Vedle římského krále byl český panovník jediným dalším králem na území říše a stoupající prestiž Českého království měla pochopitelně svůj dopad na rozvoj panovnického sídla v Praze. Bylo jen otázkou času, kdy se český král sám poprvé chopí císařského trůnu. Přemyslovcům se to již nepodařilo, ale velký zlom nastal v době vlády prvních Lucemburků. Ještě za života krále Jana Lucemburského se podařilo dosáhnout povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, naše katedrální kapitula se stala kapitulou metropolitní a na pražského arcibiskupa přešlo právo korunovat české krále. To původně náleželo arcibiskupovi v Mohuči, který byl rovněž jedním ze sedmi říšských kurfiřtů. Tyto události vedly též k růstu významu pražské katedrály a nároků na reprezentaci. Právě proto byla v polovině 14. století zahájena stavba současného nádherného gotického dómu, která postupně nahradila předchozí románskou baziliku. Poté, co byl Karel IV. korunován římským císařem a jako své sídlo si zvolil Prahu, stává se Praha a její hlavní chrám skutečnou říšskou metropolí.
Požár Hradčan v roce 1541
V dalších stoletích se pak spojení římské císařské a české královské koruny v osobě jednoho panovníka stávalo čím dál více obvyklé. České království se navíc stalo součástí větší personální unie, kdy jeden panovník byl zároveň českým i uherským králem, rakouským arcivévodou, králem, vévodou a knížetem v dalších zemích a římským, později už jen rakouským císařem. Ne vždy se však tento mocnář rozhodl sídlit v Praze. Dokonce ne všichni naši panovníci se rozhodli v naší katedrále korunu z rukou pražského arcibiskupa přijmout. Za vlády panovníků z habsburské a habsbursko-lotrinské dynastie se jako panovnické sídlo ustálila Vídeň. Pražský hrad tak zdánlivě osiřel a z torza české korunovační katedrály, poničeného zejména požárem v roce 1541 a pruským bombardováním v roce 1757 se stávala impozantní ruina uprostřed hlavního města Čech, jak ji nazval jeden německý cestopisec. Přesto však naše katedrála svému účelu nadále sloužila. Naši kanovníci v ní konali bohoslužby, Habsburkové jednou za čas Prahu navštívili a mnozí z nich se do ní nadále odebírali v korunovačním průvodu, aby podstoupili obřad korunovace na českého krále. Velkou událostí byla kanonizace svatého Jana Nepomuckého a mnozí panovníci podporovali myšlenku dostavby hlavního pražského chrámu, ze kterého po požáru v roce 1541 zůstala stát pouze nedostavěná velká jižní věž a chór s věncem kaplí a vnějším opěrným systémem. Po neúspěšném pokusu o barokní dostavbu trojlodí s impozantní kopulí v 17. století vyprojektoval dvorní architekt Marie Terezie Nicolo Pacassi barokní ochoz a přilbici velké jižní věže, která se dochovala dodnes a teprve od poloviny 19. století byla z iniciativy našeho kanovníka Michala Pešiny z Čechorodu zahájena oprava katedrály a její dostavba, která byla dovedena do zdárného konce. Přestože český král, kterým byl v té době rakouský císař František Josef I., nadále na Pražském hradě nesídlil a dokonce ani nebyl českým králem korunován, dostavbu katedrály významným způsobem finančně podpořil. Několik desítek let tak bylo na Pražském hradě velké staveniště a vznikající trojlodí včetně západního průčelí chrámu se dvěma novogotickými věžemi bylo dlouhou dobu skryto pod trámy a podlážkami lešení, než se až v období první československé republiky podařilo stavbu dokončit a chrám vysvětit.
Pohled na katedrálu v 18. století od západu, vpravo Staré proboštství
Dlouhé období, kdy český král sídlil ve Vídni, odkud vládl jako rakouský císař, apoštolský král uherský a panovník dalších zemí, však Pražský hrad a naše katedrála nebyly zcela opuštěné. Existence neobývaného panovnického sídla v Praze, jehož současnou podobu významným způsobem ovlivnila Marie Terezie prostřednictvím svého dvorního architekta Nicolo Pacassiho, dala našemu mocnáři možnost poskytnout útočiště jiným císařům a králům, kteří o svůj trůn přišli. Na několik let se zde usídlil například předposlední francouzský král Karel X. a po své abdikaci v roce 1848 zde žil ještě celých 27 let císař a král Ferdinand V. Protože ten byl na rozdíl od svého synovce Františka Josefa I. korunovaným českým králem, požíval v Praze velké úcty a respektu. Obyvatelé českých zemí tak i v 19. století měli na Pražském hradě více něž čtvrt století přítomného svého krále, byť byl panovníkem ve výslužbě. Jeho prateta a dcera královny Marie Terezie, Marie Amálie Habsbursko-Lotrinská, provdaná jako vévodkyně z Parmy, Piacenzy a Guastally na Pražský hrad zamířila poté, co Napoleon Bonaparte vtrhl do Itálie. V naší katedrále pak dokonce našla místo svého posledního odpočinku. Pobyt těchto panovníků ve výslužbě na Pražském hradě je tak historickou zajímavostí a památky na něj nalezneme i v naší katedrále. Připravili jsme pro vás malý seriál článků věnovaný jim a jejich stopám v našem chrámu.
Text: Ing. Ondřej Stříteský
Foto: Michal Havel/Člověk a Víra
