Svatý týden je uveden úryvkem z evangelia, který uslyšíme právě na začátku mše svaté o Květné neděli. Slavný vjezd Pána Ježíše do Jeruzaléma, kdy je vítán zástupy jako král a prorok, to je událost kterou si připomeneme při tradičním žehnání ratolestí, se kterými se vydáme ve slavnostním procesí k oltáři. Zástupy lidí tehdy rozprostíraly Ježíši na cestu své pláště, kladly před něj zelené ratolesti a provolávaly mu slávu jako svému králi: „Hosana synu Davidovu, požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“ Jako naprostý protiklad vůči tomuto úryvku z evangelia pak na první pohled působí zpráva o Kristovu zatčení, soudu a ukřižování, kterou vyslechneme při téže mši svaté o několik okamžiků později při zpívaných pašijích. Je to však zpráva o Kristově vykupitelské oběti a konečném vítězství nad smrtí, zpráva o králi, který není korunován korunou ze zlata a drahých kamenů, ale korunou trnovou, symbolem utrpení, které vzal na sebe za nás hříšníky.
Toto tajemství Kristovy vykupitelské oběti na kříži spojené s důrazem na jeho královský majestát vyjadřuje starobylý hymnus původem z Franské říše, který budeme v katedrále posléze zpívat v úvodu nešpor o Květné neděli. Tento hymnus církev zpívá při nešporách každý den Svatého týdne a jedná se dílo raně středověkého básníka a biskupa v Poitiers, který se jmenoval Venantius Fortunatus. Nádherná píseň, která začíná slovy „Vexilla regis prodeunt“ (česky „Korouhve královské jdou vpřed“), byla poprvé zpívána 19. listopadu 569 při procesí, ve kterém byly přinášeny relikvie Svatého Kříže z Tours právě do kláštera Svatého Kříže v Poitiers. Ty získala franská královna a později světice Radegunda darem od východořímského císaře Justiniána II.
Tento hymnus, který původně oslavoval tuto konkrétní historickou událost, již dlouhá staletí neodmyslitelně patří k liturgii Svatého týdne a spojuje nás tak s generacemi křesťanů, které stejnými slovy oslavovaly největší událost v dějinách spásy. Zpíváme ho také o svátku Povýšení Svatého Kříže dne 14. září. Celým svým obsahem totiž oslavuje Kristův kříž jako nástroj našeho vykoupení, jako nádherný a zářící strom, který je zkropen božskou krví, jehož prostřednictvím Kristus smrt přemohl a vykoupil nás pro život věčný. Z nástroje umučení se tak stal nástroj našeho vykoupení a symbol naší naděje na spásu a život věčný. Proto v tomto hymnu voláme „O Crux ave, spes unica!“ – „Zdráv buď, kříži, jediná naše naděje!“ A právě svatý kříž je tou královskou korouhví Syna Božího, našeho nejvyššího a věčného kněze a nebeského krále a v jiné písni prosíme: „Praporem nám, svatý kříži, v každém našem boji buď!“
„Korouhve královské jdou vpřed, kříž září ohněm tajemství; ten, který stvořil tělo, svět, svým tělem, přibit na něm, tkví (….) Nádherný strome zářící, jejž rosí božské krve proud, za hodna vyvolený jsi ke svatým údům tvrdě lnout!“
Kéž nás dle slov této starobylé písně Kristus svým křížem uzdraví a přivede k slávě na nebi!
Text: Ing. Ondřej Stříteský
