27. 2. 2025

Příběh vyhnané princezny na Hradě

Dne 21. června 1804 se v naší nedostavěné a stále ještě značně zchátralé katedrále odehrál zvláštní a v té době již ojedinělý pohřební obřad. Jednalo se o dosud vůbec poslední královský pohřeb, který v našem korunovačním chrámu proběhl. Do královské hrobky uprostřed chóru katedrály byla uložena arcivévodkyně Marie Amálie Habsbursko-Lotrinská, jedna z dcer Marie Terezie, královská princezna česká a uherská, provdaná vévodkyně z Parmy, Piacenzy a Guastally. Členové habsburského rodu v té době již dvě století byli ukládáni k poslednímu odpočinku v kapucínské hrobce ve Vídni, která Habsburkům k tomuto účelu slouží dodnes. Arcivévodkyně Marie Amálie však v Praze strávila poslední roky svého života defacto ve vyhnanství, a to se značně podlomeným zdravím. Do pražské katedrály se s ní nepřijel rozloučit nikdo z její rodiny, zato místní šlechta a obyvatelstvo dorazilo v hojném počtu, aby jí vyjádřilo svoji náklonnost. Naše princezna byla pochována v hnědých šatech, s kloboukem na hlavě, s růžencem a krucifixem v rukou. Její cínový sarkofág je dodnes uložen v zadní části královské hrobky pod Collinovým mauzoleem, v těsném sousedství císařů Karla IV., Rudolfa II. a krále Václava IV. Celý prostor hrobky byl ve 30. letech 20. století zrekonstruován podle návrhu architekta Kamila Roškota a v roce 1935 znovu vysvěcen J. Em. Karlem kardinálem Kašparem, knížetem-arcibiskpem pražským. Ostatky našich panovníků byly uloženy do nových kamenných nebo kovových sarkofágů, pouze císař a král Rudolf II. a arcivévodkyně Marie Amálie nadále odpočívají ve svých původních rakvích.

Portrét Marie Amálie

Pražský pobyt naší princezny Marie Amálie zakončil její nedlouhý život plný těžkostí, které byly důsledkem sňatkové politiky její matky Marie Terezie. Jako většina jejích sester se musela provdat za muže, kterého jí vybrala matka. Marie Amálie sice zahořela láskou k bavorskému vévodovi Karlovi Zweibrückenskému, toho ale její matka odmítla. Pro svou dceru vybrala v té době perspektivnějšího ženicha, vévodu Ferdinanda Parmského, jehož sestra Isabela byla provdána za jejího nejstaršího syna, budoucího císaře Josefa II. Zatímco Isabela Parmská byla velmi krásná, inteligentní a nadaná mladá dáma, kterou si její ženich okamžitě zamiloval, její bratr Ferdinand bohužel takovým charismatem nadán nebyl. Pro mladou habsburskou arcivévodkyni představoval tento sňatek velké zklamání. Vévoda Ferdinand vstoupil do dějin jako panovník nevalných kvalit a jako prostoduchý a ošklivý člověk velmi hrubého ražení. Své manželky se údajně bál a ve všem jí ustupoval. Ta proto od samého začátku převzala iniciativu a v Parmě postupně začala vládnout sama. Něco takového bylo ale v té době neslýchané a vyvolalo to ostré reakce od příbuzenstva ve Vídni, ale i v Paříži a v Madridu, neboť vévoda Ferdinand byl jako příslušník rodu Bourbonů spřízněn z francouzským i španělským královským rodem. Postupně došlo k takové roztržce mezi Marií Amálií a její matkou a sourozenci, že přes pozdější usmíření již nebylo myslitelné, aby se ještě kdy podívala do Vídně. Svoji matku již nikdy neviděla.

Po vypuknutí Velké francouzské revoluce zůstalo Parmské vévodství ještě nějakou dobu nezávislé, ale od roku 1796 bylo v důsledku výbojů Napoleona Bonaparte do Itálie okupováno francouzskými vojáky a v roce 1801 se vévoda Ferdinand vzdal vlády. O rok později pak vévoda za záhadných okolností umírá a Marie Amálie musela z Itálie uprchnout. Do rodné Vídně se však vrátit nemohla, i přesto, že její matka i bratří Josef II. a Leopold II. již byli po smrti. Na někdejší roztržku s rodinou se však dosud nezapomnělo, proto nemocná arcivévodkyně odešla se svolením svého synovce, císaře a krále Františka II., právě do Prahy. Tam na ni čekal opuštěný Pražský hrad, který se stal její rezidencí. Dlouho zde však nežila. Zemřela o dva roky později v pouhých 58 letech dne 18. června 1804.

Hrobka Marie Amálie

Do rodné Vídně se dostalo alespoň její srdce, které bylo vyjmuto z jejího těla a uloženo v samostatné urně v augustiniánském kostele poblíž Hofburgu. Avšak i v naší katedrále, kde byla arcivévodkyně pochována, je doma mezi svými předky. Jako královská princezna česká je arcivévodkyně Marie Amálie přímým potomkem Habsburků, Jagellonců, Lucemburků i Přemyslovců a jako taková je i pravnučkou svaté Ludmily a knížete Bořivoje, našeho prvního historicky doloženého knížecího páru.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

Svátek svatého evangelisty Lukáše v pražské katedrále

12. 10. 2025

Poté, co jsme v naší katedrále oslavili nádhernou slavnost našeho hlavního zemského patrona, svatého knížete a věčného panovníka Václava, byla jeho relikvie uložena zpět do klenotnice a české korunovační klenoty jsou již opět uzamčeny sedmi zámky v korunní komoře. Katedrála se však připravuje hned na další velký svátek významného světce, který je v ní od dob císaře a krále Karla IV. zvláštním způsobem uctíván. Dalo by se říci, že právě pražská katedrála je od 14. století jedním z nejvýznamnějších center jeho kultu na světě. Tentokrát se však nejedná o světce původem českého a uctívaného především Čechy, ale přímo o jednu z klíčových postav Nového zákona, jejíž význam je mimořádný v celém křesťanském světě. Tím světcem je totiž evangelista.
O slavnosti svatého Václava zazní v katedrále starobylý chorál

23. 9. 2025

Ačkoliv je náš svatý kníže Václav uváděn jako druhý patron pražské katedrály v pořadí, má mezi jejími světci mimořádné postavení. Přestože je na prvním místě uváděn svatý Vít, na svatého Václava pamatujeme jako na našeho otce zakladatele, který získal ostatky římského mučedníka Víta od saského vévody a východofranského krále Jindřicha Ptáčníka a kostel zasvěcený svatému Vítu na Pražském hradě založil. Právě díky významu našeho svatého knížete, který v tehdejší románské rotundě našel tři roky po své mučednické smrti místo posledního odpočinku, byla tato rotunda vybrána jako sídelní kostel pražského biskupa a stala se tak první pražskou katedrálou, ačkoliv sousední bazilika svatého Jiří byla starší a mnohem větší. O kult svatého Václava se posléze velmi zasloužil náš císař a král Karel IV., který mu zasvětil korunu českých králů, uchovávanou poblíž hrobu v naší katedrále a náš svatý kníže je po celá staletí považován za věčného panovníka české země. Jeho slavnost slavená ve výroční den jeho mučednické smrti je tak pro pražskou katedrálu mimořádně důležitá a svatého knížete Václava v ní tradičně oslavíme hned při několika bohoslužbách. Při té večerní přivítáme zpět světcovu relikvii, která se vrátí z národní pouti ve Staré Boleslavi, kam je tradičně převážena k uctění poutníky.
Rok mučednické smrti svatého Václava

23. 9. 2025

V naší katedrále každoročně slavíme hned dvě události spojené s osobou svatého Václava. První z nich připadá na 4. březen, kdy si připomínáme výročí přenesení světcových ostatků ze Staré Boleslavi do Prahy. Podle jednoho z historických pramenů, tzv. Kristiánovy legendy, se tak stalo tři roky po jeho smrti. Hlavní slavností je pak výročí jeho mučednické smrti, které připadá na 28. září a dnes je slaveno také jako státní svátek České republiky.
Výročí 900 let od úmrtí kronikáře Kosmy

23. 9. 2025

Každý rok si naše katedrála a její kapitula připomenou několik významných kulatých výročí. S ohledem na bohaté tisícileté dějiny tohoto chrámu a velké množství významných historických osobností z řad jeho kanovníků je přirozené, že téměř každý měsíc vzpomínáme hned na několik kněží, biskupů, stavitelů nebo významných historických událostí spojených s naší katedrálou. V nadcházejících týdnech však budeme pamatovat na zvláště významného kanovníka a děkana naší kapituly, který se zapsal do dějin českých zemí tučným písmem a všichni ho známe již z prvních let naší školní docházky. Dne 21. října uplyne 900 let od úmrtí kanovníka Kosmy, který se na začátku 12. století stal prvním známým kapitulním děkanem. Do dějin vstoupil zejména jako autor Kroniky české. Právě v ní se dočítáme mimo jiné o bájném Přemyslu Oráčovi, kněžně Libuši a dalších českých knížatech, která vládla v našich zemích před nástupem knížete Bořivoje a svaté Ludmily, našich prvních historicky doložených panovníků.
Korunovační klenoty a jejich uložení v pražské katedrále

18. 9. 2025

Od roku 2024 zavedl prezident České republiky Petr Pavel na Pražském hradě novou tradici. Korunovační klenoty, uchovávané dle tradice v korunní komoře nad Zlatou branou naší katedrály, jsou z jeho rozhodnutí nově k vidění každoročně při příležitosti slavnosti svatého Václava, věčného panovníka české země, kterému je česká královská koruna přímo zasvěcena. V letošním roce tak můžeme navštívit jejich výstavu od 18. do 29. září. Poté se koruna, jablko a žezlo vrátí na své přísně střežené místo v naší katedrále, které je přístupné pouze z prostoru, ve kterém je náš svatý kníže již bezmála 1100 let pochován.
Katedrála jako evropské centrum vzdělanosti

8. 7. 2025

Péče o chudé a nemocné a vzdělávání a výchova studentů jsou dvě základní poslání, které se Kristova církev od samotného svého počátku snaží všemi silami naplňovat, aby sama žila tím, co hlásá v radostné zvěsti evangelia a následovala v plnosti našeho Pána Ježíše Krista. Kristovo působení na zemi je spojeno právě s uzdravováním nemocných, utěšováním chudých a zarmoucených, prokazováním milosrdenství a lásky a také s kázáním a vyučováním jeho učedníků, než za nás podal svoji vykupitelskou oběť na kříži, kterou nás vykoupil z hříchu pro život věčný. Mnoho církevních řádů a kongregací se proto soustředí na péči o nemocné a umírající a provozuje nemocnice a jiná zdravotnická zařízení, řada dalších pak provozuje církevní školy různých stupňů. Naše katedrála a její kapitula patřily a patří k té druhé skupině, a to dokonce mimořádně významným způsobem.