6. 3. 2025

V postní době pamatujeme na toho, který rozepjal ruce a dal se přibít na kříž

Smrtí Pána Ježíše však dějiny spásy nekončí a bez jeho slavného vzkříšení, které následovalo podle Písma svatého o tři dny později a které budeme slavit o Velikonocích, by tato oběť sama o sobě nedávala smysl. Pohled na ukřižovaného Krista také určitě nemá být snad jen soucitným pohledem na člověka, který prošel krutým utrpením a zemřel opuštěný a pohaněný potupnou smrtí. Je to pohled na nový začátek, na oběť samotného Syna Božího, který svou obětí vlastního života smrt pokořil. Pamatujeme při tom na jeho slova, které nám přináší evangelium podle Jana: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ Co se odehrávalo bezprostředně poté, co Kristus po zvolání „Dokonáno jest“ vydechl naposledy, patrně nedokážeme lidskými smysly nikdy plně pochopit a je to tajemstvím naší víry. V apoštolském vyznání víry říkáme „ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.“ O Kristovu vítězství nad smrtí a nad naší smrtelností v okamžiku jeho vlastní smrti nám přináší zprávu také evangelium podle Matouše: „A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“

Apokryfní Nikodémovo evangelium, které není považováno za Slovo Boží a nestalo se tak knihou Písma Svatého, popisuje události Kristova odsouzení, smrti a sestupu do pekel velmi podrobně, ačkoliv se o něj pro jeho absenci v biblickém kánonu nemůžeme přímo opřít. Zajímavý je zde však právě detailně popsaný moment Kristova sestupu do pekel, který je obsažen právě i v apoštolském vyznání víry. Kristus zde vstupuje do pekel jako Král Slávy, vítán praotci. Pekelné brány padají a temnoty před ním utíkají. Král Slávy uchopil archisatrapu Satana za hlavu a nechal ho spoutat železy s rozkazem, aby tak zůstal spoután do jeho dalšího příchodu na zem. Ačkoliv se jedná o apokryfní spis, popis ďábla, toho personifikovaného zla spoutaného řetězy, nalézáme znovu přímo v Písmu svatém, a to ve Zjevení Janově: „Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana, na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let.“ Blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová, mystička a řeholnice, pak spoutaného ďábla popisuje v jednom ze svých vidění: „Uprostřed pekla jsem viděla strašnou temnou propast, v ní byl svržený Lucifer a byl spoután pevně řetězy.“ V tom je jedno z tajemství Kristovy vykupitelské oběti: Vítězství nad zlem, nad hříchem a nad smrtí, které ztělesňuje ďábel.

V naší katedrále nalezneme velké množství krásných a cenných uměleckých děl, které zobrazují tuto zásadní událost v dějinách spásy, která se stala hlavním symbolem naší víry, totiž Kristovu vykupitelskou smrt na kříži. O některých z nich jsme vám přinesli krátké články již v loňském roce. O dalších zajímavých uměleckých dílech s pašijovou tematikou si můžete přečíst v následujícím seriálu článků, který nás zavede také do dostavěné části naší katedrály.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

Katedrála jako místo posledního odpočinku – III. díl

3. 11. 2025

Jak už bývá v Evropě obvyklé, biskupové a často i kanovníci katedrálních kapitul bývají ukládáni k poslednímu odpočinku v hrobkách umístěných přímo v jejich katedrálách. Pražští arcibiskupové jsou pak v dnešní době jedinými lidmi, kteří jsou až dodnes v naší katedrále skutečně pohřbíváni. Nalezneme je v ní na různých místech.
Katedrála jako místo posledního odpočinku – II. díl

3. 11. 2025

Nejen knížata, králové a císařové, ale i členové významných šlechtických rodů byli v průběhu staletí v naší katedrále pohřbeni. O některých zajímavých osobnostech z jejich řad přinášíme tento článek. Ne všechny hroby se zde dodnes dochovaly. O některých osobnostech víme, že byly v katedrály pohřbeny, ale již nejsme schopni určit, kde přesně se jejich hroby nacházejí. Významným šlechtickým rodům pak patřily některé kaple v chórovém ochozu nebo bočních lodích, které zároveň nesou své zasvěcení. Tyto kaple pak označujeme jejich zasvěcením konkrétnímu světci a zároveň přívlastkem podle daného rodu, který v té či oné kapli má obvykle i svoji hrobku. A tak kapli sv. Ondřeje nazýváme také kaplí Martinickou, kapli sv. Marie Magdaleny kaplí Valdštejnskou, kapli sv. Anny kaplí Nostickou a v kapli sv. Zikmunda pro změnu nalezneme hrobku Černínů z Chudenic.
Katedrála jako místo posledního odpočinku – I. díl

31. 10. 2025

Liturgický rok se blíží ke svému závěru a jeho poslední měsíc je tradičně spojen s Památkou všech věrných zemřelých, která v liturgickém kalendáři připadá na 2. listopadu. Návštěvy hřbitovů a hrobů našich blízkých se však obvykle protáhnou i na další dny a týdny, které na tento den navazují a vžil se pro ně lidový název dušičkové období. Nezřídka byly hřbitovy zřizovány okolo kostela a nejinak tomu bylo v případě naší katedrály. Stavba gotického dómu, která začala od poloviny 14. století nahrazovat předchozí románskou baziliku, však pozřela i toto pohřebiště a náš kanovník Beneš Krabice z Weitmile, třetí ředitel stavby katedrály, například přesunul hroby pražských biskupů do chórového ochozu nové stavy, kde se nacházejí před hrobem sv. Víta dodnes.
Svátek svatého evangelisty Lukáše v pražské katedrále

12. 10. 2025

Poté, co jsme v naší katedrále oslavili nádhernou slavnost našeho hlavního zemského patrona, svatého knížete a věčného panovníka Václava, byla jeho relikvie uložena zpět do klenotnice a české korunovační klenoty jsou již opět uzamčeny sedmi zámky v korunní komoře. Katedrála se však připravuje hned na další velký svátek významného světce, který je v ní od dob císaře a krále Karla IV. zvláštním způsobem uctíván. Dalo by se říci, že právě pražská katedrála je od 14. století jedním z nejvýznamnějších center jeho kultu na světě. Tentokrát se však nejedná o světce původem českého a uctívaného především Čechy, ale přímo o jednu z klíčových postav Nového zákona, jejíž význam je mimořádný v celém křesťanském světě. Tím světcem je totiž evangelista.
O slavnosti svatého Václava zazní v katedrále starobylý chorál

23. 9. 2025

Ačkoliv je náš svatý kníže Václav uváděn jako druhý patron pražské katedrály v pořadí, má mezi jejími světci mimořádné postavení. Přestože je na prvním místě uváděn svatý Vít, na svatého Václava pamatujeme jako na našeho otce zakladatele, který získal ostatky římského mučedníka Víta od saského vévody a východofranského krále Jindřicha Ptáčníka a kostel zasvěcený svatému Vítu na Pražském hradě založil. Právě díky významu našeho svatého knížete, který v tehdejší románské rotundě našel tři roky po své mučednické smrti místo posledního odpočinku, byla tato rotunda vybrána jako sídelní kostel pražského biskupa a stala se tak první pražskou katedrálou, ačkoliv sousední bazilika svatého Jiří byla starší a mnohem větší. O kult svatého Václava se posléze velmi zasloužil náš císař a král Karel IV., který mu zasvětil korunu českých králů, uchovávanou poblíž hrobu v naší katedrále a náš svatý kníže je po celá staletí považován za věčného panovníka české země. Jeho slavnost slavená ve výroční den jeho mučednické smrti je tak pro pražskou katedrálu mimořádně důležitá a svatého knížete Václava v ní tradičně oslavíme hned při několika bohoslužbách. Při té večerní přivítáme zpět světcovu relikvii, která se vrátí z národní pouti ve Staré Boleslavi, kam je tradičně převážena k uctění poutníky.
Rok mučednické smrti svatého Václava

23. 9. 2025

V naší katedrále každoročně slavíme hned dvě události spojené s osobou svatého Václava. První z nich připadá na 4. březen, kdy si připomínáme výročí přenesení světcových ostatků ze Staré Boleslavi do Prahy. Podle jednoho z historických pramenů, tzv. Kristiánovy legendy, se tak stalo tři roky po jeho smrti. Hlavní slavností je pak výročí jeho mučednické smrti, které připadá na 28. září a dnes je slaveno také jako státní svátek České republiky.