7. 3. 2025

Výjev Kristova utrpení vévodí nejvytíženější katedrální kapli

Příčnou loď naší katedrály ukončuje v severní části pozoruhodná Wohlmutova hudební kruchta. Ta byla zbudována po požáru Malé Strany a Hradčan, který v roce 1541 naši katedrálu vážně poničil. Kruchtu nechal postavit císař a král Ferdinand I. podle návrhu architekta Bonifáce Wohlmuta, který je také autorem renesanční Míčovny Pražského hradu v Královské zahradě. Kruchta uzavírala západní část chóru nedostavěné katedrály až do roku 1926. Poté byla rozebrána a znovu postavena v severní části příčné lodi. Tím došlo k propojení gotického chóru a novogotického trojlodí a interiér katedrály tak dostal dnešní podobu. V přízemní části kruchty, která původně sloužila jako západní vstup do chrámu, tak vznikl volný prostor. Jeho arkáda byla uzavřena dřevěnými výplněmi. Podle návrhu posledního dómského stavitele zde byla zbudována kaple, ve které je dnes umístěn i hlavní svatostánek katedrály, na jehož přítomnost upozorňuje věčné světlo zavěšené před vstupem. V kapli zvané chórová nebo podkruchetní se dnes také pravidelně od pondělí do soboty slouží ranní mše svaté. Kaple je sama o sobě architektonicky zajímavým a historicky cenným prostorem, kterému se budeme věnovat v některém z dalších článků. Dnes se v rámci postního seriálu zaměříme na zajímavý obraz Kristova utrpení, a sice na část pašijového cyklu zobrazenou na oltáři této kaple.

Oltář v Chórové kapli

Oltář v chórové kapli byl zhotoven s největší pravděpodobností podle návrhu samotného dómského stavitele Kamila Hilberta, ovšem s využitím starších barokních prvků i nových sochařských děl. Oltářní mensa s antependiem svým provedením i materiálovým řešením odpovídá lavicím v kapli. Barokní retábl je však významně starší a byl sem osazen druhotně. Písmena D O M na příčném břevnu retáblu jsou zjevně zkratkou slova „Dominus“ (= „Pán“), která je uváděna na šlechtických náhrobcích a epitafech, kde je napsáno, který pán je v daném hrobě pohřben. Tento barokní rám retáblu totiž skutečně pochází původně z jednoho náhrobku v některé z bočních kaplí v katedrále, kde byl součástí epitafu. Skutečnou barokní perlou je pak nádherný tabernákl, který dnes slouží jako hlavní svatostánek katedrály. Věnoval ho v roce 1671 císař a král Leopold I. do Svatováclavské kaple. S její výzdobou korespondovaly leštěné kameny vložené do dvířek i obložení tabernáklu, tordované sloupky obložené zlaceným plechem s korintskými hlavicemi pak patrně odpovídaly podobným tordovaným sloupům retáblu někdejšího barokního oltáře ve Svatováclavské kapli. Korpus tabernáklu i jeho dvířka jsou pak obloženy filigrány a celý jeho vnitřek je pak vyložen zlaceným plechem, jak je u takovýchto barokních svatostánků obvyklé.

Oltáři vévodí kalvárie z hruškového dřeva

V oltářním retáblu je pak vložena velká monochromatická plastika Kalvárie vyřezaná z hruškového dřeva, v místě predely plastika Božího hrobu, z větší části zakrytá svatostánkem a na vrcholu retáblu pak stojí socha vzkříšeného Krista. Kalvárie vyniká charakteristickou stylizací, typickou pro svého autora. Tím je slavný český sochař, návrhář, medailér a šperkař, představitel secese, art deco a dekorativismu Jaroslav Horejc (1886 – 1983). Kalvárii i ostatní části oltáře vyhotovil podle námětu Josefa Cibulky v roce svatováclavského milénia 1929, tedy u příležitosti dokončení a vysvěcení naší katedrály. Kristus umírající na kříži, jeho plačící matka Panna Maria, Jan Křtitel, Marie Magdalena a sv. Longin s kopím vynikají precizním sochařským zpracováním a pro Horejce typickým protažením postav a jejich obličejů. Sochy pak podle Horejcova návrhu vyhotovil řezbář František Vavřich.

Detail barokního tabernáklu – hlavního svatostánku katedrály

S dílem Jaroslava Horejce se v katedrále setkáme na více místech. Známé jsou jeho bronzové plastiky na mříži kaple svaté Ludmily, ale také plastiky v exteriéru na mříži Zlaté brány. Zde se jedná o čistě profánní díla, zobrazující například znamení zvěrokruhu nebo různá řemesla včetně zabijačky. Sakrální tematiku toto Horejcovo dílo na Zlaté bráně již nezobrazuje. Jeho vznik je také datován do doby, která se v Československu svojí povahou od smyslu existence naší katedrály značně vzdálila, a sice do 50. let 20. století.

Jaroslav Horejc se původně vyučil gravírníkem a cizelérem. V roce 1918 byl jmenován profesorem na Uměleckoprůmyslové škole. Do důchodu odešel v roce 1948, ale zůstal nadále umělecky činným. Několik desítek let až do své smrti bydlel a pracoval v domě na Rašínově nábřeží, kde jeho působení dodnes připomíná bronzová portrétní busta. Podobně jako Alfons Mucha, autor vitráže v Nové arcibiskupské kapli, byl členem zednářské lóže. Zemřel 3. ledna 1983 v Praze.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: Ing. Ondřej Stříteský, Jiří Vopálenský/Člověk a Víra

Aktuality & články

V neděli vzpomeneme zvláštním způsobem na Josefa kardinála Berana

13. 5. 2026

O 7. neděli velikonoční si připomeneme v katedrále důležité výročí. Uplyne přesně 57 let ode dne, kdy náš Pán k sobě povolal 33. arcibiskupa pražského prof. ThDr. Josefa kardinála Berana, statečného Božího služebníka, který obstál v těch nejtěžších obdobích 20. století a zůstal věrný Hospodinu navzdory nacistické i komunistické perzekuci. K Pánu odešel v době svého vynuceného pobytu v exilu v Římě a jako jedinému Čechovi se mu dostalo té pocty, že byl z rozhodnutí papeže Pavla VI. pochován v papežské kryptě těsném sousedství hrobu svatého Petra. V církvi i mimo ni je právem považován za jednu z nejvýraznějších osobností moderních českých dějin, zejména mezi pronásledovanými oběma totalitními režimy. Zvláštním způsobem však na něj pamatujeme právě v naší katedrále.
V katedrále oslavíme slavnost svatého Jana Nepomuckého

13. 5. 2026

Druhou významnou květnovou událostí spojenou přímo s naší katedrálou je slavnost svatého Jana Nepomuckého, jednoho z našich hlavních zemských patronů, mučedníka a světce, který je v naší katedrále zvláštním způsobem uctíván, protože právě v ní se nachází jeho hrob. Oslavy začínáme tradičně vigilií slavenou v předvečer slavnosti, se kterou je spojeno následné procesí na Karlův most, kde se zastavíme u místa, kde bylo tělo umučeného světce hozeno přes zábradlí do Vltavy. Na liturgickou slavnost navážou tradičně Svatojánské slavnosti Navalis. Mše svatá slavená pražským arcibiskupem Mons. Stanislavem Přibylem začíná už v 17:30. V den slavnosti pak bude v katedrále sloužena mše svatá u hrobu svatého Jana v 7:00 a v 18:00, tyto mše budou slavit naši kanovníci Dr. Radek Tichý a Mons. Milan Hanuš.
Výročí posvěcení katedrály oslavíme s novým pražským arcibiskupem

13. 5. 2026

Měsíc květen přináší do naší katedrály zvláště bohatý liturgický program. Vrcholí v něm velikonoční doba, ovšem v polovině měsíce slavíme hned dvě slavnosti, které jsou s pražským chrámem svatého Víta přímo spojené. První z nich připadá na 12. května, kdy si připomeneme 97. výročí ode dne, kdy tehdejší děkan metropolitní kapituly a světící biskup, Msgre. ThDr. Jan Nepomuk Sedlák, dokončenou stavbu velechrámu posvětil. Stejně jako jiné kostely tak slaví i naše katedrála své posvícení. Při tom letošním bude hlavním celebrantem večerní liturgie poprvé nový pražský arcibiskup Mons. Stanislav Přibyl. Tato mše svatá slavená od 18:00 bude také první mší nového arcibiskupa v jeho katedrále od chvíle, kdy zde byl slavnostně uveden do úřadu.

Pozornému čtenáři jistě neunikne několik zvláštností spojených s touto událostí. Jak to, že byla katedrála posvěcena teprve před 97 lety? A proč byla posvěcena zrovna 12. května?
Připomínáme si výročí úmrtí arcibiskupa a probošta Daniela z Mayernu

8. 4. 2026

Dne 10. dubna pamatuje naše metropolitní kapitula na svého kanovníka a probošta Daniela Josefa Mayera z Mayernu, který se v roce 1732 stal 19. arcibiskupem pražským. V nejvyšším církevním úřadu v našich zemích však setrval pouze jeden rok, protože hned následujícího roku ve věku 77 let zemřel. Přesto se však už jako kanovník metropolitní kapituly významným způsobem podílel na řízení pražské arcidiecéze. Téměř třicet let totiž působil jako generální vikář pražských arcibiskupů Jana Josefa Breunera a Františka Ferdinanda z Khünburgu. Od roku 1711 byl také tajným radou císaře a krále Karla VI., otce naší jediné vládnoucí královny Marie Terezie.
Sobotní vigilií vstupujeme do doby velikonoční

31. 3. 2026

Ve Svatém týdnu vrcholí čtyřicetidenní období půstu, se kterým se zejména v jeho závěrečné fázi pojí rozjímání o Kristově utrpení a vykupitelské smrti na kříži. Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma, kdy byl vítán zástupy jako král a který prožíváme o Květné neděli, otevírá poslední týden Jeho pozemského působení před ukřižováním a slavným vzkříšením.
Popeleční středou vstupujeme do postní doby

15. 2. 2026

Ve středu 18. února zahájíme v katedrále při ranní i mimořádné večerní mši svaté slavené pražským arcibiskupem další část liturgického roku. Podobně jako doba adventní to bude doba příprav a očekávání, předcházející slavení největších slavností v liturgickém roce a bude tedy zahalená ve fialové barvě. A podobně, jako jsme 40 dní po Narození Páně slavili svátek Uvedení Páně do chrámu a po čtyřicet dní jsme v katedrále i v jiných chrámech mohli přicházet k jesličkám, čeká nás opět čtyřicetidenní období. Latinsky ho také nazýváme „Tempus quadragesimae“ či jednoslovně „Quadragesima.“ Východní křesťané pro něj používají jméno „Svatá čtyřicátnice.“ Jedná se však tentokrát o dobu ztišení a odříkání.