4. 2. 2025

Na naše zesnulé kanovníky vzpomínáme i v lednu a únoru nového roku

Křesťané na celém světě vzpomínají v modlitbě na své zemřelé předky, vyprošují jim odpuštění hříchů a spásu jejich duše a připomínají si jejich životní příběhy. V rodinách pamatujeme zvláště na naše rodiče, prarodiče a další příbuzné, kteří nás předešli na věčnost. Nejinak je tomu v pražské metropolitní kapitule, jejíž kanovníci tvoří duchovní rodinu spolubratří biskupů a kněží, kteří po staletí pečují o naši katedrálu a její život. Kanovníci konají v naší katedrále slavnostní bohoslužby, scházejí se ke společné modlitbě v chóru a pomáhají arcibiskupovi při správě jeho diecéze. Děje se tak bez přerušení již déle než 1050 let. Za tu dobu naší kapitulou prošlo velké množství biskupů i kněží a mezi nimi mnoho významných osobností českých dějin. Výročí jejich narození a úmrtí bychom si tak mohli připomínat skoro každý den v roce. Modlíme se pravidelně za všechny a v tomto článku bychom rádi připomněli alespoň ty, kteří se významnějším způsobem zapsali do dějin české země i naší místní církve a v úvodu letošního roku si připomínáme jejich výročí.

V polovině ledna uplynulo 645 let od smrti našeho významného probošta, který se později stal druhým pražským arcibiskupem a prvním českým kardinálem vůbec. Jan Očko z Vlašimi pocházel z rodu pánů z Jenštejna a Vlašimi a už od 40. let 14. století se znal a úzce spolupracoval s markrabětem moravským a naším pozdějším slavným císařem a králem Karlem IV. Kanovníkem pražské metropolitní kapituly se stal v roce 1342 a následně získal kanonikáty i v dalších kapitulách, mimo jiné v sousední Královské kolegiátní kapitule u Všech svatých na Pražském hradě, v Mělníku, Vratislavi a v Olomouci. V roce 1351 se stává olomouckým biskupem a v roce 1364 pak nástupcem Arnošta z Pardubic v úřadu arcibiskupa pražského. Historicky prvním českým kardinálem ho jmenoval papež Urban VI. v roce 1378. Téhož roku zemřel císař Karel IV. a arcibiskup se poté zřekl svého úřadu. Jeho nástupcem se stal jeho vlastní synovec Jan z Jenštejna.

Busta Jana Očka na triforiu katedrály

Po své smrti v roce 1380 byl Jan Očko z Vlašimi pochován ve Vlašimské kapli v naší katedrále, která se nachází přímo naproti stříbrnému náhrobku svatého Jana Nepomuckého v chórovém ochozu. Nalezneme zde jeho sochu z bílého mramoru, ležící na tumbě zhotovené z červeného mramoru. Tento náhrobek vyrobila parléřovská huť. Přízvisko Očko odkazuje na jeho údajnou zrakovou indispozici, která ho přivedla ke zvláštní úctě ke svaté Otýlii. Ta se narodila slepá a podle legendy se jí po jejím křtu vrátil zrak. Scéna křtu svaté Otýlie je jednou z mála dochovaných gotických nástěnných maleb v naší katedrále, nachází se právě ve Vlašimské kapli a Jan Očko z Vlašimi je zobrazen jako nápadně maličká postava u paty křtitelnice, do které je svatá Otýlie ponořena.

O den dříve, 13. ledna, uplynulo 439 let od smrti Jindřicha Scribonia řečeného Píšek z Horšova Týna. Stejně jako Jan Očko z Vlašimi byl proboštem naší kapituly a jako poslední náš kanovník spravoval pražskou arcidiecézi v době 140 let dlouhé sedisvakance. V roce 1421 totiž 7. pražský arcibiskup Konrád z Vechty přijal čtyři artikuly pražské, připojil se tedy na stranu pod obojí a v roce 1425 byl papežem definitivně zbaven úřadu. Následovalo dlouhé období, kdy v Praze nebyl papežem uznaný arcibiskup a až do roku 1561 diecézi spravovali administrátoři, vybíraní většinou z řad kanovníků metropolitní kapituly, která na rozdíl od arcibiskupa zůstala papeži věrná. Odtud pochází také deviza pražské metropolitní kapituly „semper fidelis“ (=“vždy věrná“). Jindřich Scribonius byl znám jako velmi vzdělaný a schopný kněz z Tovaryšstva Ježíšova. Působil jako vychovatel ve šlechtických rodinách a zpovědník královny Anny Jagellonské. Dočkal se nabídky stát se po dlouhém období sedisvakance prvním pražským arcibiskupem v obnoveném úřadu, ale nabídku ze skromnosti odmítl. Zůstal pak ve službách nového arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice.

Pamatujeme také na kanovníka Jana Rudolfa Šporka, který zemřel před 266 lety dne 21. ledna. Ten byl do naší kapituly instalován v roce 1720 a v roce 1729 byl v Římě vysvěcen na biskupa. Do dějin naší církve se zapsal zejména svým podílem na procesu kanonizace svatého Jana Nepomuckého, českého světce, který je uctíván prakticky po celém světě. Kapitula ho za tím účelem vyslala do Říma už v roce 1722.

V únoru pak vzpomínáme na další zajímavé osobnosti z řad našich kanovníků. Dne 12. února je to probošt Václav Vojtěch svobodný pán z Herites (+12.2.1822), proslulý svojí laskavostí a obětavostí, který byl císařem Josefem II. povýšen do rytířského stavu. Významnou roli pak sehrál při korunovaci císaře Františka II. českým králem. Zvláštní pozornost pak zasluhují kanovníci Antonín Podlaha a Josef Čihák, o kterých si můžete přečíst v následujících článcích.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: Člověk a Víra/Alois Vasku

Aktuality & články

Svátek svatého evangelisty Lukáše v pražské katedrále

12. 10. 2025

Poté, co jsme v naší katedrále oslavili nádhernou slavnost našeho hlavního zemského patrona, svatého knížete a věčného panovníka Václava, byla jeho relikvie uložena zpět do klenotnice a české korunovační klenoty jsou již opět uzamčeny sedmi zámky v korunní komoře. Katedrála se však připravuje hned na další velký svátek významného světce, který je v ní od dob císaře a krále Karla IV. zvláštním způsobem uctíván. Dalo by se říci, že právě pražská katedrála je od 14. století jedním z nejvýznamnějších center jeho kultu na světě. Tentokrát se však nejedná o světce původem českého a uctívaného především Čechy, ale přímo o jednu z klíčových postav Nového zákona, jejíž význam je mimořádný v celém křesťanském světě. Tím světcem je totiž evangelista.
O slavnosti svatého Václava zazní v katedrále starobylý chorál

23. 9. 2025

Ačkoliv je náš svatý kníže Václav uváděn jako druhý patron pražské katedrály v pořadí, má mezi jejími světci mimořádné postavení. Přestože je na prvním místě uváděn svatý Vít, na svatého Václava pamatujeme jako na našeho otce zakladatele, který získal ostatky římského mučedníka Víta od saského vévody a východofranského krále Jindřicha Ptáčníka a kostel zasvěcený svatému Vítu na Pražském hradě založil. Právě díky významu našeho svatého knížete, který v tehdejší románské rotundě našel tři roky po své mučednické smrti místo posledního odpočinku, byla tato rotunda vybrána jako sídelní kostel pražského biskupa a stala se tak první pražskou katedrálou, ačkoliv sousední bazilika svatého Jiří byla starší a mnohem větší. O kult svatého Václava se posléze velmi zasloužil náš císař a král Karel IV., který mu zasvětil korunu českých králů, uchovávanou poblíž hrobu v naší katedrále a náš svatý kníže je po celá staletí považován za věčného panovníka české země. Jeho slavnost slavená ve výroční den jeho mučednické smrti je tak pro pražskou katedrálu mimořádně důležitá a svatého knížete Václava v ní tradičně oslavíme hned při několika bohoslužbách. Při té večerní přivítáme zpět světcovu relikvii, která se vrátí z národní pouti ve Staré Boleslavi, kam je tradičně převážena k uctění poutníky.
Rok mučednické smrti svatého Václava

23. 9. 2025

V naší katedrále každoročně slavíme hned dvě události spojené s osobou svatého Václava. První z nich připadá na 4. březen, kdy si připomínáme výročí přenesení světcových ostatků ze Staré Boleslavi do Prahy. Podle jednoho z historických pramenů, tzv. Kristiánovy legendy, se tak stalo tři roky po jeho smrti. Hlavní slavností je pak výročí jeho mučednické smrti, které připadá na 28. září a dnes je slaveno také jako státní svátek České republiky.
Výročí 900 let od úmrtí kronikáře Kosmy

23. 9. 2025

Každý rok si naše katedrála a její kapitula připomenou několik významných kulatých výročí. S ohledem na bohaté tisícileté dějiny tohoto chrámu a velké množství významných historických osobností z řad jeho kanovníků je přirozené, že téměř každý měsíc vzpomínáme hned na několik kněží, biskupů, stavitelů nebo významných historických událostí spojených s naší katedrálou. V nadcházejících týdnech však budeme pamatovat na zvláště významného kanovníka a děkana naší kapituly, který se zapsal do dějin českých zemí tučným písmem a všichni ho známe již z prvních let naší školní docházky. Dne 21. října uplyne 900 let od úmrtí kanovníka Kosmy, který se na začátku 12. století stal prvním známým kapitulním děkanem. Do dějin vstoupil zejména jako autor Kroniky české. Právě v ní se dočítáme mimo jiné o bájném Přemyslu Oráčovi, kněžně Libuši a dalších českých knížatech, která vládla v našich zemích před nástupem knížete Bořivoje a svaté Ludmily, našich prvních historicky doložených panovníků.
Korunovační klenoty a jejich uložení v pražské katedrále

18. 9. 2025

Od roku 2024 zavedl prezident České republiky Petr Pavel na Pražském hradě novou tradici. Korunovační klenoty, uchovávané dle tradice v korunní komoře nad Zlatou branou naší katedrály, jsou z jeho rozhodnutí nově k vidění každoročně při příležitosti slavnosti svatého Václava, věčného panovníka české země, kterému je česká královská koruna přímo zasvěcena. V letošním roce tak můžeme navštívit jejich výstavu od 18. do 29. září. Poté se koruna, jablko a žezlo vrátí na své přísně střežené místo v naší katedrále, které je přístupné pouze z prostoru, ve kterém je náš svatý kníže již bezmála 1100 let pochován.
Katedrála jako evropské centrum vzdělanosti

8. 7. 2025

Péče o chudé a nemocné a vzdělávání a výchova studentů jsou dvě základní poslání, které se Kristova církev od samotného svého počátku snaží všemi silami naplňovat, aby sama žila tím, co hlásá v radostné zvěsti evangelia a následovala v plnosti našeho Pána Ježíše Krista. Kristovo působení na zemi je spojeno právě s uzdravováním nemocných, utěšováním chudých a zarmoucených, prokazováním milosrdenství a lásky a také s kázáním a vyučováním jeho učedníků, než za nás podal svoji vykupitelskou oběť na kříži, kterou nás vykoupil z hříchu pro život věčný. Mnoho církevních řádů a kongregací se proto soustředí na péči o nemocné a umírající a provozuje nemocnice a jiná zdravotnická zařízení, řada dalších pak provozuje církevní školy různých stupňů. Naše katedrála a její kapitula patřily a patří k té druhé skupině, a to dokonce mimořádně významným způsobem.