Událost z roku 1619 připomíná rozsáhlá dřevořezba zhotovená truhlářem a řezbářem Kašparem Bechtelerem v I. polovině 17. století, kterou si můžete prohlédnout v chórovém ochozu katedrály v těsném sousedství stříbrného náhrobku sv. Jana Nepomuckého. Vedle požáru v roce 1541 a pozdějšího bombardování během pruského obléhání Prahy v roce 1757 se jednalo o událost s jedněmi z nejničivějších následků, která kdy pražskou katedrálu postihla a jejíž následky můžeme vnímat ještě dnes. Nelze se divit, že tento čin velmi negativně ovlivnil reputaci tehdejšího českého královského páru, který o provedení tohoto pustošení rozhodl, jakkoliv bylo toto rozhodnutí ovlivněno i částí nekatolického obyvatelstva a šlechty.
Detail dřevořezby Kašpara Bechtelera
Podnět k vyplenění chrámu a jeho úpravám v kalvínském duchu dal dvorní kazatel krále Friedricha Falckého a královny Alžběty Abraham Scultetus, který přišel do Čech právě s novým králem a kterému vadily zejména relikvie, sochy a obrazy svatých a Panny Marie v českých chrámech, neboť jejich kult kalvínské vyznání neuznávalo. Scultetus opakovaně vyzýval krále k přestavbě interiéru kostela v kalvínském duchu, tj. odstranění všech katolických uměleckých děl a vybavení chrámu souvisejících s úctou k Panně Marii a svatým. Ke kalvínské „očistě“ chrámu se postupně schylovalo již od října roku 1619. Již tehdy vycítili kanovníci metropolitní kapituly blížící se nebezpečí a prozíravě odvezli chrámový poklad do kláštera svatého Emmerama v bavorském Regensburgu. Když byli kapitulní probošt Šimon Brosius z Horštejna a děkan Kašpar Arsenius z Radbuzy vyzváni tehdejšími direktory k vydání inventáře, mj. stříbrných relikviářových bust, chrámový poklad byl již v bezpečí a kapitula byla za trest donucena opustit Pražský hrad, odkud odchází 18. října 1619. Kapitulní vesnice byly zastaveny nebo rozprodány a kapitula byla zbavena všech existenčních prostředků. Katedrála byla královskými komisaři uzamčena a zapečetěna a zůstala uzavřena až do Friedrichovy korunovace dne 4. listopadu. Od té doby se v ní konaly třikrát týdně kalvinistická kázání, kterým předcházelo trojí zvonění zvonem Zikmund. Kanovníkům byl zakázán vstup do chrámu, kapitulní domy byly obsazeny kalvinistickými kazateli a jinými lidmi.
Další události pak znamenaly zánik velkého množství uměleckých děl nedozírné umělecké hodnoty. Masivní plenění inventáře chrámu začalo 21. prosince. Ničeny a spalovány byly vzácné sochy, oltáře, obrazy a liturgické nádoby, hroby světců a českých národních patronů byly zneuctěny. Hroby světců byly rabovány, kosti z nich vyhazovány, liturgické náčiní rozbíjeno, sochy Panny Marie a sv. Jana ze sousoší kalvárie nad chórem shozeny, bylo na ně pliváno, kopáno do nich a dalšími způsoby byly hanobeny. Kapitula však ani v době vyhnanství nezůstala nečinná a usilovala – nikoliv zcela neúspěšně – o navrácení a záchranu alespoň části cenného mobiliáře. Během doby, kdy byla nucena opustit Pražský hrad a působila v kostele sv. Benedikta na Hradčanském náměstí, žádala opakovaně a uctivě krále o vydání antifonářů, graduálů, psalterií, kalichů, ornátů a dalších liturgických knih a předmětů, naléhavě prosila za zachování cenných uměleckých děl, relikviářů s ostatky svatých, oltářů, soch a obrazů. Za tím účelem napsali kanovníci královským úředníkům mnoho dopisů, které se nám dodnes dochovaly a ze kterých je patrné, jak těžce pustošení chrámu kapitula nesla. V některých požadavcích kapitule vyhověno bylo a díky tomuto úsilí se přece jen alespoň část cenného inventáře podařilo zachránit. Pozoruhodná je uctivost, s jakou byly tyto dopisy v dané situaci psány. O záchranu inventáře však vedle kapituly usilovaly další osoby mj. z řad české šlechty, kterým se podařilo část cenného vybavení převzít, uschovat a zamezit jeho zničení. Zejména na sochařských dílech v katedrále jsou však následky tohoto pustošení patrné dodnes.
Text i foto: Ing. Ondřej Stříteský
