Zpravidla jej obdivujeme z většího odstupu, řada zajímavostí a krásných detailů tak zůstává očím kolemjdoucích skryta. Přinášíme Vám proto několik detailních a netradičních pohledů na bohatou kamenickou a kamenosochařskou výzdobu naší katedrály.
Celá západní polovina katedrály, která zahrnuje příčnou i hlavní loď, boční lodi a západní průčelí, byla postavena teprve ve druhé polovině 19. století stavitelem Josefem Mockerem a dokončena následně ve 20. století jeho nástupcem Kamilem Hilbertem. Tato část chrámu je poměrně homogenní a až strojově dokonalé opracování kamenných bloků je patrné na první pohled.
Nová západní část katedrály
Zcela odlišná je však část východní – celý chór včetně věnce kaplí a opěrného systému i Velká jižní věž. Tato část katedrály postupně vznikala od poloviny 14. století, avšak v průběhu dějin doznala mnoha oprav i úprav a byla vystavena všem pohromám, které chrám postihly. Stavební historie starší poloviny chrámu je proto velmi bohatá a nalezneme zde stopy stavebních úprav snad ze všech staletí jeho existence.
Stará východní část katedrály
Odlišit původní sochařská díla a kamenické detaily od pozdějších kopií, replik a doplňků je pro laika velmi obtížné. Odborníci však zpracovávají a během oprav pláště chrámu aktualizují a doplňují stavebně historický průzkum a plášť chrámu je tak již do značné podrobnosti prozkoumán a zdokumentován. Víme tedy například, že původních okenních kružeb se dochovalo opravdu poskrovnu. Nejen skleněné výplně a barevné vitráže, ale i právě tyto kamenické prvky v oknech jsou relativně mladé, postupně byly doplňovány a vyměňovány i další dožilé kamenné bloky opěrného systému i zdiva. Jediné opravdu původní středověké okenní kružby tak nalezneme v oknech tzv. Staré klenotnice nad Starou sakristií.
Kamenosochařská výzdoba
Totéž platí i pro legendární chrliče v podobě různých zvířat a nestvůr, kterých napočítáme v různých výškových úrovních chrámu desítky či spíše stovky. Z období gotiky se nám jich dochovalo pouze několik málo, většina pramenů hovoří o pouhých čtyřech. Převážná většina chrličů i na gotickém chóru katedrály byla osazena až v 19. století.
Chrlič
Na plášti katedrály nalezneme stále ještě viditelné stopy po ničivém požáru z roku 1541, kterému padla za oběť prakticky celá levobřežní Praha a těžce poškozen byl Pražský hrad i samotná katedrála. Plameny, které pohltily střechy kaplí a chórového ochozu, působily na pískovec takovým žárem, že zčervenal. Němým svědkem tohoto požáru je maskaron na vnitřní straně opěráku nad Starou sakristií, jehož fotografii zde můžete vidět, živě si ho lze však prohlédnout pouze z lešení.
Zčervenalý maskaron po požáru katedrály
Dalekosáhlé důsledky mělo také pruské bombardování Prahy po bitvě u Štěrbohol v roce 1757, kde vojska pruského krále Friedricha Velikého rozdrtila armádu Marie Terezie. Po tomto mohutném střetu, ve kterém padlo na 30 000 vojáků, následoval největší vojenský útok na Prahu v dějinách. Cílem pruského krále bylo zničení města. Jen směrem k naší katedrále mělo být vystřeleno až 22 tisíc dělových koulí a zápalných granátů, jeden z nich zapálil i velké renesanční Ferdinandovy varhany, které beze zbytku shořely a požárem byla vážně poškozena i první dvě klenební pole chóru. Pruské dělostřelectvo ostřelovalo Prahu ze severního směru, proto byl i plášť na severní straně chrámu značně poškozen, většina drobných a křehkých kamenických prvků byla zničena a musela být doplněna a nahrazena. Dodnes jsou stopy po pruských střelách na severní straně chóru identifikovatelné. Naproti tomu jižní část chóru nebyla tomuto ostřelování přímo vystavena, proto se nám zde původních kamenických prvků a paneláže dochovalo mnohem více.
Autor textu i fotografií: Ing. Ondřej Stříteský
