V závěru týdne oslavíme v naší katedrále velkou slavnost svatého mučedníka Jana Nepomuckého, jednoho z hlavních patronů české země a naší katedrály. Právě v chórovém ochozu našeho chrámu je světcovo tělo uloženo v nádherném stříbrném sarkofágu, který byl zhotoven v souvislosti s jeho svatořečením na začátku 18. století.
„Hospodine, Ty vládneš nade vším. Tvá je, Hospodine, velikost a moc, nádhera, lesk i vznešenost, neboť Tobě patří všechno na nebi i na zemi.“
Žalm, který zpíváme o slavnosti našeho svatého knížete a mučedníka Václava, oslavuje Hospodina jako nejvyššího vládce a krále, který je svrchovaně povýšený nade vším a od kterého pochází všechno bohatství a velebnost. Zdá se, jako by snad mohl být inspirací pro Petra Parléře, který nad hrobem našeho svatého knížete v pražské katedrále ke cti a slávě Boží vystavěl kapli natolik nádhernou a vznešenou, až poutníky zrak přechází.
Mnoho vzácných relikvií, které jsou součástí Svatovítského pokladu je dnes již mírně pozapomenuto, a přesto to byly ty nejvzácnější části tohoto cenného souboru. V postní době se však nabízí upřít pozornost na dílo, které přímo připomíná utrpení Ježíše Krista při stoupání na Golgotu, kde za nás zemřel a po třech dnech vstal z mrtvých.
V dubnu si připomínáme také 140. výročí narození našeho kanovníka Antona Geberta, perzekvovaného kněze a jednu z obětí nacistického režimu z řad členů naší metropolitní kapituly. Nacistickými koncentračními tábory prošla značná část našich kanovníků. Vězněni byli Otto Lev Stanovský a Otakar Švec a kruté zacházení nacistů nepřežil Antonín Bořek-Dohalský a právě Anton Gebert, přestože tento kanovník byl německé národnosti a na začátku okupace českých zemích nepatřil k odboji ani k otevřeným odpůrcům Třetí říše.
Dne 5. dubna pamatujeme na našeho kanovníka a později děkana naší metropolitní kapituly, světícího biskupa pražského a generálního vikáře pražské arcidiecéze Msgre. Františka Xavera Brusáka. Od jeho smrti uplyne 107 let. Na kněze byl vysvěcen již v roce 1868, poté působil nějaký čas v duchovní správě jako kaplan v Příbrami i v Praze. Od roku 1884 působil nejprve jako spirituál a následně jako rektor pražského kněžského semináře, kde byl ustanoven až do svého zvolení kanovníkem naší kapituly v roce 1890. Postupně se stal kanovníkem kazatelem a děkanem u sv. Apolináře, kanovníkem seniorem, kantorem a nakonec děkanem metropolitní kapituly. Na biskupa byl vysvěcen 17.5.1908.
Zvláště krásné a mimořádně umělecky zdařilé dílo zobrazující utrpení našeho Pána Ježíše Krista se nachází v kapli svatého Ondřeje v chórovém ochozu katedrály. Podobně jako v chórové kapli zde nalezneme na jednom oltářním retáblu celý cyklus ukřižování, uložení do hrobu a zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista. Veliký a nádherně zpracovaný oltář s antependiem a retáblem z bílého mramoru zhotovil německý sochař Wilhelm Theodor Achtermann, velmi zbožný umělec, který své dílo považoval za „modlitbu, bohoslužbu a povolání od Boha.“ Ne náhodou se proto dostal až do Říma, kde se připojil ke skupině malířů zvaných Nazaréni. Reliéfy na tomto oltáři zhotovil z Carrarského mramoru. Jedná se o jeden z nejznámějších mramorů na světě, těžený poblíž města Carrara v Toskánsku. Tento mramor se používal již od konce římské republiky a zvláště ho proslavil italský sochař Michelangelo Buonarroti. Ze stejného mramoru je vyhotovena například slavná Michelangelova pieta v bazilice svatého Petra v Římě nebo socha Davida ve Florencii. Použit byl i na stavbu Trajanova sloupu v Římě.
V letošním roce se setkává Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze s Archeologickým ústavem Akademie věd České republiky při několika mimořádných příležitostech. Obě instituce jsou zvláštním způsobem spřízněné. Zatímco naše metropolitní kapitula jakožto nejstarší nepřetržitě existující instituce na českém území již déle než 1000 let spoluvytváří slavnou historii českých zemí a Pražského hradu, Archeologický ústav AVČR pak prostřednictvím svého pracoviště na Pražském hradě již celé jedno století významným způsobem přispívá k jejímu poznání a studiu. A nejen to. Při větších stavebních projektech kapituly na Pražském hradě a na Hradčanském náměstí spolu obě instituce aktivně spolupracují při provádění archeologických výzkumů a ošetřování němých svědků historie, skrytých lidským očím pod úrovní terénu. Velmi intenzivní byla tato spolupráce při úspěšné rekonstrukci objektu Nového proboštství v letech 2020 – 2023, kdy díky péči kapituly a intenzivní účasti kvalifikovaných odborníků z Archeologického ústavu AVČR a Odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky bylo prostudováno, zdokumentováno a zakonzervováno velké množství dosud skrytých historických konstrukcí a pozůstatků renesančních i gotických budov, které byly objeveny při šetrné rekonstrukci nádvoří a suterénních prostor této unikátní novogotické památky.
V seriálu článků o katedrále a pražském pobytu panovníků ve výslužbě jsme vzpomenuli na několik osobností královské krve, které přišly o trůn prožily na Pražském hradě závěr svého života. Zatímco našeho císaře a krále Ferdinanda V. Dobrotivého sesadil z trůnu revoluční rok 1848, parmská vévodkyně Marie Amálie Habsbursko-Lotrinská a francouzský král Karel X. Bourbonský přišli na Pražský hrad v důsledku revolučních událostí ve Francii. Velká francouzská revoluce a následné tažení Napoleona Bonaparte do Itálie vyhnaly z Parmy naši královskou princeznu Marii Amálii, pozdější Červencová revoluce v roce 1830 pak sesadila z francouzského trůnu Karla X., švagra její popravené sestry, francouzské královny Marie Antoinetty. Oba prožili na Pražském hradě několik let a na oba nám zůstaly v naší katedrále památky. Velká francouzská revoluce, která devastovala sakrální památky ve Francii i na územích okupovaných francouzskou republikánskou armádou, však do naší katedrály poslala ještě jeden zajímavý artefakt, jehož cesta do Prahy je dodnes zahalená tajemstvím a jako zázrakem unikl zkáze. Jedná se o nádherný relikviář, který je součástí Svatovítského pokladu a jeho kopii můžeme vidět na retáblu oltáře v kapli svaté Anny. Podle místa jeho původu ho nazýváme Trevírským plenářem.
Včera, tedy ve stejný den, kdy si připomínáme kulaté výročí narození kanovníka Jan Rudolfa hraběte Šporka, vzpomínáme pro změnu také kulaté výročí úmrtí další výrazné osobnosti spojené s naší katedrálou, 27. pražského arcibiskupa Bedřicha Jana Josefa Celestyna kardinála knížete ze Schwarzenbergu, jednoho z hlavních hybatelů dostavby naší katedrály ve II. polovině 19. století. Toho náš Pán povolal z tohoto světa přesně před 140 lety, dne 27. března 1885.
Děkujeme, že při návštěvě katedrály respektujete tato základní omezení