Ničivý požár, který v roce 1541 zpustošil levobřežní část Prahy, postihl v celém rozsahu i naši katedrálu, ze které zůstalo prakticky pouze vyhořelé torzo chóru a Velké jižní věže. Jakkoliv král Ferdinand velmi usiloval o dokončení stavby dómu, jak dokládají záznamy z let 1537 a 1538, požár znamenal zásadní zlom. Veškeré další úsilí metropolitní kapituly a krále Ferdinanda směřovalo k záchraně toho, co z impozantního kostela zbylo. Přes četné další pokusy a několik provedených stavebních úprav zůstalo po tomto požáru torzo chrámu, tvořené pouze jeho chórem, chórovým ochozem, věncem kaplí a nedostavěnou Velkou jižní věží zakonzervované až do II. poloviny 19. století.
Během požáru nebyl ušetřen ani tehdejší kůr a varhany. Jak uvádí očitý svědek, známý kronikář a náš kanovník Václav Hájek z Libočan, „..komora pak, v kteréž byl orloj v kostele, ta zapálivši se hořela vzhůru, až oheň přišel pod krovy škřidličné, kteříž byli na kůru, a ti s makovicemi pozlacenými dolů padaly… skrze závorníky pak sklepové oheň padaje děrami, zapálil varhany, kteréž všecky na zemi spadly i shořely, a odtud se zapálily stolice, kteréž byly z dříví javorového a dubového, a obrazy výborným dílem řezané, též i výborní pulpitové, všecko tu shořelo..“
Výzdoba točitého schodiště k varhanám
Výstavba nové hudební kruchty pak proběhla v letech 1557 – 1561 a byla provedena již v renesančním slohu. Jejím autorem je stavitel Bonifác Wohlmut, jehož návrh král Ferdinand upřednostnil před řešením italského architekta Giovanni de Campione. Návrh Bonifáce Wohlmuta krále oslovil a ocenil ho jako „velmi umný, půvabný a vhodný pro kostel.“ Jednalo se však o počin značně novátorský. Západní část dosud slohově čistého gotického chóru náhle uzavřela výrazná renesanční konstrukce antického vzezření s dvěma řadami arkád a sloupy s iónskými hlavicemi. A tak tomu zůstalo až do I. poloviny 20. století. Teprve po dokončení novogotické dostavby katedrály, zvětšila její zastavěnou plochu více než dvojnásobně, byla posledním dómským stavitelem Kamilem Hilbertem okolo roku 1926 Wohlmutova kruchta rozebrána. Tímto počinem došlo k propojení interiéru gotického chóru a novogotické dostavby trojlodí a transeptu. Je pozoruhodné, že v dnešní podobě a impozantní velikosti s charakteristickým rozetovým oknem na západě tak interiér katedrály existuje teprve 98 let. Původní podoba chóru, zakončeného na západní straně renesanční kruchtou, je zachycena ještě na několika černobílých fotografiích, které si můžete v tomto článku prohlédnout. Za pozornost stojí rovněž historická černobílá fotografie zachycující pohled přes zábradlí kruchty do chóru k hlavnímu oltáři. Právě sem umístil Jan Neruda děj jedné ze svých malostranských povídek s názvem „Svatováclavská mše.“
Původní pohled z kruchty do staré části katedrály
Kamil Hilbert však renesanční kruchtu zachoval i pro budoucí generace a znovu ji v nepatrně pozměněné podobě sestavil v severní části transeptu, kde ji můžeme obdivovat dodnes. Ačkoliv nový západní závěr značně zvětšené katedrály uzavřela novogotická hudební kruchta, projekt velkých varhan pro katedrálu, které budou umístěny právě zde, je realizován až v současnosti a Wohlmutova renesanční kruchta, přemístěná Hilbertem do boční části chrámu, tak dodnes slouží svému původnímu účelu a právě z ní dodnes slyšíme při bohoslužbách varhany, chrámový sbor i orchestr. V přízemní části kruchty, která původně tvořila vstup do chrámu na jeho západní straně, vznikla chórová kaple, ve které je dnes umístěn hlavní svatostánek katedrály a ve všední dny jsou zde slouženy ranní mše svaté. Právě v chórové kapli můžeme dnes obdivovat valenou klenbu pokrytou sítí goticky profilovaných žeber, pod kterou je zvláštním způsobem podvěšena další vrstva volných žeber. Na původní umístění kruchty v západní části chóru dodnes upomínají dva ostře seříznuté fragmenty kamenných renesančních profilací, které můžeme pozorovat nad kazatelnou a nad barokním náhrobkem Leopolda Šlika v sousedství Svatováclavské kaple.
Valená klenba s gotickými žebry v chórové kapli
Zatímco samotná kruchta se až na několik detailů dochovala ve své původní podobě, varhan na ní bylo v průběhu necelých 500 let postaveno více. Původní tzv. Ferdinandovy varhany, jejichž část můžeme vidět u hrobu sv. Jana Nepomuckého na dřevořezbě Kašpara Bechtelera, znázorňující vyplněnění katedrály kalvinisty v roce 1619, kompletně shořely během pruského bombardování Prahy v roce 1757.
Dřevořezba Kašpara Bechtelera s částí původních varhan
Tehdy pruská armáda, vedená samotným králem Friedrichem Velikým, podnikla nejrozsáhlejší vojenský útok na Prahu v dějinách a zasypala celé tehdejší město dělovými koulemi a zápalnými granáty. Jeden z nich dopadl 3. června také na Wohlmutovu kruchtu a z majestátních varhan, ve své době údajně největších na světě, zbylo jen několik kapek cínu vpitých do zábradlí hudební kruchty a rozsáhlé škody způsobené žárem z hořícího nástroje na dvou klenebních polích vysokého chóru. Tyto klenby proto musel Kamil Hilbert ve 20. století přezdít a v důsledku statického narušení konstrukcí musela být pod klenby chóru vložena horní řada železných táhel.
Část barokních varhan Antonína Gartnera
Na místě shořelého renesančního nástroje postavil tachovský varhanář Antonín Gartner v roce 1762 barokní nástroj, který vydržel funkční prakticky do konce 19. století a jednalo se o jedny z největších barokních varhan na českém území. Nepřežily však dostavbu katedrály a přemístění Wohlmutovy kruchty do severní části transeptu, protože většina jeho částí byla doslova rozkradena. V roce 1929 tak byla na 2. patře kruchty sestavena pouze jejich prospektová část, která dodnes slouží jako kulisa.
Současné varhany od Josefa Mölzera
Současný funkční nástroj se nachází na 1. patře kruchty a jedná se o třímanuálové romantické varhany, postavené kutnohorským varhanářem Josefem Mölzerem, který si v době I. republiky počeštil jméno na „Melzer.“ Varhany měly být původně dokončeny v roce svatováclavského milenia, kdy byla dostavěná katedrála vysvěcena, k jejich faktickému dokončení však došlo až v roce 1930. Více podrobností o našich varhanách vám však přineseme v dalších článcích.
Historické fotografie: Knihovna pražské metropolitní kapituly
Text a ostatní fotografie: Ing. Ondřej Stříteský
