10. 4. 2025

Kopie obtisku Krista na roušce svaté Veroniky je i v katedrále

Mnoho vzácných relikvií, které jsou součástí Svatovítského pokladu je dnes již mírně pozapomenuto, a přesto to byly ty nejvzácnější části tohoto cenného souboru. V postní době se však nabízí upřít pozornost na dílo, které přímo připomíná utrpení Ježíše Krista při stoupání na Golgotu, kde za nás zemřel a po třech dnech vstal z mrtvých.

Kdo se v postní době účastní pobožností křížové cesty, jistě se nyní rozpomene na šesté zastavení, připomínající událost, která není zachycena v žádném ze čtyř kanonických evangelií. První záznam o Veronice, která mu při jeho cestě na Golgotu prokázala milosrdenství a podala roušku, aby si otřel tvář a ta se do této roušky otiskla, se objevil v jednom z apokryfních spisů, které nejsou součástí Písma Svatého. Mělo se jednat o tzv. Akta Pilátova, která nebyla zařazena do biblického kánonu a jsou součástí tzv. Nikodémova evangelia. Zde se objevuje postava Bereniké. Přesto se příběh setkání svaté Veroniky s Pánem Ježíšem rozšířil a stal se všeobecně známým. Později o něm hovoří i známá německá mystička, blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová. Rouška svaté Veroniky navíc není jediným případem, kdy se tvář Pána Ježíše měla otisknout do plátna. Dalším velmi známým případem látky, která měla zachytit obraz Pána Ježíše a dodnes zůstává předmětem vědeckých bádání, je tzv. Turínské plátno, částečně také rouška z Ovieda, která je pravděpodobně stejného původu. Legenda také hovoří o malíři Annaniášovi, který se na žádost nemocného edesského krále Abgara neúspěšně snažil portrétovat Pána Ježíše, ten proto vzal ubrus, otiskl do něj svoji tvář a poslal jej králi, který ho políbil a uzdravil se. Tento obraz na látce, nazývaný mandylion, se měl zachovat až do dnešních dnů a je součástí relikviáře v papežských sbírkách v Římě.

Dřívější umístění svatovítského veraikonu

Rouška svaté Veroniky pak dala vzniknout několika kopiím, které se souhrnně nazývají veraikony („vera ikon“ = „pravý obraz,“ odtud dle některých teorií i jméno Veronika). Praha a její katedrála byly ve středověku natolik významným duchovním centrem, že jeden z nich, zhotovený se svolením samotného papeže Urbana V. podle originální relikvie uchovávané v Římě, se stal součástí i našeho chrámového pokladu. Z Říma ho přivezl císař a král Karel IV. Obraz je namalován na dřevěné desce, v Praze k němu císař Karel nechal domalovat rám ozdobený obrazy českých světců – sv. Víta, sv. Vojtěcha, sv. Ludmily, sv. Václava, sv. Prokopa a sv. Zikmunda; nahoře anděl drží pásku s nápisem „Sanctus sanctus sanctus dominus deus sabaot (svatý, svatý, svatý, Pán Bůh zástupů); dole jiný anděl též drží pásku s nápisem: Agnus est Agnus qui occisus est IC (Beránek je Beránek, který byl zabit, Ježíš Kristus). Obraz byl často uchováván na hradě Karlštejně, do Prahy býval přivážen pouze při příležitosti korunovace nebo pohřbu krále. Trvale je v naší katedrále umístěn od poloviny 17. století. Býval vystaven za sklem vedle oltáře v kapli svatého Kříže naší katedrály, o které byla řeč již v souvislosti s milánským křížem; k vidění bývá v dnešní době také na některých výstavách.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: Knihovna Metropolitní kapituly

Aktuality & články

Výročí 500 let od nástupu Habsburků na český trůn

21. 10. 2026

Ve čtvrtek večer bude v naší katedrále slavit mimořádnou pontifikální mši svatou arcibiskup pražský a primas český Mons. Stanislav Přibyl. Připomeneme si při ní zvlášť významné kulaté výročí, protože dne 23. října uplyne přesně 500 let od chvíle, kdy byl českým králem zvolen Ferdinand I. Habsburský. Ten byl manželem české princezny Anny Jagellonské, jejíž bratr Ludvík v srpnu téhož roku tragicky zahynul v bitvě u Moháče. Do naší katedrály opět zavítá také arcivévoda Karel Habsbursko-Lotrinský, současná hlava této významné evropské dynastie, nejstarší vnuk posledního českého krále, blahoslaveného Karla, zároveň tedy pretendent rakouského, českého a uherského trůnu, který do naší země často a rád jezdí.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – IV. díl

17. 10. 2026

Náš císař a král Ferdinand V. Dobrotivý proslul mimo jiné svojí mimořádnou štědrostí a dobrosrdečností. Samotné korunovační dary věnoval na charitativní účely, sbírkami desítek obrazů podpořil Akademii výtvarných umění ve Vídni a nejinak tomu bylo i v Čechách, kde se stal jedním z nejvýznamnějších mecenášů v oblasti kultury, architektury a stavitelství. Na různé projekty a charitu v Českém království věnoval v součtu několik milionů zlatých. Stranou jeho pozornosti nezůstala ani naše katedrála, ve které byl korunován českým králem. Patřil k nejvýznamnějším donátorům a podporovatelům její dostavby. Dlužno dodat, že ani jeho nástupce František Josef I. nezůstal pozadu a dostavbu naší katedrály podpořil obrovskými sumami. Oba císařové také přispěli významnými částkami na stavbu pražského Národního divadla. Do doby dlouholetého pražského pobytu císaře v důchodu spadá také založení Jednoty pro dostavění chrámu svatého Víta na Hradě pražském a posledních 15 let svého života tak byl císař očitým svědkem stavební činnosti na jeho opravách a dostavbě, přestože pokročilejších fází budování západního průčelí s věžemi a hlavní lodi se již nedožil. Ve středověké části katedrály však na něj nalezneme jednu zcela konkrétní památku. Jedná se o pozoruhodný novogotický oltář v kapli sv. Jana Křtitele, kam několikrát do roka zavítáme v rámci našeho cyklu Putování po katedrále. Císař byl jeho donátorem a jeho jméno je vepsáno do kamene na boční straně oltářní mensy.
Péčí Metropolitní kapituly byl obnoven mobiliář Chórové kaple

16. 10. 2026

V pondělí 19. října požehná při ranní mši svaté pražský arcibiskup Mons. Stanislav Přibyl obnovenou Chórovou kapli v naší katedrále a počínaje tímto dnem se pravidelné ranní bohoslužby opět vrátí na své obvyklé místo. Rekonstrukci jejího prostoru, kterou realizovala Správa Pražského hradu a která zahrnovala v první řadě restaurování kleneb, stěn a podlah, rekonstrukci elektroinstalace a realizaci nových kabelových tras, využila kapitula k restaurování veškerého mobiliáře včetně oltáře. Historické lavice, sochy, obrazy a další prvky byly před zahájením rekonstrukce kompletně demontovány a odcestovaly přímo do restaurátorských dílen. Na místě pak proběhlo restaurování samotného oltáře, který je pevně spojen s dřevěnou výplní arkády.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – III. díl

10. 10. 2026

Samotná korunovace Ferdinanda V. českým králem proběhla v naší katedrále nedlouho po smrti jeho otce a nástupu na trůn. Ještě za vlády svého otce byl Ferdinand korunován v Bratislavě uherským králem. Jednalo se také o poslední uherskou královskou korunovaci v bratislavském chrámu sv. Martina. Bratislava sloužila dočasně jako uherská metropole od dob Jagellonců, kdy Turci obsadili část Uher včetně Budína po prohrané bitvě u Moháče. František Josef I. i poslední císař Karel I. již byli korunováni v Budapešti. Rakouským císařem se Ferdinand stal v roce 1835 automaticky po smrti svého otce, rakouská císařská korunovace však neproběhla, a to nejen v jeho případě; korunován jím nebyl ani jeho otec, ani jeho nástupci. V roce 1836, rok po svém nástupu na trůn, proběhla právě česká královská korunovace a v roce 1838 pak byl Ferdinand korunován ještě králem lombardsko-benátským; stal se tak také posledním panovníkem korunovaným lombardskou železnou korunou.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – II. díl

8. 10. 2026

U veřejnosti oblíbený a někdy neprávem vysmívaný, upozaděný a přitom svým způsobem ikonický, takový byl poslední český král, který přijal před hlavním oltářem naší katedrály z rukou pražského arcibiskupa Ondřeje Ankwicze a hraběte Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat korunu svatého Václava. Ikonický se stal mimo jiné pro svoji skromnost, otevřenost, vlídnou povahu a mimořádnou štědrost, která mu vynesla označení Dobrotivý.
Výročí 190 let od poslední královské korunovace v katedrále – I. díl

5. 10. 2026

Naše katedrála plnila v průběhu svých dějin hned několik mimořádných úkolů, které plynuly již z jejího umístění přímo v srdci Českého království, uprostřed královského hradu a nad hrobem věčného panovníka země, svatého knížete Václava. Je v podstatě evropským unikátem, kdy jeden jediný kostel, největší chrám a nejvýraznější dominanta hlavního města země, je zároveň sídelním kostelem arcibiskupa a pohřebním i korunovačním kostelem panovníků v jednom. V letošním roce si připomínáme kulaté výročí jedné zvláště významné historické události, která je s tímto významným posláním naší katedrály spojená. V pondělí 7. září totiž uplynulo přesně 190 let od chvíle, kdy v ní byl při slavnostní bohoslužbě naposledy korunován český král. Tehdy nikdo nemohl tušit, že katedrála svatého Víta takovou slávu zažívá minimálně pro příštích 200 let naposledy. V průběhu 19. a 20. století se navíc chystaly další dvě korunovace, od kterých bylo v důsledku vývoje událostí bohužel upuštěno. Po vzniku Československé republiky se z našich korunovačních klenotů, nadále uchovávaných v katedrále, stal postupně opět významný a živý symbol ztělesňující českou státnost, svému původnímu účelu však již od té doby neposloužily. Na zatím poslední královskou korunovaci a její 190. výročí proto vzpomeneme seriálem článků.