Od začátku 13. století volila svatovítská katedrální kapitula pražského biskupa. Vedle úkolů, které jí příslušely v církevní oblasti, měla zároveň významné kulturně-vzdělávací poslání. Až do založení pražské Karlovy univerzity spravovala svatovítská kapitula katedrální školu, tedy nejvýznamnější školu v celé zemi. Vyučující měli titul „mistr“ a byli mezi nimi vynikající učenci evropského věhlasu. Škola při pražské katedrále zahájila činnost hned po zřízení biskupství v roce 973.
Univerzitní centrum starší než univerzita sama
Pražské katedrální studium zaniklo v roce 1248, ale už za vlády Přemysla Otakara II. bylo obnoveno a znamenitě se povzneslo. Kolem roku 1271 zde působili tři rodilí Češi: mistři Očko a Bohumil přednášeli gramatiku a logiku, mistr Řehoř z Valdeka, pozdější pražský biskup, vykládal přírodovědecké spisy Aristotelovy (De natura).
V roce 1347 začala katedrální škola působit už také formálně jako univerzita se dvěma fakultami – filosofickou a teologickou, které se o rok později, po přidání dalších dvou fakult, staly součástí Univerzity Karlovy. I po vzniku univerzity zůstal Chrám svatého Víta důležitou součástí českého univerzitního života – konaly se zde promoce také někteří ze členů pražské metropolitní kapituly na Karlově univerzitě působili jako profesoři. Několik z nich bylo dokonce voleno i do funkce rektora univerzity.
Počátky metropolitní kapituly
V roce 1343 zvolila svatovítská kapitula svého děkana Arnošta z Pardubic pražským biskupem, který se hned v následujícím roce stal prvním pražským arcibiskupem. Pražská katedrála se tak stala metropolitním kostelem a svatovítská kapitula kapitulou metropolitní. Novému uspořádání církevní správy bylo třeba přizpůsobit i postavení a činnost metropolitní kapituly. Tuto novou situaci zachycují její nejstarší písemně dochované stanovy z 18. listopadu 1350.
Svatovítská kapitula zůstala ve spojení s Apoštolským stolcem a spravovala arcidiecézi prostřednictvím volených administrátorů i během dlouhého uprázdnění pražského arcibiskupského stolce v letech 1421 až 1561. Od té doby užívá kapitula ve svém názvu označení „Semper fidelis“ – vždy věrná. Císař Karel VI. potvrdil reskriptem ze dne 13. 5. 1715 právo kapituly vkládat tato slova do oficiálního názvu a přikázal všem úřadům, aby v korespondenci s pražskou metropolitní kapitulou tohoto rozšířeného titulu užívali. Kapitule byla udělována četná církevní i státní privilegia, její probošt a děkan měli titul „první a druhý prelát českého království“, pokud neměli biskupské svěcení, býval jim Apoštolským stolcem udělován titul apoštolského protonotáře a některým dalším kapitulárům titul papežského preláta.
Mnozí členové kapituly se věnovali literární tvorbě. Vedle prvního českého kronikáře, kapitulního děkana Kosmy a jeho současníka kapitulního probošta Marka patří mezi nejznámější historiky kapitulní děkani Vít, Arnošt z Pardubic a Antonín Podlaha a kapitulní probošti Jan Ignác Dlouhoveský a Mikuláš Tomek. Někteří kanovníci významně přispěli též k rozvoji jiných než historických oborů. Například Dr. Karel Schuster přednášel na univerzitě botaniku a napsal několik odborných pojednání z tohoto oboru.
Knihy shromažďované svatovítskou kapitulou sloužily pro osobní studium jejích členů a pro její katedrální školu. Z odkazů jednotlivých členů metropolitní kapituly postupně vznikla knihovna, která patří k nejstarším a nejvzácnějším historickým knihovnám v České republice. Mezi rukopisnými kodexy se nachází od 6. století uchovávané Fragmentum evangelii s. Marci a v oddělení historického archivu je nejstarší dochovaný originál pergamenové listiny z roku 1177. Velkou pozornost věnovala metropolitní kapitula také vydavatelské činnosti. Po poradě s národním buditelem J. V. Kamarýtem založila v roce 1831 vzdělavatelskou edici „Dědictví svatojánské“, později (1861) pak pro náročnější publikace vědeckého charakteru „Dědictví svatoprokopské“ a pro vydávání archiválií a starých rukopisů „Editiones Archivii et Bibliothecae S. F. Metropolitani capituli Pragensis“. Činnost těchto edicí byla ukončena až po únoru 1948. Samotná knihovna, či spíše historický knižní fond, je v současnosti využívána pro odborné studijní účely a vědeckou činnost.
Třetí katedrála a moderní dějiny
Ve 14. století řídili stavbu nové gotické katedrály kanovníci metropolitní kapituly – z počátku s titulem „magister fabricae“ – jejichž podobizny jsou zvěčněny ve vnitřním triforiu katedrály v podobě portrétních bust. Na tuto jejich činnost pak o půl tisíciletí později navázali kanovníci s titulem „kanovník kustos“. Jeden z nich, Václav Michael Pešina, začal v roce 1832 usilovat o založení spolku pro dostavbu katedrály. Vídeňské guberniální úřady nebyly této myšlence nakloněny, ale přece se v roce 1859 podařilo založit „Jednotu pro dostavbu svatovítského chrámu“. V roce 1929 za účasti prezidenta T. G. Masaryka a arcibiskupa F. Kordače byl chrám konečně dokončen. Celá stavba tak trvala dlouhých 585 let.
Kapitula jako celek i její jednotliví členové zakládali různé nadace s kulturním a sociálním posláním. K těmto nadacím patří také „Proboštské a kapitulní jubilejní podpůrné nadání“ a „Proboštské a kapitulní jubilejní nadání na úhradu bohoslužebných výloh velechrámu sv. Víta v Praze“. Své kulturně-vzdělávací poslání plnila metropolitní kapitula až do poloviny minulého století, kdy byla zbavena posledních zdrojů hmotných prostředků a jen stěží se jí dařilo udržovat v provozuschopném stavu zbývající část obytných budov.
