka vtisknuto nezrušitelné znamení.
Událost, kdy se Kristovi učedníci padesát dní po Jeho slavném vzkříšení setkali společně na jednom místě, kde následně v místnosti začal vát silný vítr, nad každým z nich se rozhořel plamen a všichni byli naplněni Duchem svatým, aby následně začali kázat radostnou zvěst všem národům v jejich vlastních jazycích, které dosud neznali, se stala námětem několika krásných a zajímavých uměleckých děl i v pražské katedrále, a to napříč staletími.

Interiér Svatováclavské kaple na fotografii Františka Nedbala
Jedno z nejstarších vyobrazení by většina návštěvníků v naší katedrále hledala velmi těžko. Nachází se totiž na málo přístupném místě ve Svatováclavské kapli, za novogotickými dveřmi v západní stěně, které v roce 1913 osadil do obnoveného západního vstupu do kaple poslední dómský stavitel Kamil Hilbert. Během dne bývají tyto dveře zpravidla otevřené dokořán a zakrývají tak poslední malbu slavného pašijového cyklu, která je vymalována v sousedství slavných dveří se sedmi zámky, které vedou do korunní komory. Pašijový cyklus je v dolní partii stěn Svatováclavské kaple vyhotoven jako kombinace olejových nástěnných maleb a inkrustací leštěných drahých kamenů, vložených do pozlacené malty, které mají připomínat hradby nebeského Jeruzaléma, popsaného ve Zjevení Janově. Cyklus začíná modlitbou Krista v Getsemanské zahradě a zobrazuje všechny následné důležité události přes ukřižování a uložení Krista do hrobu, vzkříšení a nanebevstoupení, které zůstávají očím návštěvníků většinou skryté za baldachýnem nad hrobem svatého Václava a končí právě sesláním Ducha svatého. Tradičně je uprostřed učedníků zobrazena samotná Matka Boží Panna Maria v modrém plášti.

Vitráž seslání Ducha svatého v kapli sv. Ludmily na fotografii Radoslava Vnenčáka
Úchvatným dílem moderní doby je pak nádherná vitráž v kapli svaté Ludmily, poslední kapli v dostavěné části katedrály u jejího východu. Výzdoba kaple vznikala v dobách první československé republiky, kdy na dokončení katedrály pracoval také významný český malíř Max Švabinský. Katedrála mu vděčí hned za několik velkolepých vitráží včetně té největší v transeptu, která zobrazuje Poslední soud. V kapli svaté Ludmily zanechal Max Švabinský hned dvě velká díla. Na západní stěně můžeme obdivovat mozaiku zobrazující Křest Páně, vitrážové okno pak ukazuje právě scénu seslání Ducha Svatého. Vitráž vznikla ještě před vypuknutím II. světové války, a sice v letech 1934 – 1935. Donátorem vitráže byl pan Antonín Seidl-Natali, původně pekař a cukrář v Edinburgu, který je vyobrazen úplně vpravo dole s preclíkem v ruce. Ikonografický námět zpracoval Josef Cibulka, Max Švabinský sám pak doplnil ještě Krista v červeném plášti ve vrcholu okna. Podobně jako většina ostatních vitráží v dostavěné části katedrály zaujme toto okno velmi specifickým vzezřením. Jedná se totiž v plném rozsahu o mozaiku. Celá scéna je zde kompletně vyskládána z drobných barevných sklíček různých tvarů, vložených do velmi složitého olověného a cínem zalitého skeletu. Odlišuje se tak i od ostatních Švabinského vitráží v katedrále, které jsou zpravidla řešeny jako kombinace mozaiky a malby na skle, kde většinou alespoň obličeje postav jsou vymalovány. Zvláště působivá je pak tato vitráž během jasných dní, kdy takto bohatou skleněnou mozaiku prozáří polední slunce.
Text: Ing. Ondřej Stříteský
Foto: Radoslav Vnenčák, František Nedbal a Petr Synek z Člověka a Víry