Slavné Kristovo vzkříšení oslaví starobylý chvalozpěv

Slavné Kristovo vzkříšení oslaví starobylý chvalozpěv

„Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění!“

Tímto zvoláním k zapálené a požehnané velikonoční svíci u velikonočního ohně, která symbolizuje vzkříšeného Krista, zahájí kněz po setmění procesí k oltáři. Tam budou slaveny obřady z vigilie veliké noci, kdy Kristus rozlomil pouta smrti, vstal z mrtvých, aby se následně ukázal svým učedníkům a po čtyřiceti dnech vstoupil na nebesa jako Král slávy. Veliké a nádherné tajemství této noci, tajemství naší spásy a vykoupení z otroctví hříchu je oslavováno jako světlo, které přináší Kristus a rozhání jím pekelné temnoty, Kristus sám je označován jako to světlo. Takto ho oslavuje i známá velikonoční píseň, zpívaná v českých zemích: „Aleluja! Vstal z mrtvých Kristus oslavený,  tma pekel před ním utíká! Z ran, jež jsou divem zaceleny, vítězná záře proniká!“

 

Právě proto je symbolem slavného Kristova vzkříšení mohutná svíce, která na úvod velikonoční vigilie sama ozáří naše potemnělé chrámy a která pak bude svítit u oltáře po celou velikonoční dobu. Tato svíce, nazývaná také jako paškál, má na sobě vyznačen kříž s pěti ranami Kristovými, do kterých jsou vloženy hřeby s kadidlovými zrny, letopočet a řecká písmena alfa a omega, která připomínají, že Kristus je počátek i konec, je Pánem všech věků, on vládne dějinám, Jeho je království i moc i sláva po všechny věky věků. Tato svíce bude samozřejmě zářit i v naší katedrále a stejně jako v ostatních chrámech po celém světě i v naší katedrále zazní oslavný chvalozpěv na tuto svíci, který křesťané zpívají již nejméně 1500 let. Tento chvalozpěv se nazývá Exsultet a podle tradice ho zpívá jáhen na úvod velikonoční vigilie.

 

Autor chvalozpěvu již bohužel není známý. Víme, že své počátky má už ve 4. století, tedy ještě v dobách existence Západořímské říše. Vznikl někde na pomezí severní Itálie a Francie. Jeho text je poměrně dlouhý a zejména v románském světě se často zapisoval na bohatě iluminované role pergamenu. Takovéto role vznikaly mezi 10. – 13. století v jižní Itálii a v italských chrámech je exsultet dodnes zpíván právě z takových rolí, které jáhen při zpěvu postupně odvíjí. V českých zemích tyto role nemají tradici.

 

Exsultet sestává ze dvou částí. Úvodní prolog zve křesťany k prožití velikonoční radosti: „Zajásejte již, zástupy andělů v nebi! Zaskvějte se v slávě, božská tajemství! K vítězství tak mocného Krále zazni polnice a zvěstuj spásu! Raduj se i ty, země, zalitá tak oslnivou září a tonoucí v jasu věčného Krále, pohleď, jak na celém světě rychle zmizely temnoty!“ Kristus jako světlo zahánějící temnoty, to je poselství, které přináší právě tato veliká noc. Následuje hlavní část, která je koncipována stejně jako eucharistická modlitba při mši svaté. Začíná stejně jako preface zvoláním „Pán s vámi“ a odpovědí věřících „I s tebou!“ Následují slova chvály Krista, Božího beránka, který slavně vstal z mrtvých. Několikrát je zde připomenuta temnota hříchu a prvotní hřích Adamův. „Vpravdě je důstojné a spravedlivé, abychom neviditelného Boha, všemohoucího Otce i jeho jednorozeného Syna, našeho Pána Ježíše Krista oslavovali radostným zpěvem a celou vroucností srdce i ducha.

Neboť Kristus za nás splatil věčnému Otci dluh Adamův a svou krví z lásky prolitou zrušil dlužní úpis dávného hříchu!“

 

Kéž plamen naděje, kterou nám přineslo Kristovo vítězství nad smrtí, v našich srdcích nikdy neuhasíná, září nám po všechny dny našeho života a kéž nás vítězný Kristus na konci věků přivede k Otci do slávy Jeho svatých!

 

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

  • Výročí 500 let od nástupu Habsburků na český trůn

    Výročí 500 let od nástupu Habsburků na český trůn

    Ve čtvrtek večer bude v naší katedrále slavit mimořádnou pontifikální mši svatou arcibiskup pražský a primas český Mons. Stanislav Přibyl. Připomeneme si při ní zvlášť významné kulaté výročí, protože dne 23. října uplyne přesně 500 let od chvíle, kdy byl českým králem zvolen Ferdinand I. Habsburský. Ten byl manželem české princezny Anny Jagellonské, jejíž bratr Ludvík v srpnu téhož roku tragicky zahynul v bitvě u Moháče. Do naší katedrály opět zavítá také arcivévoda Karel Habsbursko-Lotrinský, současná hlava této významné evropské dynastie, nejstarší vnuk posledního českého krále, blahoslaveného Karla, zároveň tedy pretendent rakouského, českého a uherského trůnu, který do naší země často a rád jezdí.

  • Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – IV. díl

    Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – IV. díl

    Náš císař a král Ferdinand V. Dobrotivý proslul mimo jiné svojí mimořádnou štědrostí a dobrosrdečností. Samotné korunovační dary věnoval na charitativní účely, sbírkami desítek obrazů podpořil Akademii výtvarných umění ve Vídni a nejinak tomu bylo i v Čechách, kde se stal jedním z nejvýznamnějších mecenášů v oblasti kultury, architektury a stavitelství. Na různé projekty a charitu v Českém království věnoval v součtu několik milionů zlatých. Stranou jeho pozornosti nezůstala ani naše katedrála, ve které byl korunován českým králem. Patřil k nejvýznamnějším donátorům a podporovatelům její dostavby. Dlužno dodat, že ani jeho nástupce František Josef I. nezůstal pozadu a dostavbu naší katedrály podpořil obrovskými sumami. Oba císařové také přispěli významnými částkami na stavbu pražského Národního divadla. Do doby dlouholetého pražského pobytu císaře v důchodu spadá také založení Jednoty pro dostavění chrámu svatého Víta na Hradě pražském a posledních 15 let svého života tak byl císař očitým svědkem stavební činnosti na jeho opravách a dostavbě, přestože pokročilejších fází budování západního průčelí s věžemi a hlavní lodi se již nedožil. Ve středověké části katedrály však na něj nalezneme jednu zcela konkrétní památku. Jedná se o pozoruhodný novogotický oltář v kapli sv. Jana Křtitele, kam několikrát do roka zavítáme v rámci našeho cyklu Putování po katedrále. Císař byl jeho donátorem a jeho jméno je vepsáno do kamene na boční straně oltářní mensy.

  • Péčí Metropolitní kapituly byl obnoven mobiliář Chórové kaple

    Péčí Metropolitní kapituly byl obnoven mobiliář Chórové kaple

    V pondělí 19. října požehná při ranní mši svaté pražský arcibiskup Mons. Stanislav Přibyl obnovenou Chórovou kapli v naší katedrále a počínaje tímto dnem se pravidelné ranní bohoslužby opět vrátí na své obvyklé místo. Rekonstrukci jejího prostoru, kterou realizovala Správa Pražského hradu a která zahrnovala v první řadě restaurování kleneb, stěn a podlah, rekonstrukci elektroinstalace a realizaci nových kabelových tras, využila kapitula k restaurování veškerého mobiliáře včetně oltáře. Historické lavice, sochy, obrazy a další prvky byly před zahájením rekonstrukce kompletně demontovány a odcestovaly přímo do restaurátorských dílen. Na místě pak proběhlo restaurování samotného oltáře, který je pevně spojen s dřevěnou výplní arkády.

  • Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – III. díl

    Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – III. díl

    Samotná korunovace Ferdinanda V. českým králem proběhla v naší katedrále nedlouho po smrti jeho otce a nástupu na trůn. Ještě za vlády svého otce byl Ferdinand korunován v Bratislavě uherským králem. Jednalo se také o poslední uherskou královskou korunovaci v bratislavském chrámu sv. Martina. Bratislava sloužila dočasně jako uherská metropole od dob Jagellonců, kdy Turci obsadili část Uher včetně Budína po prohrané bitvě u Moháče. František Josef I. i poslední císař Karel I. již byli korunováni v Budapešti. Rakouským císařem se Ferdinand stal v roce 1835 automaticky po smrti svého otce, rakouská císařská korunovace však neproběhla, a to nejen v jeho případě; korunován jím nebyl ani jeho otec, ani jeho nástupci. V roce 1836, rok po svém nástupu na trůn, proběhla právě česká královská korunovace a v roce 1838 pak byl Ferdinand korunován ještě králem lombardsko-benátským; stal se tak také posledním panovníkem korunovaným lombardskou železnou korunou.

  • Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – II. díl

    Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – II. díl

    U veřejnosti oblíbený a někdy neprávem vysmívaný, upozaděný a přitom svým způsobem ikonický, takový byl poslední český král, který přijal před hlavním oltářem naší katedrály z rukou pražského arcibiskupa Ondřeje Ankwicze a hraběte Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat korunu svatého Václava. Ikonický se stal mimo jiné pro svoji skromnost, otevřenost, vlídnou povahu a mimořádnou štědrost, která mu vynesla označení Dobrotivý.

  • Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – I. díl

    Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – I. díl

    Naše katedrála plnila v průběhu svých dějin hned několik mimořádných úkolů, které plynuly již z jejího umístění přímo v srdci Českého království, uprostřed královského hradu a nad hrobem věčného panovníka země, svatého knížete Václava. Je v podstatě evropským unikátem, kdy jeden jediný kostel, největší chrám a nejvýraznější dominanta hlavního města země, je zároveň sídelním kostelem arcibiskupa a pohřebním i korunovačním kostelem panovníků v jednom. V letošním roce si připomínáme kulaté výročí jedné zvláště významné historické události, která je s tímto významným posláním naší katedrály spojená. V pondělí 7. září totiž uplynulo přesně 190 let od chvíle, kdy v ní byl při slavnostní bohoslužbě naposledy korunován český král. Tehdy nikdo nemohl tušit, že katedrála svatého Víta takovou slávu zažívá minimálně pro příštích 200 let naposledy. V průběhu 19. a 20. století se navíc chystaly další dvě korunovace, od kterých bylo v důsledku vývoje událostí bohužel upuštěno. Po vzniku Československé republiky se z našich korunovačních klenotů, nadále uchovávaných v katedrále, stal postupně opět významný a živý symbol ztělesňující českou státnost, svému původnímu účelu však již od té doby neposloužily. Na zatím poslední královskou korunovaci a její 190. výročí proto vzpomeneme seriálem článků.

Děkujeme, že při návštěvě katedrály respektujete tato základní omezení