Památka Umučení Páně slavená o Velkém pátku je pak vlastním dnem připomínky Kristova odsouzení a ukřižování. Tento den chceme být zvláště intenzivně spojeni s trpícím Kristem, který trpěl a zemřel pro nás a za nás a vzal na sebe naše hříchy a nepravosti. Proto se tento den zvláště intenzivně postíme a v odpoledních hodinách rozjímáme o Kristově smrti během obřadů z této v liturgickém roce ojedinělé, výjimečné a nejvýznamnější památky. Připomínáme si úsilí velekněze Kaifáše o Kristovo odsouzení za každou cenu i snahu římského prefekta Piláta Pontského o propuštění našeho Pána na svobodu, když zbičovaného Krista ukázal davu a zvolal „Ecce, homo!“ („Ejhle, člověk!“) a přesto nakonec naléhání davu podlehl a poslal našeho Spasitele na smrt. V jeho nejtěžší hodině přicházejí mnozí spravedliví, kteří nepatřili k jeho nejbližším učedníkům, dvanácti apoštolům, ale našemu Pánu, jehož podoba byla dle slov proroka Izaiáše nelidsky zohavena, který byl opovržený a opuštěný od lidí, prokázali skutky milosrdenství. Šimon z Cyreny, který Pánu pomohl nést jeho kříž až na Golgotu, Veronika, která se dostala až do jeho blízkosti, aby mu podala roušku na osušení krví zbrocené tváře a nakonec Josef z Arimatie a Nikodém, kteří přicházejí, když bylo všem, aby našemu Pánu prokázali poslední službu lásky a jeho mrtvé tělo sejmuli z kříže, umyli, zavinuli do plátna a uložili do hrobu.
Jakkoliv byla Kristova oběť na kříži ve skutečnosti vítězstvím nad smrtí a naším vysvobozením ze hříchu, byly to velmi těžké hodiny, které náš Pán prožil v bolesti a utrpení, opuštěný, pohaněný, vysmívaný a ponížený. Každý rok na Velký pátek prožíváme tuto bolest s ním a v tento den zůstanou zticha i zvony, varhany a ostatní hudební nástroje a neslavíme tento den mši svatou. Církev se modlí liturgii hodin a odpoledne se věřící setkají v chrámech ke slavení této památky. Jen čtení z Písma svatého, zpěv pašijí podle svatého Jana, přímluvy za všechny stavy, uctívání kříže a následně přijímání Těla Páně a posléze bdění u Božího hrobu jsou části této specifické tiché liturgie, při které zní kající zpěv.
Často při obřadech z památky Umučení Páně zaznívá hymnus inspirovaný slovy starozákonního proroka Izaiáše v jeho 57 kapitole: „Ecce, quomodo moritur iustus“ – „Hle, jak umírá Spravedlivý!“
„Ecce quomodo moritur justus, et nemo percipit corde: et viri justi tolluntur, et nemo considerat: a facie iniquitatis sublatus est justus. Et erit in pace memoria eius. Tamquam agnus coram tondente se obmutuit, et non aperuit os suum: de angustia, et de judicio sublatus est.“
„Hle, jak umírá spravedlivý, a nikdo to srdcem nevnímá. Muže spravedlivé vlečou a nikdo si toho nevšímá, před tváří nepravosti veden jest spravedlivý. A zůstává v pokoji památka jeho. Jako beránek umlká před stříhajícím a neotvírá svá ústa, od mučení a soudu veden jest.“
O této památce podivuhodné oběti našeho Pána Ježíše Krista rozjímejme v tichosti nad slovy proroka Izaiáše, který ji takto předpověděl už 7 století před Jeho příchodem na svět a která uslyšíme i v naší katedrále:
„…Hospodinu se však zalíbilo zdrtit ho utrpením; jestliže dá na usmíření svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, skrze něho se zdaří Hospodinův plán. Pro útrapy své duše uvidí světlo, nasytí se svým poznáním. Můj spravedlivý Služebník ospravedlní mnohé, neboť sám ponese jejich viny. Proto mu udělím mnohé a s reky rozdělí kořist proto, že sám sebe vydal na smrt, že se dal přičíst ke zločincům, když nesl hříchy mnohých a prosil za viníky.“
Text: Ing. Ondřej Stříteský
