V sobotu 17. května si v katedrále připomínáme úmrtí 33. arcibiskupa pražského Josefa kardinála Berana. Ten se narodil na sklonku roku 1888 v Plzni do učitelské rodiny. Možná i to mu pomohlo ve studiu na plzeňském gymnáziu, České koleji v Římě (dnešní Nepomucenum) a v semináři na teologii. Na kněze byl vysvěcen v roce 1911 a doktorát získal v roce 1912. I po vysvěcení byl školství věrný, učil třeba na ženském učitelském ústavu sv. Anny a už tam rozpoznali jeho kvality, takže se stal ředitelem. Od roku 1928 pak učil na Teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde získal v roce 1932 titul profesora teologie a ve stejném roce byl posazen do funkce rektora pražského arcibiskupského kněžského semináře.
To už se ale nad Československem začaly stahovat mraky nacistického agresora. Po nastolení protektorátu byl neustále šikanován gestapem a policií pro svou pozici a předchozí studium v Římě. Po atentátu na Heydricha byl pak v rámci retribucí proti české inteligenci 6. června 1942 zatčen, brutálně vyslýchán a uvězněn na Pankráci. Asi po měsíci čekání na popravu byl převezen do Terezína, později do koncentračního tábora Dachau. Otrocká práce, bití, hlad a nemoci by zlomily každého, ale ne odvážného českého kněze. Do smrti žila ve vzpomínkách spoluvězňů připomínka skromného a tichého duchovního modlícího se na tvrdé podlaze v zimě, když svou poslední přikrývku věnoval potřebnějším.
Peklo na zemi holocaustu nakonec Josef Beran přežil a vrátil se do Prahy, kde začal ihned opět organizovat výuku na semináři. Rychle se stal duší obnoveného katolického života v době třetí republiky a brzy se dočkal pocty, která tíží – biskupské mitry. V neděli 8. prosince 1946 přijal Josef Beran v naší katedrále biskupské svěcení a byl intronizován jako 33. arcibiskup pražský. V katedrále mu gratulovala elita české společnosti seřazená do úhledné řady před arcibiskupským trůnem a mezi nimi i muž s kouty, předseda vlády Československé republiky Klement Gottwald. Ten si nechá výměnou za 70 vězněných kněží a zachování církevního školství od arcibiskupa ještě slavnostně požehnat při slavnostním Te Deum po svém zvolení prezidentem a hned další rok nechá arcibiskupa internovat v paláci pražského arcibiskupství.
Následovala šestnáctiletá internace na samotce po různých opuštěných usedlostech a zámcích v republice. Od roku 1949 byl až do roku 1965 držen v přísné izolaci od veřejnosti. Arcibiskup nevěděl, kde přesně je, neměl spojení ani s nejbližšími ani žádné informace o dění ve světě kolem něj, byl neustále pozorován a odposloucháván. Bizarní epizodou byl pokus státní bezpečnosti o natočení milostného styku arcibiskupa se sloužící jeptiškou, kterého chtěli docílit přimícháváním léků podporujících sexuální touhu do jeho jídla. V 60. letech začala církev usilovat o jeho propuštění. Po těžkém jednání a nátlaku Svatého stolce, který se manifestoval ve jmenování vězně kardinálem, se socialistický režim rozhodl jej pustit do Říma, ale za podmínky, že se už nikdy nevrátí. To nesl Josef Bean velmi těžce a opravdu se po odletu v roce 1965 do vlasti za živa už nikdy nepodíval.
Poslední čtyři roky v římském exilu strávil starý kardinál tam, kde kdysi studoval – v koleji Nepomucenum. Ke konci již těžce nemocný kardinál se však s neutuchajícím nadšením vrhnul do aktivity. Zúčastnil se II. vatikánského koncilu, kde sklidil po pronesení projevu o svobodě svědomí bouřlivý potlesk, vystupoval v rádiu a zasílal dopisy církevním hodnostářům v Československu. Rakovinou trápeného hrdinu vyprovodil na cestu k Pánu sám papež Pavel VI., který rozhodl, že když ho představitelé jeho vlasti doma nechtějí, tak mu dá místo z nejčestnějších – v kryptě baziliky svatého Petra ve Vatikáně.
V roce 2018 se ostatky kardinála vrátily domů. Byl převezen a pohřben v katedrále svatého Vít, Václava a Vojtěcha v kapli svaté Anežky do jednoduchého sarkofágu. Dodnes se kanovníci Metropolitní kapituly i čeští věřící u jeho hrobu modlí za dokončení procesu blahořečení, zahájeného v roce 1998.
Dobrotivý Bože, tys vyvolil svého služebníka Josefa kardinála Berana, arcibiskupa pražského, aby šel ve stopách tvého Syna a v dobách pronásledování byl oporou církve v naší vlasti. Pokud jsi našel zalíbení v jeho životě a obětech, veď nás, prosíme, svým Svatým Duchem, abychom se dovedli modlit jako on, abychom dovedli spojovat své bolesti a utrpení s obětí tvého Syna na kříži a abychom nikdy neztráceli naději a důvěru v tvou láskyplnou prozřetelnost. Kéž sám tvůj Duch povede naši modlitbu. V důvěře, že jeho přímluva za svaté je v souladu s Božími záměry“, ti nyní předkládáme prosbu (vyjádříme ji svými slovy) a svěřujeme ji do přímluv Josefa kardinála Berana v naději, že vyslyšením jeho prosby se oslavíš i na něm, neboť i během svého života pomáhal a těšil všechny, kdo se na něj obraceli. Odvažujeme se prosit i o to, co je lidským silám nedosažitelné, protože sama církev nás k tomu povzbuzuje, když prohlašuje za blahoslavené a svaté ty, na jejichž přímluvu se dějí zázraky. Prosíme o to ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje na věky věků. Amen.
Text: Jan Novák
Foto: Roman Albrecht/Člověk a Víra