7. 3. 2025

Výjev Kristova utrpení vévodí nejvytíženější katedrální kapli

Příčnou loď naší katedrály ukončuje v severní části pozoruhodná Wohlmutova hudební kruchta. Ta byla zbudována po požáru Malé Strany a Hradčan, který v roce 1541 naši katedrálu vážně poničil. Kruchtu nechal postavit císař a král Ferdinand I. podle návrhu architekta Bonifáce Wohlmuta, který je také autorem renesanční Míčovny Pražského hradu v Královské zahradě. Kruchta uzavírala západní část chóru nedostavěné katedrály až do roku 1926. Poté byla rozebrána a znovu postavena v severní části příčné lodi. Tím došlo k propojení gotického chóru a novogotického trojlodí a interiér katedrály tak dostal dnešní podobu. V přízemní části kruchty, která původně sloužila jako západní vstup do chrámu, tak vznikl volný prostor. Jeho arkáda byla uzavřena dřevěnými výplněmi. Podle návrhu posledního dómského stavitele zde byla zbudována kaple, ve které je dnes umístěn i hlavní svatostánek katedrály, na jehož přítomnost upozorňuje věčné světlo zavěšené před vstupem. V kapli zvané chórová nebo podkruchetní se dnes také pravidelně od pondělí do soboty slouží ranní mše svaté. Kaple je sama o sobě architektonicky zajímavým a historicky cenným prostorem, kterému se budeme věnovat v některém z dalších článků. Dnes se v rámci postního seriálu zaměříme na zajímavý obraz Kristova utrpení, a sice na část pašijového cyklu zobrazenou na oltáři této kaple.

Oltář v Chórové kapli

Oltář v chórové kapli byl zhotoven s největší pravděpodobností podle návrhu samotného dómského stavitele Kamila Hilberta, ovšem s využitím starších barokních prvků i nových sochařských děl. Oltářní mensa s antependiem svým provedením i materiálovým řešením odpovídá lavicím v kapli. Barokní retábl je však významně starší a byl sem osazen druhotně. Písmena D O M na příčném břevnu retáblu jsou zjevně zkratkou slova „Dominus“ (= „Pán“), která je uváděna na šlechtických náhrobcích a epitafech, kde je napsáno, který pán je v daném hrobě pohřben. Tento barokní rám retáblu totiž skutečně pochází původně z jednoho náhrobku v některé z bočních kaplí v katedrále, kde byl součástí epitafu. Skutečnou barokní perlou je pak nádherný tabernákl, který dnes slouží jako hlavní svatostánek katedrály. Věnoval ho v roce 1671 císař a král Leopold I. do Svatováclavské kaple. S její výzdobou korespondovaly leštěné kameny vložené do dvířek i obložení tabernáklu, tordované sloupky obložené zlaceným plechem s korintskými hlavicemi pak patrně odpovídaly podobným tordovaným sloupům retáblu někdejšího barokního oltáře ve Svatováclavské kapli. Korpus tabernáklu i jeho dvířka jsou pak obloženy filigrány a celý jeho vnitřek je pak vyložen zlaceným plechem, jak je u takovýchto barokních svatostánků obvyklé.

Oltáři vévodí kalvárie z hruškového dřeva

V oltářním retáblu je pak vložena velká monochromatická plastika Kalvárie vyřezaná z hruškového dřeva, v místě predely plastika Božího hrobu, z větší části zakrytá svatostánkem a na vrcholu retáblu pak stojí socha vzkříšeného Krista. Kalvárie vyniká charakteristickou stylizací, typickou pro svého autora. Tím je slavný český sochař, návrhář, medailér a šperkař, představitel secese, art deco a dekorativismu Jaroslav Horejc (1886 – 1983). Kalvárii i ostatní části oltáře vyhotovil podle námětu Josefa Cibulky v roce svatováclavského milénia 1929, tedy u příležitosti dokončení a vysvěcení naší katedrály. Kristus umírající na kříži, jeho plačící matka Panna Maria, Jan Křtitel, Marie Magdalena a sv. Longin s kopím vynikají precizním sochařským zpracováním a pro Horejce typickým protažením postav a jejich obličejů. Sochy pak podle Horejcova návrhu vyhotovil řezbář František Vavřich.

Detail barokního tabernáklu – hlavního svatostánku katedrály

S dílem Jaroslava Horejce se v katedrále setkáme na více místech. Známé jsou jeho bronzové plastiky na mříži kaple svaté Ludmily, ale také plastiky v exteriéru na mříži Zlaté brány. Zde se jedná o čistě profánní díla, zobrazující například znamení zvěrokruhu nebo různá řemesla včetně zabijačky. Sakrální tematiku toto Horejcovo dílo na Zlaté bráně již nezobrazuje. Jeho vznik je také datován do doby, která se v Československu svojí povahou od smyslu existence naší katedrály značně vzdálila, a sice do 50. let 20. století.

Jaroslav Horejc se původně vyučil gravírníkem a cizelérem. V roce 1918 byl jmenován profesorem na Uměleckoprůmyslové škole. Do důchodu odešel v roce 1948, ale zůstal nadále umělecky činným. Několik desítek let až do své smrti bydlel a pracoval v domě na Rašínově nábřeží, kde jeho působení dodnes připomíná bronzová portrétní busta. Podobně jako Alfons Mucha, autor vitráže v Nové arcibiskupské kapli, byl členem zednářské lóže. Zemřel 3. ledna 1983 v Praze.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: Ing. Ondřej Stříteský, Jiří Vopálenský/Člověk a Víra

Aktuality & články

Výročí 500 let od nástupu Habsburků na český trůn

21. 10. 2026

Ve čtvrtek večer bude v naší katedrále slavit mimořádnou pontifikální mši svatou arcibiskup pražský a primas český Mons. Stanislav Přibyl. Připomeneme si při ní zvlášť významné kulaté výročí, protože dne 23. října uplyne přesně 500 let od chvíle, kdy byl českým králem zvolen Ferdinand I. Habsburský. Ten byl manželem české princezny Anny Jagellonské, jejíž bratr Ludvík v srpnu téhož roku tragicky zahynul v bitvě u Moháče. Do naší katedrály opět zavítá také arcivévoda Karel Habsbursko-Lotrinský, současná hlava této významné evropské dynastie, nejstarší vnuk posledního českého krále, blahoslaveného Karla, zároveň tedy pretendent rakouského, českého a uherského trůnu, který do naší země často a rád jezdí.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – IV. díl

17. 10. 2026

Náš císař a král Ferdinand V. Dobrotivý proslul mimo jiné svojí mimořádnou štědrostí a dobrosrdečností. Samotné korunovační dary věnoval na charitativní účely, sbírkami desítek obrazů podpořil Akademii výtvarných umění ve Vídni a nejinak tomu bylo i v Čechách, kde se stal jedním z nejvýznamnějších mecenášů v oblasti kultury, architektury a stavitelství. Na různé projekty a charitu v Českém království věnoval v součtu několik milionů zlatých. Stranou jeho pozornosti nezůstala ani naše katedrála, ve které byl korunován českým králem. Patřil k nejvýznamnějším donátorům a podporovatelům její dostavby. Dlužno dodat, že ani jeho nástupce František Josef I. nezůstal pozadu a dostavbu naší katedrály podpořil obrovskými sumami. Oba císařové také přispěli významnými částkami na stavbu pražského Národního divadla. Do doby dlouholetého pražského pobytu císaře v důchodu spadá také založení Jednoty pro dostavění chrámu svatého Víta na Hradě pražském a posledních 15 let svého života tak byl císař očitým svědkem stavební činnosti na jeho opravách a dostavbě, přestože pokročilejších fází budování západního průčelí s věžemi a hlavní lodi se již nedožil. Ve středověké části katedrály však na něj nalezneme jednu zcela konkrétní památku. Jedná se o pozoruhodný novogotický oltář v kapli sv. Jana Křtitele, kam několikrát do roka zavítáme v rámci našeho cyklu Putování po katedrále. Císař byl jeho donátorem a jeho jméno je vepsáno do kamene na boční straně oltářní mensy.
Péčí Metropolitní kapituly byl obnoven mobiliář Chórové kaple

16. 10. 2026

V pondělí 19. října požehná při ranní mši svaté pražský arcibiskup Mons. Stanislav Přibyl obnovenou Chórovou kapli v naší katedrále a počínaje tímto dnem se pravidelné ranní bohoslužby opět vrátí na své obvyklé místo. Rekonstrukci jejího prostoru, kterou realizovala Správa Pražského hradu a která zahrnovala v první řadě restaurování kleneb, stěn a podlah, rekonstrukci elektroinstalace a realizaci nových kabelových tras, využila kapitula k restaurování veškerého mobiliáře včetně oltáře. Historické lavice, sochy, obrazy a další prvky byly před zahájením rekonstrukce kompletně demontovány a odcestovaly přímo do restaurátorských dílen. Na místě pak proběhlo restaurování samotného oltáře, který je pevně spojen s dřevěnou výplní arkády.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – III. díl

10. 10. 2026

Samotná korunovace Ferdinanda V. českým králem proběhla v naší katedrále nedlouho po smrti jeho otce a nástupu na trůn. Ještě za vlády svého otce byl Ferdinand korunován v Bratislavě uherským králem. Jednalo se také o poslední uherskou královskou korunovaci v bratislavském chrámu sv. Martina. Bratislava sloužila dočasně jako uherská metropole od dob Jagellonců, kdy Turci obsadili část Uher včetně Budína po prohrané bitvě u Moháče. František Josef I. i poslední císař Karel I. již byli korunováni v Budapešti. Rakouským císařem se Ferdinand stal v roce 1835 automaticky po smrti svého otce, rakouská císařská korunovace však neproběhla, a to nejen v jeho případě; korunován jím nebyl ani jeho otec, ani jeho nástupci. V roce 1836, rok po svém nástupu na trůn, proběhla právě česká královská korunovace a v roce 1838 pak byl Ferdinand korunován ještě králem lombardsko-benátským; stal se tak také posledním panovníkem korunovaným lombardskou železnou korunou.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – II. díl

8. 10. 2026

U veřejnosti oblíbený a někdy neprávem vysmívaný, upozaděný a přitom svým způsobem ikonický, takový byl poslední český král, který přijal před hlavním oltářem naší katedrály z rukou pražského arcibiskupa Ondřeje Ankwicze a hraběte Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat korunu svatého Václava. Ikonický se stal mimo jiné pro svoji skromnost, otevřenost, vlídnou povahu a mimořádnou štědrost, která mu vynesla označení Dobrotivý.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – I. díl

5. 10. 2026

Naše katedrála plnila v průběhu svých dějin hned několik mimořádných úkolů, které plynuly již z jejího umístění přímo v srdci Českého království, uprostřed královského hradu a nad hrobem věčného panovníka země, svatého knížete Václava. Je v podstatě evropským unikátem, kdy jeden jediný kostel, největší chrám a nejvýraznější dominanta hlavního města země, je zároveň sídelním kostelem arcibiskupa a pohřebním i korunovačním kostelem panovníků v jednom. V letošním roce si připomínáme kulaté výročí jedné zvláště významné historické události, která je s tímto významným posláním naší katedrály spojená. V pondělí 7. září totiž uplynulo přesně 190 let od chvíle, kdy v ní byl při slavnostní bohoslužbě naposledy korunován český král. Tehdy nikdo nemohl tušit, že katedrála svatého Víta takovou slávu zažívá minimálně pro příštích 200 let naposledy. V průběhu 19. a 20. století se navíc chystaly další dvě korunovace, od kterých bylo v důsledku vývoje událostí bohužel upuštěno. Po vzniku Československé republiky se z našich korunovačních klenotů, nadále uchovávaných v katedrále, stal postupně opět významný a živý symbol ztělesňující českou státnost, svému původnímu účelu však již od té doby neposloužily. Na zatím poslední královskou korunovaci a její 190. výročí proto vzpomeneme seriálem článků.