19. 12. 2024

Seriál k výročí položení základního kamene – část 4. – dílo Matyáše z Arrasu a Petra Parléře

Jak jsme již uvedli v prvním článku věnovanému letošnímu 680. výročí položení základního kamene pro stavbu již třetí a dodnes dochované katedrály sv. Víta na Pražském hradě, první architekt a stavitel tohoto gotického velechrámu Matyáš z Arrasu stihl postavit pouze část chórového ochozu s kaplemi a arkád okolo chóru po úroveň triforia. Tato nejstarší část katedrály byla dokončena již 8 let po položení základního kamene, kdy Matyáš z Arrasu umírá.

Jakkoliv naše katedrála působí zejména díky puristické dostavbě v 19. a 20. století do značné míry slohově čistě a kompaktně, pozornému návštěvníku neunikne vedle specifického barokního zakončení Velké jižní věže také opracování pískovcových bloků použitých pro stavbu západních věží, průčelí a novogotického trojlodí, které je oproti středověké části stavby viditelně pravidelné, světlejší a působí dojmem prakticky strojového opracování. Odstup půl tisíciletí je zde tak dost nápadný. I samotný středověký chór včetně opěrného systému byl vícekrát rekonstruován a dochovala se zde například pouze dvě malá okna Staré klenotnice s původními kamennými kružbami a bohužel žádné původní vitrážové okno. Ovšem odlišit od sebe část postavenou Matyášem z Arrasu od části budované jeho nástupcem Petrem Parléřem je o poznání složitější. Při bližším poznání je však do značné míry jednoznačně rozpoznatelné.

Chórový ochoz Matyáše z Arrasu

Parléř totiž přistoupil k některým změnám stavebních detailů i celkového konceptu stavby. Když se stal v roce 1356 novým architektem a stavitelem katedrály, bylo postaveno již devět pilířů arkády kolem chóru, osm polygonálních chórových kaplí a osm polí chórového ochozu východně za dosud existující románskou bazilikou a kapitulním domem. Patrně již byla tato část stavby zaklenuta, určitě ale nepřesahovala úroveň dnešního triforia. Parléř pokračoval jednak stavbou vysokého chóru s velkými okny a vnějšího opěrného systému, pokračoval však i dostavbou směrem dál na západ, kdy postupně ubourával ještě existující románskou baziliku. A právě při této dostavbě došlo k významné změně konceptu. Kaple okolo chóru zakládal Matyáš na složitějším nepravoúhlém půdorysu, kdy každá z těchto kaplí má pět obvodových stěn. Parléřovy kaple jsou již stavěny na půdorysu čtverce nebo obdélníku. Jedná se o kapli sv. Václava a sv. Ondřeje na jižní straně chóru a kapli sv. Zikmunda se Starou sakristií na severní straně chóru. Spáry mezi částí stavby dokončenou Matyášem z Arrasu a navazující částí budovanou již Petrem Parléřem jsou v interiéru velmi dobře viditelné. V severní části chórového ochozu nalezneme velmi výraznou spáru na obvodovém zdivu Staré sakristie a Staré klenotnice v těsném sousedství kaple sv. Anny. Parléř započal svoje působení právě dostavbou Staré sakristie a Staré klenotnice.

Spára u Staré sakristie naznačující přechod od Matyáše z Arrasu k Petru Parléři

Výraznou spáru na obvodovém zdivu najdete na stěně Staré sakristie u kaple svaté Anny

Na protější straně pak takovou výraznou vertikální spáru nalezneme v kapli sv. Kříže přímo nad vstupem do Královské hrobky. Až k této kapli totiž zasahovala východní apsida hlavní lodi románské baziliky. Změna stavitele a tím i půdorysu kaplí se projevila zásadním způsobem právě zde, kdy kaple sv. Kříže, založená ještě Matyášem z Arrasu a dokončovaná Petrem Parléřem získala nepravidelný půdorys a okno umístěné mimo její osu.

Přechod je viditelný i v kapli sv. Kříže nad vstupem do Královské hrobky

Parléř také pozměnil profilace pilířů chóru katedrály a jejich vztah k zábradlí triforia. Zatímco arrasovské pilíře jsou zábradlím přerušené a zábradlí triforia jimi probíhá, Parléřova profilace je výraznější, zábradlí triforia protíná probíhá po celé výšce pilíře až ke klenbě vysokého chóru. Výjimku udělal Parléř u pilíře naproti Staré sakristii, kde zřejmě kvůli zachování symetrie použil původní arrasovskou profilaci. Drobný rozdíl se zde však přece jen projevil. Zatímco Matyáš osazoval na své pilíře k patě oblouků drobné kamenné hlavice, které můžeme vidět i na jím postavené východní stěně Staré sakristie, Parléř již tyto hlavice nepoužíval, čímž jeho arkády získaly kompaktnější vzhled.

Arkády Matyáše z Arrasu

Spáry mezi stavbou Matyáše z Arrasu a Petra Parléře stejně jako některé výše popsané detaily z výstavby nejstarší části chrámu, vybudované bezprostředně v návaznosti na položení základního kamene, si můžete prohlédnout naživo přímo v katedrále buď pokud přijdete na některou z pravidelných mší svatých nebo o turistickém provozu. Na oba první stavitele gotického dómu pak můžete vzpomenout v kapli sv. Marie Magdaleny, kde nalezli místo svého posledního odpočinku.

Text i foto: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – III. díl

10. 10. 2026

Samotná korunovace Ferdinanda V. českým králem proběhla v naší katedrále nedlouho po smrti jeho otce a nástupu na trůn. Ještě za vlády svého otce byl Ferdinand korunován v Bratislavě uherským králem. Jednalo se také o poslední uherskou královskou korunovaci v bratislavském chrámu sv. Martina. Bratislava sloužila dočasně jako uherská metropole od dob Jagellonců, kdy Turci obsadili část Uher včetně Budína po prohrané bitvě u Moháče. František Josef I. i poslední císař Karel I. již byli korunováni v Budapešti. Rakouským císařem se Ferdinand stal v roce 1835 automaticky po smrti svého otce, rakouská císařská korunovace však neproběhla, a to nejen v jeho případě; korunován jím nebyl ani jeho otec, ani jeho nástupci. V roce 1836, rok po svém nástupu na trůn, proběhla právě česká královská korunovace a v roce 1838 pak byl Ferdinand korunován ještě králem lombardsko-benátským; stal se tak také posledním panovníkem korunovaným lombardskou železnou korunou.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – II. díl

8. 10. 2026

U veřejnosti oblíbený a někdy neprávem vysmívaný, upozaděný a přitom svým způsobem ikonický, takový byl poslední český král, který přijal před hlavním oltářem naší katedrály z rukou pražského arcibiskupa Ondřeje Ankwicze a hraběte Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat korunu svatého Václava. Ikonický se stal mimo jiné pro svoji skromnost, otevřenost, vlídnou povahu a mimořádnou štědrost, která mu vynesla označení Dobrotivý.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – I. díl

5. 10. 2026

Naše katedrála plnila v průběhu svých dějin hned několik mimořádných úkolů, které plynuly již z jejího umístění přímo v srdci Českého království, uprostřed královského hradu a nad hrobem věčného panovníka země, svatého knížete Václava. Je v podstatě evropským unikátem, kdy jeden jediný kostel, největší chrám a nejvýraznější dominanta hlavního města země, je zároveň sídelním kostelem arcibiskupa a pohřebním i korunovačním kostelem panovníků v jednom. V letošním roce si připomínáme kulaté výročí jedné zvláště významné historické události, která je s tímto významným posláním naší katedrály spojená. V pondělí 7. září totiž uplynulo přesně 190 let od chvíle, kdy v ní byl při slavnostní bohoslužbě naposledy korunován český král. Tehdy nikdo nemohl tušit, že katedrála svatého Víta takovou slávu zažívá minimálně pro příštích 200 let naposledy. V průběhu 19. a 20. století se navíc chystaly další dvě korunovace, od kterých bylo v důsledku vývoje událostí bohužel upuštěno. Po vzniku Československé republiky se z našich korunovačních klenotů, nadále uchovávaných v katedrále, stal postupně opět významný a živý symbol ztělesňující českou státnost, svému původnímu účelu však již od té doby neposloužily. Na zatím poslední královskou korunovaci a její 190. výročí proto vzpomeneme seriálem článků.
Svatovítské hudební nešpory propojí hudbu a bohoslužbu slova

21. 9. 2026

Dlouhodobým cílem Metropolitní kapituly je neustále rozvíjet duchovní život v katedrále. Ten dýchá pravidelnými i mimořádnými bohoslužbami a liturgickými cykly, jakým je třeba Putování po katedrále. Zcela nový liturgický cyklus Svatovítských hudebních nešpor zahájíme v sobotu 3. října v 18:00. Hlavní myšlenkou je propojení bohoslužby slova a hudby v příčné lodi katedrály.
TISKOVÉ OZNÁMENÍ: Po téměř sedmi stoletích se spojí části vzácného starobylého rukopisu. Pražský fragment Markova evangelia zamíří na výstavu do Itálie

15. 7. 2026

Mezinárodní výstava „MARKOVO EVANGELIUM. Sedm století. Tři zlomky. Jeden evropský příběh“ představí společně tři dochované části mimořádného raně středověkého rukopisu uchovávané v Praze, Cividale a Benátkách. Stane se tak poprvé od 14. století, kdy se části textu, po staletí uctívaného jako autograf evangelisty Marka, začaly oddělovat. Jeden z fragmentů získal císař Karel IV. a od té doby je tato vzácná archiválie uchovávána v Praze.
Nové katedrální varhany pojišťuje Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group

29. 6. 2026

Posláním Kooperativy je chránit hodnoty, na kterých lidem záleží. Nové svatovítské varhany jsou nejen výjimečným dílem, ale také součástí kulturního dědictví naší země. Jsme hrdí a velmi rádi, že můžeme přispět k jejich ochraně a být partnerem tohoto mimořádného projektu. Není to jen hudební nástroj, ale symbolické završení téměř sedmi století historie nejvýznamnějšího českého chrámu, které spojuje špičkové řemeslo, umění i odkaz mnoha generací. V Kooperativě si vážíme možnosti podílet se na ochraně díla, které bude sloužit návštěvníkům, věřícím i milovníkům hudby po mnoho dalších desetiletí.