17. 2. 2025

Nový seriál. Králové ve výslužbě na Pražském hradě i v katedrále

Význam pražské katedrály rostl společně s postavením Českého knížectví a později království v Evropě. Již samotné založení románské rotundy svatého Víta na Pražském hradě naším svatým knížetem Václavem mělo svůj původ v mezinárodních vztazích a zahraniční politice našeho knížete. Relikvii římského světce z počátku 4. století, svatého Víta, získal náš kníže od saského vévody a východofranského krále Jindřicha Ptáčníka. V následujících staletích se český stát etabloval jako součást středověké Svaté říše římské a jeho význam nadále rostl. V roce 1212 získává český kníže Přemysl Otakar I. od císaře Friedricha II. dědičný královský titul a český král se v průběhu 13. století stal jedním ze sedmi říšský kurfiřtů, nejmocnějších knížat v říši s právem volit jejího panovníka. Tím byl římský král, který směl být po splnění několika podmínek korunován v Římě císařem.

Vedle římského krále byl český panovník jediným dalším králem na území říše a stoupající prestiž Českého království měla pochopitelně svůj dopad na rozvoj panovnického sídla v Praze. Bylo jen otázkou času, kdy se český král sám poprvé chopí císařského trůnu. Přemyslovcům se to již nepodařilo, ale velký zlom nastal v době vlády prvních Lucemburků. Ještě za života krále Jana Lucemburského se podařilo dosáhnout povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, naše katedrální kapitula se stala kapitulou metropolitní a na pražského arcibiskupa přešlo právo korunovat české krále. To původně náleželo arcibiskupovi v Mohuči, který byl rovněž jedním ze sedmi říšských kurfiřtů. Tyto události vedly též k růstu významu pražské katedrály a nároků na reprezentaci. Právě proto byla v polovině 14. století zahájena stavba současného nádherného gotického dómu, která postupně nahradila předchozí románskou baziliku. Poté, co byl Karel IV. korunován římským císařem a jako své sídlo si zvolil Prahu, stává se Praha a její hlavní chrám skutečnou říšskou metropolí.

Požár Hradčan v roce 1541

V dalších stoletích se pak spojení římské císařské a české královské koruny v osobě jednoho panovníka stávalo čím dál více obvyklé. České království se navíc stalo součástí větší personální unie, kdy jeden panovník byl zároveň českým i uherským králem, rakouským arcivévodou, králem, vévodou a knížetem v dalších zemích a římským, později už jen rakouským císařem. Ne vždy se však tento mocnář rozhodl sídlit v Praze. Dokonce ne všichni naši panovníci se rozhodli v naší katedrále korunu z rukou pražského arcibiskupa přijmout. Za vlády panovníků z habsburské a habsbursko-lotrinské dynastie se jako panovnické sídlo ustálila Vídeň. Pražský hrad tak zdánlivě osiřel a z torza české korunovační katedrály, poničeného zejména požárem v roce 1541 a pruským bombardováním v roce 1757 se stávala impozantní ruina uprostřed hlavního města Čech, jak ji nazval jeden německý cestopisec. Přesto však naše katedrála svému účelu nadále sloužila. Naši kanovníci v ní konali bohoslužby, Habsburkové jednou za čas Prahu navštívili a mnozí z nich se do ní nadále odebírali v korunovačním průvodu, aby podstoupili obřad korunovace na českého krále. Velkou událostí byla kanonizace svatého Jana Nepomuckého a mnozí panovníci podporovali myšlenku dostavby hlavního pražského chrámu, ze kterého po požáru v roce 1541 zůstala stát pouze nedostavěná velká jižní věž a chór s věncem kaplí a vnějším opěrným systémem. Po neúspěšném pokusu o barokní dostavbu trojlodí s impozantní kopulí v 17. století vyprojektoval dvorní architekt Marie Terezie Nicolo Pacassi barokní ochoz a přilbici velké jižní věže, která se dochovala dodnes a teprve od poloviny 19. století byla z iniciativy našeho kanovníka Michala Pešiny z Čechorodu zahájena oprava katedrály a její dostavba, která byla dovedena do zdárného konce. Přestože český král, kterým byl v té době rakouský císař František Josef I., nadále na Pražském hradě nesídlil a dokonce ani nebyl českým králem korunován, dostavbu katedrály významným způsobem finančně podpořil. Několik desítek let tak bylo na Pražském hradě velké staveniště a vznikající trojlodí včetně západního průčelí chrámu se dvěma novogotickými věžemi bylo dlouhou dobu skryto pod trámy a podlážkami lešení, než se až v období první československé republiky podařilo stavbu dokončit a chrám vysvětit.

Pohled na katedrálu v 18. století od západu, vpravo Staré proboštství

Dlouhé období, kdy český král sídlil ve Vídni, odkud vládl jako rakouský císař, apoštolský král uherský a panovník dalších zemí, však Pražský hrad a naše katedrála nebyly zcela opuštěné. Existence neobývaného panovnického sídla v Praze, jehož současnou podobu významným způsobem ovlivnila Marie Terezie prostřednictvím svého dvorního architekta Nicolo Pacassiho, dala našemu mocnáři možnost poskytnout útočiště jiným císařům a králům, kteří o svůj trůn přišli. Na několik let se zde usídlil například předposlední francouzský král Karel X. a po své abdikaci v roce 1848 zde žil ještě celých 27 let císař a král Ferdinand V. Protože ten byl na rozdíl od svého synovce Františka Josefa I. korunovaným českým králem, požíval v Praze velké úcty a respektu. Obyvatelé českých zemí tak i v 19. století měli na Pražském hradě více něž čtvrt století přítomného svého krále, byť byl panovníkem ve výslužbě. Jeho prateta a dcera královny Marie Terezie, Marie Amálie Habsbursko-Lotrinská, provdaná jako vévodkyně z Parmy, Piacenzy a Guastally na Pražský hrad zamířila poté, co Napoleon Bonaparte vtrhl do Itálie. V naší katedrále pak dokonce našla místo svého posledního odpočinku. Pobyt těchto panovníků ve výslužbě na Pražském hradě je tak historickou zajímavostí a památky na něj nalezneme i v naší katedrále. Připravili jsme pro vás malý seriál článků věnovaný jim a jejich stopám v našem chrámu.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: Michal Havel/Člověk a Víra

Aktuality & články

Výročí 500 let od nástupu Habsburků na český trůn

21. 10. 2026

Ve čtvrtek večer bude v naší katedrále slavit mimořádnou pontifikální mši svatou arcibiskup pražský a primas český Mons. Stanislav Přibyl. Připomeneme si při ní zvlášť významné kulaté výročí, protože dne 23. října uplyne přesně 500 let od chvíle, kdy byl českým králem zvolen Ferdinand I. Habsburský. Ten byl manželem české princezny Anny Jagellonské, jejíž bratr Ludvík v srpnu téhož roku tragicky zahynul v bitvě u Moháče. Do naší katedrály opět zavítá také arcivévoda Karel Habsbursko-Lotrinský, současná hlava této významné evropské dynastie, nejstarší vnuk posledního českého krále, blahoslaveného Karla, zároveň tedy pretendent rakouského, českého a uherského trůnu, který do naší země často a rád jezdí.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – IV. díl

17. 10. 2026

Náš císař a král Ferdinand V. Dobrotivý proslul mimo jiné svojí mimořádnou štědrostí a dobrosrdečností. Samotné korunovační dary věnoval na charitativní účely, sbírkami desítek obrazů podpořil Akademii výtvarných umění ve Vídni a nejinak tomu bylo i v Čechách, kde se stal jedním z nejvýznamnějších mecenášů v oblasti kultury, architektury a stavitelství. Na různé projekty a charitu v Českém království věnoval v součtu několik milionů zlatých. Stranou jeho pozornosti nezůstala ani naše katedrála, ve které byl korunován českým králem. Patřil k nejvýznamnějším donátorům a podporovatelům její dostavby. Dlužno dodat, že ani jeho nástupce František Josef I. nezůstal pozadu a dostavbu naší katedrály podpořil obrovskými sumami. Oba císařové také přispěli významnými částkami na stavbu pražského Národního divadla. Do doby dlouholetého pražského pobytu císaře v důchodu spadá také založení Jednoty pro dostavění chrámu svatého Víta na Hradě pražském a posledních 15 let svého života tak byl císař očitým svědkem stavební činnosti na jeho opravách a dostavbě, přestože pokročilejších fází budování západního průčelí s věžemi a hlavní lodi se již nedožil. Ve středověké části katedrály však na něj nalezneme jednu zcela konkrétní památku. Jedná se o pozoruhodný novogotický oltář v kapli sv. Jana Křtitele, kam několikrát do roka zavítáme v rámci našeho cyklu Putování po katedrále. Císař byl jeho donátorem a jeho jméno je vepsáno do kamene na boční straně oltářní mensy.
Péčí Metropolitní kapituly byl obnoven mobiliář Chórové kaple

16. 10. 2026

V pondělí 19. října požehná při ranní mši svaté pražský arcibiskup Mons. Stanislav Přibyl obnovenou Chórovou kapli v naší katedrále a počínaje tímto dnem se pravidelné ranní bohoslužby opět vrátí na své obvyklé místo. Rekonstrukci jejího prostoru, kterou realizovala Správa Pražského hradu a která zahrnovala v první řadě restaurování kleneb, stěn a podlah, rekonstrukci elektroinstalace a realizaci nových kabelových tras, využila kapitula k restaurování veškerého mobiliáře včetně oltáře. Historické lavice, sochy, obrazy a další prvky byly před zahájením rekonstrukce kompletně demontovány a odcestovaly přímo do restaurátorských dílen. Na místě pak proběhlo restaurování samotného oltáře, který je pevně spojen s dřevěnou výplní arkády.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – III. díl

10. 10. 2026

Samotná korunovace Ferdinanda V. českým králem proběhla v naší katedrále nedlouho po smrti jeho otce a nástupu na trůn. Ještě za vlády svého otce byl Ferdinand korunován v Bratislavě uherským králem. Jednalo se také o poslední uherskou královskou korunovaci v bratislavském chrámu sv. Martina. Bratislava sloužila dočasně jako uherská metropole od dob Jagellonců, kdy Turci obsadili část Uher včetně Budína po prohrané bitvě u Moháče. František Josef I. i poslední císař Karel I. již byli korunováni v Budapešti. Rakouským císařem se Ferdinand stal v roce 1835 automaticky po smrti svého otce, rakouská císařská korunovace však neproběhla, a to nejen v jeho případě; korunován jím nebyl ani jeho otec, ani jeho nástupci. V roce 1836, rok po svém nástupu na trůn, proběhla právě česká královská korunovace a v roce 1838 pak byl Ferdinand korunován ještě králem lombardsko-benátským; stal se tak také posledním panovníkem korunovaným lombardskou železnou korunou.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – II. díl

8. 10. 2026

U veřejnosti oblíbený a někdy neprávem vysmívaný, upozaděný a přitom svým způsobem ikonický, takový byl poslední český král, který přijal před hlavním oltářem naší katedrály z rukou pražského arcibiskupa Ondřeje Ankwicze a hraběte Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat korunu svatého Václava. Ikonický se stal mimo jiné pro svoji skromnost, otevřenost, vlídnou povahu a mimořádnou štědrost, která mu vynesla označení Dobrotivý.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – I. díl

5. 10. 2026

Naše katedrála plnila v průběhu svých dějin hned několik mimořádných úkolů, které plynuly již z jejího umístění přímo v srdci Českého království, uprostřed královského hradu a nad hrobem věčného panovníka země, svatého knížete Václava. Je v podstatě evropským unikátem, kdy jeden jediný kostel, největší chrám a nejvýraznější dominanta hlavního města země, je zároveň sídelním kostelem arcibiskupa a pohřebním i korunovačním kostelem panovníků v jednom. V letošním roce si připomínáme kulaté výročí jedné zvláště významné historické události, která je s tímto významným posláním naší katedrály spojená. V pondělí 7. září totiž uplynulo přesně 190 let od chvíle, kdy v ní byl při slavnostní bohoslužbě naposledy korunován český král. Tehdy nikdo nemohl tušit, že katedrála svatého Víta takovou slávu zažívá minimálně pro příštích 200 let naposledy. V průběhu 19. a 20. století se navíc chystaly další dvě korunovace, od kterých bylo v důsledku vývoje událostí bohužel upuštěno. Po vzniku Československé republiky se z našich korunovačních klenotů, nadále uchovávaných v katedrále, stal postupně opět významný a živý symbol ztělesňující českou státnost, svému původnímu účelu však již od té doby neposloužily. Na zatím poslední královskou korunovaci a její 190. výročí proto vzpomeneme seriálem článků.