ThDr. Antonín Bořek-Dohalský
Tento kanovník pocházející ze starého českého hraběcího rodu Dohalských z Dohalic se narodil v roce 1889 v Přívozci u Sedlčan a na kněze byl vysvěcen společně s dalšími pozdějšími metropolitními kanovníky Jaroslavem Kulačem a Otakarem Švecem dne 24. února 1912 v Římě, kde před tím vystudoval na Univerzitě Kongregace de Propaganda fide. Dva roky poté vypukla I. světová válka, během které působil nejprve jako kaplan v Příbrami, posléze jako polní kurát na frontě i v různých nemocnicích v Čechách, nakonec se staral o italské zajatce. Poté se vrátil opět do duchovní správy v Příbrami a v dalších obcích. Jeho působení na pražských Hradčanech začalo v roce 1924, kdy si ho pražský arcibiskup František Kordač vybral jako svého sekretáře a ceremoniáře, v roce 1928 se pak stal papežským komořím a obdržel titul monsignore.
Kanovníkem naší kapituly ho papež Pius XI. jmenoval v roce 1931, bydlel pak v budově kapitulního děkanství (tzv. Mladotově domě) č.p. 37 ve Vikářské ulici v těsném sousedství naší katedrály. Téhož roku se stal kancléřem arcibiskupské kurie a působil v řadě dalších úřadů, mimo jiné také jako arcibiskupský komisař při zkouškách posluchačů teologické fakulty.
Pro své schopnosti a obětavou činnost pro diecézi se stal jedním z předních kandidátů na úřad arcibiskupa pražského, který byl uvolněn od 21. dubna 1941, kdy zemřel Karel kardinál Kašpar. O svatovojtěšský stolec však usilovali také někteří další kněží německé národnosti a okupační úřady chtěly do výběru nových biskupů zasahovat. Z toho důvodu nebyly uprázdněné biskupské stolce v okupovaných zemích obsazovány a pražskou arcidiecézi tak po zbytek II. světové války řídil kapitulní vikář ThDr. Bohumil Opatrný. Někteří ambiciózní němečtí kněží usilující o úřad pražského arcibiskupa a spolupracující s gestapem však v kanovníku Dohalském spatřovali významnou překážku, ten navíc udržoval kontakty s pracovníky odboje proti okupantům a v roce 1938 podepsal prohlášení české a moravské šlechty o věrnosti republice.
Pravděpodobně na základě udání jednoho z těchto německých kněží byl kanovník Dohalský 5. června 1942 zatčen. Stalo se tak po mši, kterou sloužil v Ústavu pro slepé dívky sester františkánek na Kampě. Byl vězněn na Pankráci a nakonec odvezen do Terezína. Pozdější litoměřický biskup a kardinál Štěpán Trochta, který byl v té době uvězněn tamtéž, později vzpomínal: „Protože měl ovázanou celou hlavu, ptal jsem se ho, co s ním prováděli a vyslovil jsem mu své politování. Odpověděl: ´Haec est vera imitatio Christi´ – ´To je pravé následování Krista´. Byl to šlechtic a jemný člověk. Proto na mě tento jeho výrok hluboce zapůsobil. Před odsunem do Osvětimi mě požádal o sv. zpověď.“
V Osvětimi se mu dostalo dalšího tvrdého a nelidského zacházení. Dle jednoho svědectví, které se dochovalo, byl posléze v tomto koncentračním táboře ubit při pochodu na práci, dle jiných pramenů byl zastřelen při práci v bažinách. Stalo se tak 3.9.1942. Jeho tělo bylo zpopelněno patrně v táborovém krematoriu, urna s jeho popelem se však do Prahy již nikdy nedostala.
Pamatujeme v modlitbě a prosíme Pána, aby ho přijal do své slávy.
Foto: Knihovna pražské metropolitní kapituly
Text: Ing. Ondřej Stříteský
