Stavba současné gotické katedrály byla sice zahájena na konci roku 1344, kdy byl za účasti českého krále Jana Lucemburského i jeho následníka, tehdy markraběte moravského Karla položen její základní kámen. V důsledku několika pohrom a dějinných zvratů, o kterých si můžete přečíst několik dalších článků na našem webu, však ještě v polovině 19. století stál na Pražském hradě pouze značně zchátralý chór s provizorní barokní střechou a Velká jižní věž. V takto nedokončené katedrále sice probíhal plnohodnotný liturgický život a byli zde korunováni čeští králové, avšak teprve založení Jednoty pro dostavění Chrámu sv. Víta na Hradě pražském v roce 1859 spustilo proces, který vedl k dokončení stavby do dnešní podoby. Ačkoliv ještě za císaře pána se katedrála dočkala své kompletní siluety, stavební práce se protáhly až do období I. československé republiky, které, jak víme, nebylo zpočátku pro církev snadné.
Ještě ve 20. letech 20. století byl vztah mezi církví a novým československým státem značně napjatý. Nová republika také nějakou dobu komplikovaně hledala svůj vztah k dominantě hlavního města, kterou byl už od pradávna královský hrad a římskokatolická katedrála, v době vzniku republiky stále ještě jedno velké staveniště. Zatímco Pražský hrad byl nakonec určen jako sídlo prezidenta republiky, s církví se nový stát sžíval dost obtížně. Neshody vyvrcholily v roce 1925 tzv. Marmaggiho aférou, kdy Československo opustil apoštolský nuncius Francesco Marmaggi. Stalo se tak v důsledku několika kroků, které Svatý stolec tehdy považoval za casus belli. Československo přijalo zákon o státních svátcích, kterým byl zrušen svátek svatého Jana Nepomuckého a zaveden památný den mistra Jana Husa. Prezident Masaryk, který již dříve prohlašoval „Tábor je náš program!“ nechal také na Pražském hradě vyvěsit prapory s kalichem, což bylo onou poslední kapkou. Vztahy ČSR s katolickou církví se však později začaly opět oteplovat, a to přičiněním prezidenta Edvarda Beneše a arcibiskupa Karla kardinála Kašpara. Svého vrcholu dosáhly ve 30. letech, zejména díky konání mimořádně úspěšného Prvního celostátního sjezdu katolíků československých, jehož výročí jsme si připomněli v loňském roce.
V tomto spletitém období však v katedrále proběhly zásadní stavební práce. Přesně před 100 lety, tj. v roce 1926, byla rozebrána Wohlmutova renesanční hudební kruchta, která od 16. století uzavírala západní část chóru. Kruchta byla následně znovu sestavena v severní části transeptu, kde stojí dodnes. Touto stavební úpravou došlo k propojení gotického chóru a novogotické hlavní lodi. Impozantní interiér katedrály v jeho plné velikosti tak známe teprve posledních 100 let.
Úplné dokončení katedrály nebylo posléze směřováno na rok 1929 náhodou. V té době byl za nejpravděpodobnější rok mučednické smrti svatého Václava považován rok 929, jak uváděl ve svých dílech významný český historik a rektor Univerzity Karlovy prof. Josef Pekař. V roce 1929 pak bylo slaveno Svatováclavské milénium. A právě tisíc let po smrti zakladatele prvního kostela svatého Víta na Pražském hradě měla být dokončená katedrála slavnostně vysvěcena. Ačkoliv ne všechny práce byly v roce 1929 dokončeny a ne vše bylo reálné stihnout, o 7. neděli velikonoční dne 12. května kapitulní děkan Sedlák katedrálu posvětil. Hlavním bodem oslav Svatováclavského milénia pak bylo 28. září, výroční den mučednické smrti svatého Václava.
Text: Ing. Ondřej Stříteský
