Oltář v Chórové kapli
Oltář v chórové kapli byl zhotoven s největší pravděpodobností podle návrhu samotného dómského stavitele Kamila Hilberta, ovšem s využitím starších barokních prvků i nových sochařských děl. Oltářní mensa s antependiem svým provedením i materiálovým řešením odpovídá lavicím v kapli. Barokní retábl je však významně starší a byl sem osazen druhotně. Písmena D O M na příčném břevnu retáblu jsou zjevně zkratkou slova „Dominus“ (= „Pán“), která je uváděna na šlechtických náhrobcích a epitafech, kde je napsáno, který pán je v daném hrobě pohřben. Tento barokní rám retáblu totiž skutečně pochází původně z jednoho náhrobku v některé z bočních kaplí v katedrále, kde byl součástí epitafu. Skutečnou barokní perlou je pak nádherný tabernákl, který dnes slouží jako hlavní svatostánek katedrály. Věnoval ho v roce 1671 císař a král Leopold I. do Svatováclavské kaple. S její výzdobou korespondovaly leštěné kameny vložené do dvířek i obložení tabernáklu, tordované sloupky obložené zlaceným plechem s korintskými hlavicemi pak patrně odpovídaly podobným tordovaným sloupům retáblu někdejšího barokního oltáře ve Svatováclavské kapli. Korpus tabernáklu i jeho dvířka jsou pak obloženy filigrány a celý jeho vnitřek je pak vyložen zlaceným plechem, jak je u takovýchto barokních svatostánků obvyklé.
Oltáři vévodí kalvárie z hruškového dřeva
V oltářním retáblu je pak vložena velká monochromatická plastika Kalvárie vyřezaná z hruškového dřeva, v místě predely plastika Božího hrobu, z větší části zakrytá svatostánkem a na vrcholu retáblu pak stojí socha vzkříšeného Krista. Kalvárie vyniká charakteristickou stylizací, typickou pro svého autora. Tím je slavný český sochař, návrhář, medailér a šperkař, představitel secese, art deco a dekorativismu Jaroslav Horejc (1886 – 1983). Kalvárii i ostatní části oltáře vyhotovil podle námětu Josefa Cibulky v roce svatováclavského milénia 1929, tedy u příležitosti dokončení a vysvěcení naší katedrály. Kristus umírající na kříži, jeho plačící matka Panna Maria, Jan Křtitel, Marie Magdalena a sv. Longin s kopím vynikají precizním sochařským zpracováním a pro Horejce typickým protažením postav a jejich obličejů. Sochy pak podle Horejcova návrhu vyhotovil řezbář František Vavřich.
Detail barokního tabernáklu – hlavního svatostánku katedrály
S dílem Jaroslava Horejce se v katedrále setkáme na více místech. Známé jsou jeho bronzové plastiky na mříži kaple svaté Ludmily, ale také plastiky v exteriéru na mříži Zlaté brány. Zde se jedná o čistě profánní díla, zobrazující například znamení zvěrokruhu nebo různá řemesla včetně zabijačky. Sakrální tematiku toto Horejcovo dílo na Zlaté bráně již nezobrazuje. Jeho vznik je také datován do doby, která se v Československu svojí povahou od smyslu existence naší katedrály značně vzdálila, a sice do 50. let 20. století.
Jaroslav Horejc se původně vyučil gravírníkem a cizelérem. V roce 1918 byl jmenován profesorem na Uměleckoprůmyslové škole. Do důchodu odešel v roce 1948, ale zůstal nadále umělecky činným. Několik desítek let až do své smrti bydlel a pracoval v domě na Rašínově nábřeží, kde jeho působení dodnes připomíná bronzová portrétní busta. Podobně jako Alfons Mucha, autor vitráže v Nové arcibiskupské kapli, byl členem zednářské lóže. Zemřel 3. ledna 1983 v Praze.
Text: Ing. Ondřej Stříteský
Foto: Ing. Ondřej Stříteský, Jiří Vopálenský/Člověk a Víra
