7. 3. 2025

Výjev Kristova utrpení vévodí nejvytíženější katedrální kapli

Příčnou loď naší katedrály ukončuje v severní části pozoruhodná Wohlmutova hudební kruchta. Ta byla zbudována po požáru Malé Strany a Hradčan, který v roce 1541 naši katedrálu vážně poničil. Kruchtu nechal postavit císař a král Ferdinand I. podle návrhu architekta Bonifáce Wohlmuta, který je také autorem renesanční Míčovny Pražského hradu v Královské zahradě. Kruchta uzavírala západní část chóru nedostavěné katedrály až do roku 1926. Poté byla rozebrána a znovu postavena v severní části příčné lodi. Tím došlo k propojení gotického chóru a novogotického trojlodí a interiér katedrály tak dostal dnešní podobu. V přízemní části kruchty, která původně sloužila jako západní vstup do chrámu, tak vznikl volný prostor. Jeho arkáda byla uzavřena dřevěnými výplněmi. Podle návrhu posledního dómského stavitele zde byla zbudována kaple, ve které je dnes umístěn i hlavní svatostánek katedrály, na jehož přítomnost upozorňuje věčné světlo zavěšené před vstupem. V kapli zvané chórová nebo podkruchetní se dnes také pravidelně od pondělí do soboty slouží ranní mše svaté. Kaple je sama o sobě architektonicky zajímavým a historicky cenným prostorem, kterému se budeme věnovat v některém z dalších článků. Dnes se v rámci postního seriálu zaměříme na zajímavý obraz Kristova utrpení, a sice na část pašijového cyklu zobrazenou na oltáři této kaple.

Oltář v Chórové kapli

Oltář v chórové kapli byl zhotoven s největší pravděpodobností podle návrhu samotného dómského stavitele Kamila Hilberta, ovšem s využitím starších barokních prvků i nových sochařských děl. Oltářní mensa s antependiem svým provedením i materiálovým řešením odpovídá lavicím v kapli. Barokní retábl je však významně starší a byl sem osazen druhotně. Písmena D O M na příčném břevnu retáblu jsou zjevně zkratkou slova „Dominus“ (= „Pán“), která je uváděna na šlechtických náhrobcích a epitafech, kde je napsáno, který pán je v daném hrobě pohřben. Tento barokní rám retáblu totiž skutečně pochází původně z jednoho náhrobku v některé z bočních kaplí v katedrále, kde byl součástí epitafu. Skutečnou barokní perlou je pak nádherný tabernákl, který dnes slouží jako hlavní svatostánek katedrály. Věnoval ho v roce 1671 císař a král Leopold I. do Svatováclavské kaple. S její výzdobou korespondovaly leštěné kameny vložené do dvířek i obložení tabernáklu, tordované sloupky obložené zlaceným plechem s korintskými hlavicemi pak patrně odpovídaly podobným tordovaným sloupům retáblu někdejšího barokního oltáře ve Svatováclavské kapli. Korpus tabernáklu i jeho dvířka jsou pak obloženy filigrány a celý jeho vnitřek je pak vyložen zlaceným plechem, jak je u takovýchto barokních svatostánků obvyklé.

Oltáři vévodí kalvárie z hruškového dřeva

V oltářním retáblu je pak vložena velká monochromatická plastika Kalvárie vyřezaná z hruškového dřeva, v místě predely plastika Božího hrobu, z větší části zakrytá svatostánkem a na vrcholu retáblu pak stojí socha vzkříšeného Krista. Kalvárie vyniká charakteristickou stylizací, typickou pro svého autora. Tím je slavný český sochař, návrhář, medailér a šperkař, představitel secese, art deco a dekorativismu Jaroslav Horejc (1886 – 1983). Kalvárii i ostatní části oltáře vyhotovil podle námětu Josefa Cibulky v roce svatováclavského milénia 1929, tedy u příležitosti dokončení a vysvěcení naší katedrály. Kristus umírající na kříži, jeho plačící matka Panna Maria, Jan Křtitel, Marie Magdalena a sv. Longin s kopím vynikají precizním sochařským zpracováním a pro Horejce typickým protažením postav a jejich obličejů. Sochy pak podle Horejcova návrhu vyhotovil řezbář František Vavřich.

Detail barokního tabernáklu – hlavního svatostánku katedrály

S dílem Jaroslava Horejce se v katedrále setkáme na více místech. Známé jsou jeho bronzové plastiky na mříži kaple svaté Ludmily, ale také plastiky v exteriéru na mříži Zlaté brány. Zde se jedná o čistě profánní díla, zobrazující například znamení zvěrokruhu nebo různá řemesla včetně zabijačky. Sakrální tematiku toto Horejcovo dílo na Zlaté bráně již nezobrazuje. Jeho vznik je také datován do doby, která se v Československu svojí povahou od smyslu existence naší katedrály značně vzdálila, a sice do 50. let 20. století.

Jaroslav Horejc se původně vyučil gravírníkem a cizelérem. V roce 1918 byl jmenován profesorem na Uměleckoprůmyslové škole. Do důchodu odešel v roce 1948, ale zůstal nadále umělecky činným. Několik desítek let až do své smrti bydlel a pracoval v domě na Rašínově nábřeží, kde jeho působení dodnes připomíná bronzová portrétní busta. Podobně jako Alfons Mucha, autor vitráže v Nové arcibiskupské kapli, byl členem zednářské lóže. Zemřel 3. ledna 1983 v Praze.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: Ing. Ondřej Stříteský, Jiří Vopálenský/Člověk a Víra

Aktuality & články

Svátek svatého evangelisty Lukáše v pražské katedrále

12. 10. 2025

Poté, co jsme v naší katedrále oslavili nádhernou slavnost našeho hlavního zemského patrona, svatého knížete a věčného panovníka Václava, byla jeho relikvie uložena zpět do klenotnice a české korunovační klenoty jsou již opět uzamčeny sedmi zámky v korunní komoře. Katedrála se však připravuje hned na další velký svátek významného světce, který je v ní od dob císaře a krále Karla IV. zvláštním způsobem uctíván. Dalo by se říci, že právě pražská katedrála je od 14. století jedním z nejvýznamnějších center jeho kultu na světě. Tentokrát se však nejedná o světce původem českého a uctívaného především Čechy, ale přímo o jednu z klíčových postav Nového zákona, jejíž význam je mimořádný v celém křesťanském světě. Tím světcem je totiž evangelista.
O slavnosti svatého Václava zazní v katedrále starobylý chorál

23. 9. 2025

Ačkoliv je náš svatý kníže Václav uváděn jako druhý patron pražské katedrály v pořadí, má mezi jejími světci mimořádné postavení. Přestože je na prvním místě uváděn svatý Vít, na svatého Václava pamatujeme jako na našeho otce zakladatele, který získal ostatky římského mučedníka Víta od saského vévody a východofranského krále Jindřicha Ptáčníka a kostel zasvěcený svatému Vítu na Pražském hradě založil. Právě díky významu našeho svatého knížete, který v tehdejší románské rotundě našel tři roky po své mučednické smrti místo posledního odpočinku, byla tato rotunda vybrána jako sídelní kostel pražského biskupa a stala se tak první pražskou katedrálou, ačkoliv sousední bazilika svatého Jiří byla starší a mnohem větší. O kult svatého Václava se posléze velmi zasloužil náš císař a král Karel IV., který mu zasvětil korunu českých králů, uchovávanou poblíž hrobu v naší katedrále a náš svatý kníže je po celá staletí považován za věčného panovníka české země. Jeho slavnost slavená ve výroční den jeho mučednické smrti je tak pro pražskou katedrálu mimořádně důležitá a svatého knížete Václava v ní tradičně oslavíme hned při několika bohoslužbách. Při té večerní přivítáme zpět světcovu relikvii, která se vrátí z národní pouti ve Staré Boleslavi, kam je tradičně převážena k uctění poutníky.
Rok mučednické smrti svatého Václava

23. 9. 2025

V naší katedrále každoročně slavíme hned dvě události spojené s osobou svatého Václava. První z nich připadá na 4. březen, kdy si připomínáme výročí přenesení světcových ostatků ze Staré Boleslavi do Prahy. Podle jednoho z historických pramenů, tzv. Kristiánovy legendy, se tak stalo tři roky po jeho smrti. Hlavní slavností je pak výročí jeho mučednické smrti, které připadá na 28. září a dnes je slaveno také jako státní svátek České republiky.
Výročí 900 let od úmrtí kronikáře Kosmy

23. 9. 2025

Každý rok si naše katedrála a její kapitula připomenou několik významných kulatých výročí. S ohledem na bohaté tisícileté dějiny tohoto chrámu a velké množství významných historických osobností z řad jeho kanovníků je přirozené, že téměř každý měsíc vzpomínáme hned na několik kněží, biskupů, stavitelů nebo významných historických událostí spojených s naší katedrálou. V nadcházejících týdnech však budeme pamatovat na zvláště významného kanovníka a děkana naší kapituly, který se zapsal do dějin českých zemí tučným písmem a všichni ho známe již z prvních let naší školní docházky. Dne 21. října uplyne 900 let od úmrtí kanovníka Kosmy, který se na začátku 12. století stal prvním známým kapitulním děkanem. Do dějin vstoupil zejména jako autor Kroniky české. Právě v ní se dočítáme mimo jiné o bájném Přemyslu Oráčovi, kněžně Libuši a dalších českých knížatech, která vládla v našich zemích před nástupem knížete Bořivoje a svaté Ludmily, našich prvních historicky doložených panovníků.
Korunovační klenoty a jejich uložení v pražské katedrále

18. 9. 2025

Od roku 2024 zavedl prezident České republiky Petr Pavel na Pražském hradě novou tradici. Korunovační klenoty, uchovávané dle tradice v korunní komoře nad Zlatou branou naší katedrály, jsou z jeho rozhodnutí nově k vidění každoročně při příležitosti slavnosti svatého Václava, věčného panovníka české země, kterému je česká královská koruna přímo zasvěcena. V letošním roce tak můžeme navštívit jejich výstavu od 18. do 29. září. Poté se koruna, jablko a žezlo vrátí na své přísně střežené místo v naší katedrále, které je přístupné pouze z prostoru, ve kterém je náš svatý kníže již bezmála 1100 let pochován.
Katedrála jako evropské centrum vzdělanosti

8. 7. 2025

Péče o chudé a nemocné a vzdělávání a výchova studentů jsou dvě základní poslání, které se Kristova církev od samotného svého počátku snaží všemi silami naplňovat, aby sama žila tím, co hlásá v radostné zvěsti evangelia a následovala v plnosti našeho Pána Ježíše Krista. Kristovo působení na zemi je spojeno právě s uzdravováním nemocných, utěšováním chudých a zarmoucených, prokazováním milosrdenství a lásky a také s kázáním a vyučováním jeho učedníků, než za nás podal svoji vykupitelskou oběť na kříži, kterou nás vykoupil z hříchu pro život věčný. Mnoho církevních řádů a kongregací se proto soustředí na péči o nemocné a umírající a provozuje nemocnice a jiná zdravotnická zařízení, řada dalších pak provozuje církevní školy různých stupňů. Naše katedrála a její kapitula patřily a patří k té druhé skupině, a to dokonce mimořádně významným způsobem.