27. 1. 2025

Po stopách pražské katedrály ve Věčném městě – V. díl: útěk arcibiskupa Jana z Jenštejna

Josef kardinál Beran nebyl prvním pražským arcibiskupem, který musel opustit Prahu a odebral se do samotného srdce církve. Již ve středověku se Řím stal azylovým městem pro 3. arcibiskupa pražského Jana z Jenštejna, který v Čechách rovněž upadl v nemilost u státní moci. Jeho spory s králem Václavem IV. vyústily v mučednickou smrt jeho generálního vikáře Jana z Pomuku, který se na začátku 18. století po svém svatořečení stal jedním z našich hlavních zemských patronů.

Jan z Jenštejna ve Věčném městě žil a zemřel, na rozdíl od svého nástupce Josefa kardinála Berana je v Římě s největší pravděpodobností pochován dodnes. V římském kostele svaté Praxedy je totiž dodnes dochován jeho náhrobní kámen. Není však zcela jisté, zda se zde jeho ostatky dochovaly.

Římský náhrobek Jana z Jenštejna

Spory arcibiskupa s králem měly složitější pozadí. Po prodělané těžké nemoci se z původně světsky zaměřeného duchovního, přítele a blízkého spolupracovníka krále stal velmi zbožný a asketický člověk. Do jeho vztahu s králem zasáhlo také papežské schizma, kdy arcibiskup zastával odlišné postoje v zahraniční politice než král. Spory s králem se začaly vyhrocovat i v majetkových věcech, arcibiskup byl dokonce zatčen a král nechal vyplenit arcibiskupské statky. Král se snažil narušovat arcibiskupovy pravomoci a chtěl ho donutit k abdikaci. Po smrti opata benediktinského kláštera v Kladrubech Racka se Václav IV. rozhodl vytvořit z Kladrub nové biskupství, aby tak dále omezil postavení pražského arcibiskupa. Tento záměr mu ale překazil generální vikář Jan z Pomuku, který krále předběhl a jmenoval v Kladrubech nového opata Olena. Podle mnohých historiků se právě tato událost stala hlavní příčinou, proč byl Jan Nepomucký zatčen, umučen a jeho tělo vhozeno do Vltavy.

Po bezprecedentním zásahu proti svému generálnímu vikáři a jeho umučení však Jan z Jenštejna nezískal podporu papeže a dostával se do čím dál větší izolace. Roku 1396 vysvětil na biskupa svého synovce a kanovníka naší kapituly Olbrama ze Škvorce, který se posléze stal jeho nástupcem v úřadu pražského arcibiskupa. Jan z Jenštejna abdikoval a odcestoval do Říma.

O vyhrocených sporech s králem svědčí mimo jiné dochované dopisy, které zároveň dokládají zvláštní povahu krále Václava IV., který trpěl závislostí na alkoholu. Jeden ze zvacích dopisů z roku 1393 zněl takto: „Ty, arcibiskupe, vrať mi roudnický hrad i jiné mé hrady a kliď se z mé české země. Jestliže se o cokoli pokusíš proti mně nebo mým lidem, hodlám tě utopit a rozepře odstranit. Přijeď do Prahy!“

V Římě byl sice roku 1397 jmenován titulárním patriarchou alexandrijským, nicméně žil zde v ústranní bez jakéhokoliv vlivu. Podobně jako Josef kardinál Beran zde po čtyřech letech pobytu v roce 1400 umírá.

Bazilika svaté Praxedy, kde arcibiskup Jan z Jenštejna nalezl místo svého posledního odpočinku, stojí na pahorku Esquilin v sousedství papežské arcibaziliky Santa Maria Maggiore (Panny Marie Sněžné), jedné ze čtyř bazilik maior v Římě, mezi jejíž kanovníky patřil i pozdější probošt naší metropolitní kapituly Jaroslav Škarvada. Založena byla již po roce 780 papežem Hadriánem I. Je vyzdobena mnoha raně křesťanských mozaikami. Dochoval se zde náhrobní kámen Jana z Jenštejna, který je nyní postaven na výšku při stěně kostela. Původně ležící postava pražského arcibiskupa s polštářkem pod hlavou a zavřenýma očima tak nyní stojí. V horních rozích náhrobního kamene jsou umístěny erby pánů z Jenštejna a Vlašimi, tvořené štítem se dvěma supími hlavami. Stejné nalezneme také v naší katedrále ve Vlašimské kapli nad hrobem arcibiskupa a kardinála Jana Očka z Vlašimi, který byl strýcem Jana z Jenštejna, středočeská obec Jenštejn tento erb dodnes užívá jako svůj obecní znak. Latinský nápis po obvodu náhrobního kamene označuje místo hrobu „Jana, patriarchy alexandrijského, kdysi třetího arcibiskupa pražského.“

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – III. díl

10. 10. 2026

Samotná korunovace Ferdinanda V. českým králem proběhla v naší katedrále nedlouho po smrti jeho otce a nástupu na trůn. Ještě za vlády svého otce byl Ferdinand korunován v Bratislavě uherským králem. Jednalo se také o poslední uherskou královskou korunovaci v bratislavském chrámu sv. Martina. Bratislava sloužila dočasně jako uherská metropole od dob Jagellonců, kdy Turci obsadili část Uher včetně Budína po prohrané bitvě u Moháče. František Josef I. i poslední císař Karel I. již byli korunováni v Budapešti. Rakouským císařem se Ferdinand stal v roce 1835 automaticky po smrti svého otce, rakouská císařská korunovace však neproběhla, a to nejen v jeho případě; korunován jím nebyl ani jeho otec, ani jeho nástupci. V roce 1836, rok po svém nástupu na trůn, proběhla právě česká královská korunovace a v roce 1838 pak byl Ferdinand korunován ještě králem lombardsko-benátským; stal se tak také posledním panovníkem korunovaným lombardskou železnou korunou.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – II. díl

8. 10. 2026

U veřejnosti oblíbený a někdy neprávem vysmívaný, upozaděný a přitom svým způsobem ikonický, takový byl poslední český král, který přijal před hlavním oltářem naší katedrály z rukou pražského arcibiskupa Ondřeje Ankwicze a hraběte Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat korunu svatého Václava. Ikonický se stal mimo jiné pro svoji skromnost, otevřenost, vlídnou povahu a mimořádnou štědrost, která mu vynesla označení Dobrotivý.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – I. díl

5. 10. 2026

Naše katedrála plnila v průběhu svých dějin hned několik mimořádných úkolů, které plynuly již z jejího umístění přímo v srdci Českého království, uprostřed královského hradu a nad hrobem věčného panovníka země, svatého knížete Václava. Je v podstatě evropským unikátem, kdy jeden jediný kostel, největší chrám a nejvýraznější dominanta hlavního města země, je zároveň sídelním kostelem arcibiskupa a pohřebním i korunovačním kostelem panovníků v jednom. V letošním roce si připomínáme kulaté výročí jedné zvláště významné historické události, která je s tímto významným posláním naší katedrály spojená. V pondělí 7. září totiž uplynulo přesně 190 let od chvíle, kdy v ní byl při slavnostní bohoslužbě naposledy korunován český král. Tehdy nikdo nemohl tušit, že katedrála svatého Víta takovou slávu zažívá minimálně pro příštích 200 let naposledy. V průběhu 19. a 20. století se navíc chystaly další dvě korunovace, od kterých bylo v důsledku vývoje událostí bohužel upuštěno. Po vzniku Československé republiky se z našich korunovačních klenotů, nadále uchovávaných v katedrále, stal postupně opět významný a živý symbol ztělesňující českou státnost, svému původnímu účelu však již od té doby neposloužily. Na zatím poslední královskou korunovaci a její 190. výročí proto vzpomeneme seriálem článků.
Svatovítské hudební nešpory propojí hudbu a bohoslužbu slova

21. 9. 2026

Dlouhodobým cílem Metropolitní kapituly je neustále rozvíjet duchovní život v katedrále. Ten dýchá pravidelnými i mimořádnými bohoslužbami a liturgickými cykly, jakým je třeba Putování po katedrále. Zcela nový liturgický cyklus Svatovítských hudebních nešpor zahájíme v sobotu 3. října v 18:00. Hlavní myšlenkou je propojení bohoslužby slova a hudby v příčné lodi katedrály.
TISKOVÉ OZNÁMENÍ: Po téměř sedmi stoletích se spojí části vzácného starobylého rukopisu. Pražský fragment Markova evangelia zamíří na výstavu do Itálie

15. 7. 2026

Mezinárodní výstava „MARKOVO EVANGELIUM. Sedm století. Tři zlomky. Jeden evropský příběh“ představí společně tři dochované části mimořádného raně středověkého rukopisu uchovávané v Praze, Cividale a Benátkách. Stane se tak poprvé od 14. století, kdy se části textu, po staletí uctívaného jako autograf evangelisty Marka, začaly oddělovat. Jeden z fragmentů získal císař Karel IV. a od té doby je tato vzácná archiválie uchovávána v Praze.
Nové katedrální varhany pojišťuje Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group

29. 6. 2026

Posláním Kooperativy je chránit hodnoty, na kterých lidem záleží. Nové svatovítské varhany jsou nejen výjimečným dílem, ale také součástí kulturního dědictví naší země. Jsme hrdí a velmi rádi, že můžeme přispět k jejich ochraně a být partnerem tohoto mimořádného projektu. Není to jen hudební nástroj, ale symbolické završení téměř sedmi století historie nejvýznamnějšího českého chrámu, které spojuje špičkové řemeslo, umění i odkaz mnoha generací. V Kooperativě si vážíme možnosti podílet se na ochraně díla, které bude sloužit návštěvníkům, věřícím i milovníkům hudby po mnoho dalších desetiletí.