Třídenního programu se v Praze následně zúčastnilo na půl milionu československých katolíků různých národností. Svým rozsahem a významem se jednalo o akci ne nepodobnou první návštěvě papeže v Československu o 55 let později, kdy na pražské Letenské pláni papež Jan Pavel II. sloužil mši svatou pro půl milionu věřících, a zároveň se akce aktivně zúčastnili představitelé československého státu. Papežský legát před zahájením sjezdu v naší katedrále dokonce odcestoval vlakem do Lán, kde byl uvítán Janem Masarykem a následně se setkal i s Tomášem G. Masarykem, kterému v té době zbýval již poslední půlrok v úřadu prezidenta ČSR a poslední dva roky života. Zvláště se při sjezdu angažoval tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš a měl při tom i podporu vlády vedené Janem Malypetrem. A to znamenalo v době tzv. První republiky skutečně dost zásadní zvrat, neboť vztah římskokatolické církve a československého státu byl původně od samého začátku velmi napjatý a vygradoval až k otevřenému nepřátelství.

Arcibiskup Kašpar hovoří na sjezdu
První zásadní trhliny dostal tento vztah hned na samém začátku dne 3. listopadu 1918, kdy byl na Staroměstském náměstí stržen Mariánský sloup. Vrcholem roztržky pak byla tzv. Marmaggiho aféra, kdy papežský nuncius v roce 1925 opustil Československo. V tom roce došlo ke zrušení svátku svatého Jana Nepomuckého, jeho nahrazení památným dnem Jana Husa a vyvěšení husitských praporů na Pražském hradě. Až o dva roky později pak došlo k uzavření modu vivendi mezi Svatým stolcem a Československou republikou. Mladý československý stát si původně ani nevěděl příliš rady s naší katedrálou a korunovačními klenoty českých králů, které jsou v ní uložené. Jednalo se o nejvýznamnější symboly království, se kterými se nová republika nejprve neuměla ztotožnit. Přesto později začala toto dědictví přijímat opatrně za své a nakonec se i částečně podílela na dostavbě našeho chrámu. Pořízení nádherné vitráže Stvoření světa od Františka Kysely, která vyplňuje rozetové okno v západním průčelí, například zafinancovalo právě československé ministerstvo školství a národní osvěty. Dnes se již na tradice Zemí koruny české oficiálně odkazuje ve své preambuli i samotná ústava České republiky a korunovační klenoty, uložené v naší katedrále, jsou vnímány patrně jako nejvýznamnější symbol i soudobé české státnosti.

Mše svatá na závěr sjezdu na Svatováclavském náměstí
Skutečně zásadního bodu obratu ve vztazích církve s československým státem se podařilo docílit až našemu poslednímu knížeti-arcibiskupovi Karlu Kašparovi, kterému zřejmě tento úspěšný sjezd zásadním způsobem napomohl ke jmenování kardinálem téhož roku. Sbližování církve s československým státem však brzy přerušila jeho likvidace po obsazení Německou říší a II. světová válka, kdy bylo zavražděno i mnoho kněží včetně několika našich kanovníků. Vývoj událostí po roce 1948 pak uštědřil vztahům církve s československým státem další ránu a vedl k systematické likvidaci církevních struktur, věznění a vraždění duchovních i laiků.
K navázání dobrých vztahů Svatého stolce s Československem napomohl také nepříznivý vývoj v sousední Německé říši, kde začala být po nástupu nacistického režimu katolická církev pronásledována. V tomto světle se předválečné Československo stalo viditelným ostrovem náboženské svobody a tento celostátní sjezd pak byl velkou manifestací jednoty obyvatel katolického vyznání různých národností, české, německé, slovenské, maďarské, polské i všech ostatních národů žijících na území republiky. Kromě pařížského arcibiskupa se ho zúčastnili i další významní zahraniční hosté, například polský kardinál August Hlond a vídeňský arcibiskup Theodor kardinál Innitzer, rodák z Českého království.
Vrcholem sjezdu se pak stala večerní bohoslužba v sobotu 29. června, která se konala na Václavském náměstí u improvizovaného oltáře před sochou svatého Václava, nad kterým byl vztyčen 30 metrů vysoký kříž ze železa, osvětlený neonovým světlem. Ten byl pak přemístěn na Petřín vedle Strahovského kláštera, v roce 1950 však byl bohužel zlikvidován.
Text: Ing. Ondřej Stříteský