29. 8. 2024

Při nedělní mši svaté si připomeneme výročí smrti Antonína Bořka-Dohalského

Při nedělní mši svaté v 10:00, která je v katedrále pravidelně sloužena za živé a zemřelé členy naší metropolitní kapituly, pamatujeme zvláště na mimořádně statečného Kristova kněze, kanovníka a hrdinu protinacistického odboje ThDr. Antonína Bořka-Dohalského z Dohalic, od jehož mučednické smrti v koncentračním táboře Osvětim uplyne v úterý 3. září 82 let.

ThDr. Antonín Bořek-Dohalský

Tento kanovník pocházející ze starého českého hraběcího rodu Dohalských z Dohalic se narodil v roce 1889 v Přívozci u Sedlčan a na kněze byl vysvěcen společně s dalšími pozdějšími metropolitními kanovníky Jaroslavem Kulačem a Otakarem Švecem dne 24. února 1912 v Římě, kde před tím vystudoval na Univerzitě Kongregace de Propaganda fide. Dva roky poté vypukla I. světová válka, během které působil nejprve jako kaplan v Příbrami, posléze jako polní kurát na frontě i v různých nemocnicích v Čechách, nakonec se staral o italské zajatce. Poté se vrátil opět do duchovní správy v Příbrami a v dalších obcích. Jeho působení na pražských Hradčanech začalo v roce 1924, kdy si ho pražský arcibiskup František Kordač vybral jako svého sekretáře a ceremoniáře, v roce 1928 se pak stal papežským komořím a obdržel titul monsignore.

Kanovníkem naší kapituly ho papež Pius XI. jmenoval v roce 1931, bydlel pak v budově kapitulního děkanství (tzv. Mladotově domě) č.p. 37 ve Vikářské ulici v těsném sousedství naší katedrály. Téhož roku se stal kancléřem arcibiskupské kurie a působil v řadě dalších úřadů, mimo jiné také jako arcibiskupský komisař při zkouškách posluchačů teologické fakulty.

Pro své schopnosti a obětavou činnost pro diecézi se stal jedním z předních kandidátů na úřad arcibiskupa pražského, který byl uvolněn od 21. dubna 1941, kdy zemřel Karel kardinál Kašpar. O svatovojtěšský stolec však usilovali také někteří další kněží německé národnosti a okupační úřady chtěly do výběru nových biskupů zasahovat. Z toho důvodu nebyly uprázdněné biskupské stolce v okupovaných zemích obsazovány a pražskou arcidiecézi tak po zbytek II. světové války řídil kapitulní vikář ThDr. Bohumil Opatrný. Někteří ambiciózní němečtí kněží usilující o úřad pražského arcibiskupa a spolupracující s gestapem však v kanovníku Dohalském spatřovali významnou překážku, ten navíc udržoval kontakty s pracovníky odboje proti okupantům a v roce 1938 podepsal prohlášení české a moravské šlechty o věrnosti republice.

Pravděpodobně na základě udání jednoho z těchto německých kněží byl kanovník Dohalský 5. června 1942 zatčen. Stalo se tak po mši, kterou sloužil v Ústavu pro slepé dívky sester františkánek na Kampě. Byl vězněn na Pankráci a nakonec odvezen do Terezína. Pozdější litoměřický biskup a kardinál Štěpán Trochta, který byl v té době uvězněn tamtéž, později vzpomínal: „Protože měl ovázanou celou hlavu, ptal jsem se ho, co s ním prováděli a vyslovil jsem mu své politování. Odpověděl: ´Haec est vera imitatio Christi´ – ´To je pravé následování Krista´. Byl to šlechtic a jemný člověk. Proto na mě tento jeho výrok hluboce zapůsobil. Před odsunem do Osvětimi mě požádal o sv. zpověď.“

V Osvětimi se mu dostalo dalšího tvrdého a nelidského zacházení. Dle jednoho svědectví, které se dochovalo, byl posléze v tomto koncentračním táboře ubit při pochodu na práci, dle jiných pramenů byl zastřelen při práci v bažinách. Stalo se tak 3.9.1942. Jeho tělo bylo zpopelněno patrně v táborovém krematoriu, urna s jeho popelem se však do Prahy již nikdy nedostala.

Pamatujeme v modlitbě a prosíme Pána, aby ho přijal do své slávy.

Foto: Knihovna pražské metropolitní kapituly

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

Katedrála jako místo posledního odpočinku – III. díl

3. 11. 2025

Jak už bývá v Evropě obvyklé, biskupové a často i kanovníci katedrálních kapitul bývají ukládáni k poslednímu odpočinku v hrobkách umístěných přímo v jejich katedrálách. Pražští arcibiskupové jsou pak v dnešní době jedinými lidmi, kteří jsou až dodnes v naší katedrále skutečně pohřbíváni. Nalezneme je v ní na různých místech.
Katedrála jako místo posledního odpočinku – II. díl

3. 11. 2025

Nejen knížata, králové a císařové, ale i členové významných šlechtických rodů byli v průběhu staletí v naší katedrále pohřbeni. O některých zajímavých osobnostech z jejich řad přinášíme tento článek. Ne všechny hroby se zde dodnes dochovaly. O některých osobnostech víme, že byly v katedrály pohřbeny, ale již nejsme schopni určit, kde přesně se jejich hroby nacházejí. Významným šlechtickým rodům pak patřily některé kaple v chórovém ochozu nebo bočních lodích, které zároveň nesou své zasvěcení. Tyto kaple pak označujeme jejich zasvěcením konkrétnímu světci a zároveň přívlastkem podle daného rodu, který v té či oné kapli má obvykle i svoji hrobku. A tak kapli sv. Ondřeje nazýváme také kaplí Martinickou, kapli sv. Marie Magdaleny kaplí Valdštejnskou, kapli sv. Anny kaplí Nostickou a v kapli sv. Zikmunda pro změnu nalezneme hrobku Černínů z Chudenic.
Katedrála jako místo posledního odpočinku – I. díl

31. 10. 2025

Liturgický rok se blíží ke svému závěru a jeho poslední měsíc je tradičně spojen s Památkou všech věrných zemřelých, která v liturgickém kalendáři připadá na 2. listopadu. Návštěvy hřbitovů a hrobů našich blízkých se však obvykle protáhnou i na další dny a týdny, které na tento den navazují a vžil se pro ně lidový název dušičkové období. Nezřídka byly hřbitovy zřizovány okolo kostela a nejinak tomu bylo v případě naší katedrály. Stavba gotického dómu, která začala od poloviny 14. století nahrazovat předchozí románskou baziliku, však pozřela i toto pohřebiště a náš kanovník Beneš Krabice z Weitmile, třetí ředitel stavby katedrály, například přesunul hroby pražských biskupů do chórového ochozu nové stavy, kde se nacházejí před hrobem sv. Víta dodnes.
Svátek svatého evangelisty Lukáše v pražské katedrále

12. 10. 2025

Poté, co jsme v naší katedrále oslavili nádhernou slavnost našeho hlavního zemského patrona, svatého knížete a věčného panovníka Václava, byla jeho relikvie uložena zpět do klenotnice a české korunovační klenoty jsou již opět uzamčeny sedmi zámky v korunní komoře. Katedrála se však připravuje hned na další velký svátek významného světce, který je v ní od dob císaře a krále Karla IV. zvláštním způsobem uctíván. Dalo by se říci, že právě pražská katedrála je od 14. století jedním z nejvýznamnějších center jeho kultu na světě. Tentokrát se však nejedná o světce původem českého a uctívaného především Čechy, ale přímo o jednu z klíčových postav Nového zákona, jejíž význam je mimořádný v celém křesťanském světě. Tím světcem je totiž evangelista.
O slavnosti svatého Václava zazní v katedrále starobylý chorál

23. 9. 2025

Ačkoliv je náš svatý kníže Václav uváděn jako druhý patron pražské katedrály v pořadí, má mezi jejími světci mimořádné postavení. Přestože je na prvním místě uváděn svatý Vít, na svatého Václava pamatujeme jako na našeho otce zakladatele, který získal ostatky římského mučedníka Víta od saského vévody a východofranského krále Jindřicha Ptáčníka a kostel zasvěcený svatému Vítu na Pražském hradě založil. Právě díky významu našeho svatého knížete, který v tehdejší románské rotundě našel tři roky po své mučednické smrti místo posledního odpočinku, byla tato rotunda vybrána jako sídelní kostel pražského biskupa a stala se tak první pražskou katedrálou, ačkoliv sousední bazilika svatého Jiří byla starší a mnohem větší. O kult svatého Václava se posléze velmi zasloužil náš císař a král Karel IV., který mu zasvětil korunu českých králů, uchovávanou poblíž hrobu v naší katedrále a náš svatý kníže je po celá staletí považován za věčného panovníka české země. Jeho slavnost slavená ve výroční den jeho mučednické smrti je tak pro pražskou katedrálu mimořádně důležitá a svatého knížete Václava v ní tradičně oslavíme hned při několika bohoslužbách. Při té večerní přivítáme zpět světcovu relikvii, která se vrátí z národní pouti ve Staré Boleslavi, kam je tradičně převážena k uctění poutníky.
Rok mučednické smrti svatého Václava

23. 9. 2025

V naší katedrále každoročně slavíme hned dvě události spojené s osobou svatého Václava. První z nich připadá na 4. březen, kdy si připomínáme výročí přenesení světcových ostatků ze Staré Boleslavi do Prahy. Podle jednoho z historických pramenů, tzv. Kristiánovy legendy, se tak stalo tři roky po jeho smrti. Hlavní slavností je pak výročí jeho mučednické smrti, které připadá na 28. září a dnes je slaveno také jako státní svátek České republiky.