7. 3. 2025

Výjev Kristova utrpení vévodí nejvytíženější katedrální kapli

Příčnou loď naší katedrály ukončuje v severní části pozoruhodná Wohlmutova hudební kruchta. Ta byla zbudována po požáru Malé Strany a Hradčan, který v roce 1541 naši katedrálu vážně poničil. Kruchtu nechal postavit císař a král Ferdinand I. podle návrhu architekta Bonifáce Wohlmuta, který je také autorem renesanční Míčovny Pražského hradu v Královské zahradě. Kruchta uzavírala západní část chóru nedostavěné katedrály až do roku 1926. Poté byla rozebrána a znovu postavena v severní části příčné lodi. Tím došlo k propojení gotického chóru a novogotického trojlodí a interiér katedrály tak dostal dnešní podobu. V přízemní části kruchty, která původně sloužila jako západní vstup do chrámu, tak vznikl volný prostor. Jeho arkáda byla uzavřena dřevěnými výplněmi. Podle návrhu posledního dómského stavitele zde byla zbudována kaple, ve které je dnes umístěn i hlavní svatostánek katedrály, na jehož přítomnost upozorňuje věčné světlo zavěšené před vstupem. V kapli zvané chórová nebo podkruchetní se dnes také pravidelně od pondělí do soboty slouží ranní mše svaté. Kaple je sama o sobě architektonicky zajímavým a historicky cenným prostorem, kterému se budeme věnovat v některém z dalších článků. Dnes se v rámci postního seriálu zaměříme na zajímavý obraz Kristova utrpení, a sice na část pašijového cyklu zobrazenou na oltáři této kaple.

Oltář v Chórové kapli

Oltář v chórové kapli byl zhotoven s největší pravděpodobností podle návrhu samotného dómského stavitele Kamila Hilberta, ovšem s využitím starších barokních prvků i nových sochařských děl. Oltářní mensa s antependiem svým provedením i materiálovým řešením odpovídá lavicím v kapli. Barokní retábl je však významně starší a byl sem osazen druhotně. Písmena D O M na příčném břevnu retáblu jsou zjevně zkratkou slova „Dominus“ (= „Pán“), která je uváděna na šlechtických náhrobcích a epitafech, kde je napsáno, který pán je v daném hrobě pohřben. Tento barokní rám retáblu totiž skutečně pochází původně z jednoho náhrobku v některé z bočních kaplí v katedrále, kde byl součástí epitafu. Skutečnou barokní perlou je pak nádherný tabernákl, který dnes slouží jako hlavní svatostánek katedrály. Věnoval ho v roce 1671 císař a král Leopold I. do Svatováclavské kaple. S její výzdobou korespondovaly leštěné kameny vložené do dvířek i obložení tabernáklu, tordované sloupky obložené zlaceným plechem s korintskými hlavicemi pak patrně odpovídaly podobným tordovaným sloupům retáblu někdejšího barokního oltáře ve Svatováclavské kapli. Korpus tabernáklu i jeho dvířka jsou pak obloženy filigrány a celý jeho vnitřek je pak vyložen zlaceným plechem, jak je u takovýchto barokních svatostánků obvyklé.

Oltáři vévodí kalvárie z hruškového dřeva

V oltářním retáblu je pak vložena velká monochromatická plastika Kalvárie vyřezaná z hruškového dřeva, v místě predely plastika Božího hrobu, z větší části zakrytá svatostánkem a na vrcholu retáblu pak stojí socha vzkříšeného Krista. Kalvárie vyniká charakteristickou stylizací, typickou pro svého autora. Tím je slavný český sochař, návrhář, medailér a šperkař, představitel secese, art deco a dekorativismu Jaroslav Horejc (1886 – 1983). Kalvárii i ostatní části oltáře vyhotovil podle námětu Josefa Cibulky v roce svatováclavského milénia 1929, tedy u příležitosti dokončení a vysvěcení naší katedrály. Kristus umírající na kříži, jeho plačící matka Panna Maria, Jan Křtitel, Marie Magdalena a sv. Longin s kopím vynikají precizním sochařským zpracováním a pro Horejce typickým protažením postav a jejich obličejů. Sochy pak podle Horejcova návrhu vyhotovil řezbář František Vavřich.

Detail barokního tabernáklu – hlavního svatostánku katedrály

S dílem Jaroslava Horejce se v katedrále setkáme na více místech. Známé jsou jeho bronzové plastiky na mříži kaple svaté Ludmily, ale také plastiky v exteriéru na mříži Zlaté brány. Zde se jedná o čistě profánní díla, zobrazující například znamení zvěrokruhu nebo různá řemesla včetně zabijačky. Sakrální tematiku toto Horejcovo dílo na Zlaté bráně již nezobrazuje. Jeho vznik je také datován do doby, která se v Československu svojí povahou od smyslu existence naší katedrály značně vzdálila, a sice do 50. let 20. století.

Jaroslav Horejc se původně vyučil gravírníkem a cizelérem. V roce 1918 byl jmenován profesorem na Uměleckoprůmyslové škole. Do důchodu odešel v roce 1948, ale zůstal nadále umělecky činným. Několik desítek let až do své smrti bydlel a pracoval v domě na Rašínově nábřeží, kde jeho působení dodnes připomíná bronzová portrétní busta. Podobně jako Alfons Mucha, autor vitráže v Nové arcibiskupské kapli, byl členem zednářské lóže. Zemřel 3. ledna 1983 v Praze.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: Ing. Ondřej Stříteský, Jiří Vopálenský/Člověk a Víra

Aktuality & články

Ukřižovaný od Františka Bílka zdobí levou loď katedrály

14. 3. 2025

Výrazným, avšak trochu opomíjeným dílem zobrazujícím Kristovo ukřižování je takzvaný Bílkův oltář, umístěný v severní boční lodi katedrály. Jedná se o monumentální secesní dílo, započaté ještě v dobách Rakousko-Uherska a dokončené v době první Československé republiky. Svým osamělým umístěním, kdy vstupuje z boku do prostoru vstupní lodi, je kolemjdoucími spíše míjen a jedná se v podstatě pouze o sochařské dílo, ke slavení mše svaté totiž oltář není uzpůsoben. Na oltářní mense se nachází další plastiky a liturgické knihy (misály) na pultících zde jsou zde umístěny v podobě bronzových sochařských děl. Postava ukřižovaného Krista na retáblu oltáře je však vskutku monumentální. Oltář vznikl na objednávku prezidenta Československé republiky Tomáše G. Masaryka, jak připomíná tabulka na boku oltářní mensy. Prezidentovo jméno však bylo komunistickým režimem z oltáře odstraněno a nebylo již nikdy doplněno. Na tabulce tak se tak dočteme: „Oltář počat roku 1906, roku 1926 ukončen a zakoupen (……….) r. 1927 osazen ve chrámu sv. Víta.“
Putování po katedrále připomene výročí úmrtí Miloslava kardinála Vlka

13. 3. 2025

V březnu nás zavede náš cyklus Putování po katedrále opět do Nové arcibiskupské kaple. Dne 18. března zde vzpomeneme na 35. pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka, kterého náš Pán povolal z tohoto světa po těžké nemoci v roce 2017. V arcibiskupské hrobce pod touto kaplí pak kardinál Vlk nalezl místo svého posledního odpočinku vedle svých předchůdců a vedle našeho kapitulního děkana Msgre. ThDr. Antonína Podlahy.
Poslední český král byl v katedrále korunován před téměř 190 lety

10. 3. 2025

Francouzská královská rodina nedobrovolně opustila Pražský hrad v roce 1835, důvodem ale byla příprava katedrály a hradu na jinou královskou slávu, kvůli které bylo potřeba na hradě provést rozsáhlejší opravy. Začátkem března toho roku totiž ve Vídni zemřel císař a král František I. a na trůn nastoupil jeho syn Ferdinand. Pro svůj zdravotní stav sice nebyl schopen samostatné vlády, korunovační obřady ve svých zemích však podstoupil a hned následující rok měl být v naší katedrále korunován právě králem českým. Na trůnu vydržel až do roku 1848, kdy abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Poté se uchýlil právě na Pražský hrad, kde se svojí manželkou žil dalších 27 let. Celou třetí čtvrtinu 19. století tak byl Pražský hrad obydlen skutečným císařem a korunovaným českým králem, který se u obyvatel Prahy těšil patřičné úctě, přestože již nevládl. Jeho životě na Pražském hradě a zásluhách o naši katedrálu se bude věnovat poslední článek tohoto seriálu. Za pozornost stojí ale i samotný korunovační obřad, který se odehrál v naší katedrále dne 7. září 1836 a byl dosud poslední českou královskou korunovací v dějinách.
V postní době pamatujeme na toho, který rozepjal ruce a dal se přibít na kříž

6. 3. 2025

Smrtí Pána Ježíše však dějiny spásy nekončí a bez jeho slavného vzkříšení, které následovalo podle Písma svatého o tři dny později a které budeme slavit o Velikonocích, by tato oběť sama o sobě nedávala smysl. Pohled na ukřižovaného Krista také určitě nemá být snad jen soucitným pohledem na člověka, který prošel krutým utrpením a zemřel opuštěný a pohaněný potupnou smrtí. Je to pohled na nový začátek, na oběť samotného Syna Božího, který svou obětí vlastního života smrt pokořil. Pamatujeme při tom na jeho slova, které nám přináší evangelium podle Jana: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ Co se odehrávalo bezprostředně poté, co Kristus po zvolání „Dokonáno jest“ vydechl naposledy, patrně nedokážeme lidskými smysly nikdy plně pochopit a je to tajemstvím naší víry. V apoštolském vyznání víry říkáme „ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.“ O Kristovu vítězství nad smrtí a nad naší smrtelností v okamžiku jeho vlastní smrti nám přináší zprávu také evangelium podle Matouše: „A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“
Předposlední francouzský král bydlel na Pražském hradě

6. 3. 2025

V chrámovém pokladu naší katedrály, jehož součástí je velké množství nádherně zdobených relikviářů, pozoruhodných precios a dalších vzácných liturgických předmětů a uměleckých děl, nás na první pohled zaujme krásná a neobvykle velká empírová monstrance ze zlaceného stříbra, která má úctyhodnou výšku 114 cm. Na jejím podstavci je vytepán reliéf znázorňující Poslední večeři Páně, celý podstavec je bohatě zdoben, dřík v podobě anděla nese schránku v podobě oblaků s paprsky. Kolem schránky pro umístění Těla Páně k adoraci jsou čtyři hlavičky andělů, z nichž jeden duje na polnici. Na vrcholku monstrance je kříž. Na podstavci je pak vyryt francouzský nápis ve znění „Le Roi de France, Charles X., Monsieur le Dauphin, Madame la Dauphine, le Duc de Bordeaux et Mademoiselle, A la Cathédrale de Prague, le 22 Mai 1836.“ Tuto nádhernou a neobvykle velikou monstranci totiž věnoval naší katedrále poslední vládnoucí král Francie a Navarry Karel X. z rodu Bourbonů, bratr krále Ludvíka XVI., popraveného během Velké francouzské revoluce. Dnes již málokdo tuší, že tento francouzský panovník po svém svržení během tzv. Červencové revoluce v roce 1830 prožil několik let na Pražském hradě.
Popeleční středa tento týden otevře postní dobu

27. 2. 2025

Takzvanou Popeleční středou vstupujeme do čtyřicetidenního kajícího období, které předchází slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Podle jeho trvání se tato doba v latině nazývá Quadragesima, zatímco v českém jazyce je zdůrazněn její kající charakter a nazývá se dobou postní. V liturgickém roce se tak střídají období oslavující nejdůležitější události v dějinách spásy, kterým předchází doba určená ke ztišení, přípravě, očekávání, ale také k vnitřnímu usebrání, posílení svého vztahu k našemu Stvořiteli a Spasiteli prostřednictvím pokání a půstu, neboť i náš Pán Ježíš Kristus se po čtyřicet dní postil na poušti. Zatímco hlavní vánoční slavnost Narození Páně očekáváme po čtyři neděle v takzvané adventní době, přípravné období na velikonoční slavnost Zmrtvýchvstání Páně je delší a trvá šest týdnů. Podobně jako v adventní době z našich chrámů zmizí květinová výzdoba a budou se užívat liturgická roucha v kající fialové barvě.