Hudební historie katedrály

Všechno to krásné katedrální umění nás chce povznést pokornýma, sepjatýma rukama. Ta hudba, obrazy, sochy, kříže, ostatky svatých odvádí naše srdce k dobrému a milosrdnému Pánu Bohu. Ve 13.století se objevila zpráva, že děkan Vít vytvořil v chrámu sv. Víta první hudební sbor vikářů a placený chlapecký sbor bonifantů - dobrých žáků. Další dvanáctičlenný chlapecký sbor vznikl při chrámu na Vyšehradě. V pozdější době Karel IV. (14.5. 1316 - 29.11. 1378), král český a římský císař, byl velkým příznivcem českých pěveckých škol a za jeho panování liturgický zpěv dosáhl velkého rozkvětu. Na základě jeho přání vznikl roku 1344 při katedrále sv. Víta v Praze katedrální sbor 24 kněží, tzv. mansionářů. Časem se objevil sbor žaltářníků, který pěstoval a zveleboval zpěv žalmů. Sbory bonifantů, to byli žákovští kůroví zpěváci choralisté, provozovaly přísně liturgický gregoriánský chorál. Objevuje se první kantor při chrámu sv. Víta Chvalek a stará se o vše co souvisí s liturgickou hudbou - varhany, zpěváky a kancionály. Hned po latině byl zpěv hlavním předmětem. Církevní školy katedrální, kapitulní, farní a klášterní byly místem výchovy kantorů a varhaníků, kde byl položen základ růstu a rozkvětu vokální a instrumentální hudby vůbec. Jsou v Evropě země, kde tato kontinuita nebyla nikdy přerušena a kde katedrální a další již zmíněná duchovní hudba prožívá neustálý, neutuchající rozmach ve velkorysých materiálních dimenzích. Karel IV. nám může býti příkladem velkorysého přístupu, dynamičnosti k dění v tehdejší Evropě jak v oblasti mocenské, hospodářské, ale i v podněcování proudů duchovního života. Vyhledával a velkoryse podporoval povolané stavitele a umělce. Nad jejich vytvořenými skvosty stojí u vytržení celé generace kulturního a duchovního světa. Při uskutečňování svých politických plánů se mu podařilo zachovat v Čechách pokoj a mír. Je neuvěřitelné, že do Čech od roku 1310, kdy nastoupil na český trůn Jan Lucemburský až do roku 1378, kdy Karel IV. zemřel, nevstoupila cizí vojska.

Jaká to byla úžasná doba, když český král Jan Lucemburský se syny Karlem a Janem a arcibiskupem Arnoštem z Pardubic roku 1344 položili za přítomnosti významných hostů první kámen nového katedrálního chrámu. Stalo se to v okamžiku uvedení Arnošta z Pardubic v úřad pražského arcibiskupa. Své představy a plány začali uskutečňovat mistři hutí Matyáš z Arrasu a Petr z Gmündu, zástupy bratrů kameníků. 27. září 1366 je dokončena kaple sv. Václava, mozaika Posledního soudu (1370 - 1371). 1385 je posvěcen chór ke cti Panny Marie a sv. Víta. 1392 je je položen první kámen trojlodí pražského chrámu k poctě navštívení Panny Marie, sv. Václava, Víta, Vojtěcha, Zikmunda a jiných zemských patronů...

Následuje nepřeberné množství momentů. 12. května 1929 je biskupem Antonínem Sedlákem vysvěcena dostavba katedrály. 28. 9. 1929 slavnostně odhaluje a otevírá biskup Antonín Podlaha západní bronzová vrata dostavěné katedrály. Katedrála - kamenné ticho, sepjaté ruce, zbožná mysl, to je pozemské ticho zbožného člověka, hledajícího Pána. Středověk měl velkorysou představu oslavy Boha. To co navrhnul a rozpracoval, to se častokrát po staletí dokončovalo.

Katedrála má tajemství - Pán Bůh je tajemství. Katedrála má energii - Pán Bůh je nekonečná energie. Trojjedinost sepjatých rukou, které míří k našemu dobrému Bohu Otci, Synu i Duchu svatému a končí v Kříži. To je to každodenní okamžité setkávání, které nikdy nekončí. Všechno má půdorys kříže. To naše všechno snažení končí v tom jediném tichu, míru, dobrotě Pána našeho Boha. Dnešní svět je halasný, dráždí, chce nás vtáhnout do svého děje, který má svoji pozemskou režii. Katedrála se může stát místem (člověk středověku to tak chtěl, byl zbožný), kde spočinem jako poutníci v tichu, které je stálé, které nezrazuje, protože nás oslovuje nekonečně dobrý Bůh, který nám říká:"člověče mám tě rád, já tě neopustím".

Karel IV. - syn české královny Elišky Přemyslovny vyrůstal od svých sedmi let v letech 1323 - 1329 na francouzském dvoře za krále Karla IV., svého strýce a později za Filipa I., svého švagra. Byl svědkem rozkvětu hudby ARS NOVA. S jejím představitelem Philippem de Vitry se osobně znal a on mu věnoval moteto Petre clemens-Lugentium. Karlovým vychovatelem byl opat Pierre Roger, pozdější papež Kliment VI. Sekretářem jeho otce Jana Lucemburského byl další skladatel ARS NOVY Guillaume de Machaut. Karel se seznámil s italskou hudbou v roce 1354 - 1355, u příležitosti své cesty. Byl zde vítán se všemi poctami. Poznal skladatele Jacopa da Bolognu nebo Donata da Firenze-skladatele první generace italského Trecenta.

Hudební Praha druhé poloviny 14. století je ve znamení francouzských a italských vlivů. Hudební teorie se vyučovala na univerzitě, studenti provozovali hudbu na kolejích a v chrámech. V Praze se hrály též skladby Francesca Landiniho. V době Karlově byla významnou oblastí též duchovní lyrika - v duchovní písni se prosazuje též český jazyk - Otep myrrhy.

Latinské písně se překládají - např. Ave maris stella - Zdráva hvězdo mořská. V chrámech až do sklonku 16. století působí literátská bratrstva - provozování staročeských rorátních mší ke cti Panny Marie v adventní době (česká specialita) Mnoho latinských písní je tu podloženo českým duchovním textem. Metropolitní kapitula věnovala hudební úrovni kůru svatovítského chrámu vždy velkou péči. Je to nejstarší instituce v českém státě a její archiv dokumentuje její dějiny. V pražském svatovítském kostele působil sbor kněží od jeho založení sv. Václavem. Roku 976 stoupl jejich počet, když při něm vzniklo biskupství. Podle kronikáře Kosmy kaplan pražského biskupa Jaromíra, Marek, z nich vybral roku 1068 25 kleriků a na základě kanonického práva stanovil řád, podle kterého měli společně žít a stravovat se, nosit předepsaný oděv a vykonávat v chrámu pravidelné bohoslužby.

Vybraní klerici se nazývali kanovníky a jejich společenství kapitulou. Majetek kapituly, který se oddělil od původně společného majetku Pražského kostela, spravoval její představený, probošt, který také zastupovak kapitulu navenek.

Za Karla IV. dochází k rozkvětu českých zemí, a ještě za Karlova otce Jana Lucemburského roku 1344 Papež Kliment VI. povyšuje pražské biskupství na arcibiskupství a do pražské církevní provincie začleňuje biskupství olomoucké a litomyšlské. Dík starší štědré nadaci krále Jana mohl být téhož roku položen základní kámen nové gotické katedrály. Nelehká úloha ředitelů stavby náležela svatovítským kanovníkům. První arcibiskup vydal stanovy chrámu, uložil pravidelně sepisovat inventář rychle se rozrůstajícího chrámového pokladu, přikázal vést úřední knihy. Po založení pražské univerzity byl jejím kancléřem a mnozí univerzitní mistři byli zároveň svatovítskými kanovníky. Mnozí členové Metropolitní kapituly byli významými osobnostmi. Např. arcijáhen A. Pfalz svytvořil pro kapitulu nový řád. Byli další, kteří přispěli k rozvoji národní kultury. Svatovítští kanovníci též vynaložili velké úsilí na kanonizaci Jana z Pomuku. Připravily se velkolepé slavnosti na jeho svatořečení - svatojánské slavnosti - na těch se podílelii svatovítští kapelníci a výrazné hudební osobnosti barokní doby. Byli to např Šimon Brixi (otec), František Xaver Brixi... Uctíval se sv. Václav a hrály se skladby autorů A. Caldary, J. Ev. A. Koželuha aj. Výraznou postavou Metropolitní kapituly a znalcem dějin svatovítského hudebního kůru byl biskup Dr. Antonín Podlaha. V roce 1926 vydal Katalog sbírky hudebnin knihovny Metropolitní Kapituly, které uspořádal a zkatalogizoval v létech 1924 - 1925. Katalog nám představuje autory, která se v katedrální mešní produkci vyskytovala - F. Conti, F. Durante, L. Leo, A. Lotti, F. Mancini, D. Sarti, A. Scarlatti, L. Vinci, A. Vivaldi, A. Caldara aj. Tato jména jsou důkazem, že výběr skladeb byl na vysoké úrovni.

Na kůru byly dobré hudební nástroje - housle (houslař Santino Sanazza fecit in Milano 1634), kontrabas (Joannes Gregorius Helmer me fecit Pragae1756), violoncello (Thomas Edlinger) aj. Výběr skladeb v opisech i autografech snesl srovnání s předními katedrálními kůry v Evropě. Ředitelé svatovítského kůru pořizovali bohaté sbírky chrámových hudebnin, opisovali a navzájem si vyměňovali skladby s jinými kůry - F.X. Brixi s Ottobeuren, J. Zach v Elwangenu (zde je také pohřben), Jan Dismas Zelenka v Praze u Křižovníků, J. Ev. A. Koželuh získal, odkoupil skladby Laubeho, Sehlinga a tím je zachránil pro příští generace. Svatovítská kapitulní sbírka hudebnin z kůru metropolitního chrámu sv. Víta v Praze obsahuje na 1700 hudebnin a svědčí o čilé hudební liturgické produkci. V dnešní době opět dochází ke snaze navázat na tradici tohoto významného duchovního prostředí katedrály a znovuvzkříšení dávné zasuté slávy hudebních partitur mší, motet, offertorií...

Zachovaly se údaje, že kolem roku 1690 byl kapelníkem (kapelmistr, magister capellae) Mikuláš František Wentzely (Wentzl), který byl zároveň konsistorní kancelista. Bydlel v domě "U zlaté koule" - "Ad aureum globum" na Loretánském náměstí. Na kůru svatovítském měl čtyři chlapce - vokalisty - 2 diskantisty a 2 altisty. Bez vědomí kapelníka často měnili byt a Wentzely v rámci zachování klidu a stability, protože si byl vědom, že bez nich nemůže ani nejprostší hudbu provádět a že je potřebuje při každé mši svaté, tak je vzal k sobě na podnájem. Slíbil, že je bude učit hudbě, dobrým mravům a zbožnosti.

Hudební portréty některých kapelníků a varhaníků katedrály

FRANTIŠEK XAVER BRIXI
*2. ledna 1732           + 14. října 1771

Kapelníkem Katedrály sv. Víta v Praze se stal v roce 1759, když mu bylo 27 let. Jeho otec Šimon Brixi působil jako regenschori (ředitel kůru) v kostele sv. Martina ve zdi, byl hudebním skladatelem, pražským měšťanem a právníkem. Se svým bratrem Jindřichem, kantorem v Dřísech, založili hudební rod, který se přes Dorotu Brixiovou spojil s dalším hudebnickým rodem Bendů (provdala se za Jana Jiřího Bendu). Nejznámějšími se stali otec Šimon a jeho syn František Xaver Brixi. Tomu byly tři roky, když otec Šimon zemřel. Vychován byl a gymnazium vystudoval u piaristů v Kosmonosích a Václav Kalous (P. Simone) jej zasvětil do hudby. Po studiích přišel František Xaver znovu do Prahy a byl varhaníkem u sv. Havla na Starém Městě, v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně (?) a 1. ledna 1759 se stal kapelníkem u sv. Víta v Praze a zároveň varhaníkem u sv. Jiří v klášteře benediktinek - Alžbětinek. Jeho místo posledního odpočinku není známé. Byl to velmi talentovaný skladatel, varhaník a kapelník. Z barokního stylu se přenesl do mezidobí předklasicismu a svojí osobitou melodikou českého původu připravil půdu pro spontánní přijetí skladeb Wolfganga Amadea Mozarta v Praze.

Je známá Mozartova věta "Moji Pražané mi rozumějí". Brixi je autorem rozsáhlého díla. 400 až 500 skladeb převážně duchovních se dělí na oblasti mešní tvorby, motet, ofertorií, litanií, nešpor, requiem, varhanních skladeb, 5 varhanních koncertů a řadu menších skladeb. Na jeho krátký, ale velmi aktivní hudební život je to úctyhodný výkon. Nabízí se tu paralela s W. A. Mozartem. Když se projdeme Thunovskou ulicí pod Hradem, tak najdeme č. domu 147, kde naposledy bydlel. Brixiho skladby dostupné na CD: Missa integra d moll (Missa solemnis d - moll) - realizace partitury Josef Kšica, dirigent Helmuth Rilling, Kühnův smíšený sbor (sbormistr Pavel Kühn) Opus patheticum de septem doloribus Beatae Mariae Virginis (Oratorium pro svátek Sedmibolestné Panny Marie, dříve určené Sváteku Sedmibolestné P. Marie v pátek před Květnou nedělí) - realizace partitury Josef Kšica, dirigent Helmuth Rilling, Kühnův smíšený sbor (sbormistr Pavel Kühn). Obě díla nahrána v únoru 1987 v Rudolfinu pro firmu Supraphon. Oratorium Judas Iscariothes - Jidáš Iškariotský (Oratorio for the Holy feast of Good Friday) - realizace partitury Josef Kšica, dirigent Jaroslav Krček, Musica Bohemica, Panton, Bonton Music/ Supraphon 1996.

JAN EV. ANTONÍN KOŽELUH
*14. prosince 1738     + 3. února 1814

Začátkem března 1784 se stává kapelníkem metropolitního chrámu sv. Víta v Praze. Jeho bratranec Leopold Koželuh byl dvorním skladatelem a kapelníkem po W. A. Mozartovi ve Vídni. Narodil se ve Velvarech nedaleko Prahy v dalším známém hudebnickém rodu a vystudoval původně na jezuitské škole v Březnici. Poté působil jako školní učitel ve Velvarech. Nakonec kolem roku 1760 odchází studovat do Prahy techniku polyfonní skladby, ke slavnému českému kontrapunktikovi J. F. N. Segerovi (1716 - 1782). Zpočátku se živí zpěvem jako basista, ale má  vyšší cíle. Je učitelem zpěvu a chce být skladatelem. Praha prožívá v té době době rozkvět opery. Operu řídí v Praze Giovanni Batista Locatelli. Koželuh chce psát operu, ale nenalézá v Praze skladatele, který by jej v kompozici opery vyškolil. Podniká tedy studijní cestu do Vídně (1763 - 66) a studuje kompozici u Glucka, Gassmanna a Hasseho. O tom všem nás informuje Jan Bohumír Dlabač (1758 - 1820), premonstrátský archivář na Strahově v Praze ve svém "Lexikonu". Koželuh se stává vyznavačem neapolské školy. Po návratu do Prahy komponuje operu "Allessandro nell´Indie" (premiéra 1769). a operu "Demofoonte" (premiéra 1772). Jako jediný z našich skladatelů s nimi proniká do Stavovského divadla. Opery jsou zaměřeny sólisticky, protože neapolská opera nepřeje ansámblovým scénám. V té době je křižovnickým regenschorim až do začátku března 1784, kdy odchází na kapelnické místo katedrály sv. Víta v Praze. To už komponuje jenom duchovní díla. Osobnost Jana Ev. Antonína Koželuha je důkazem technické zdatnosti českých skladatelů 18. století a začátku 19. století. Nezůstávali v ničem pozadu ve srovnání s vynikajícími světovými skladateli své doby. Pravděpodobně jeho nejstarší dochovanou skladbou je osmihlasá fuga pro smíšený dvojsbor s průvodem dvou houslí, dvou viol a varhan (basso cont.) z roku 1765. Nejhodnotnější je ale jeho "Messa in D" z roku 1804. Jedna z nejkrásnějších mší hudební literatury vůbec. Když ji Koželuh komponoval, bylo mu 66 let a vložil do ní ze své osobnosti to nejlepší. V jejím Gloria je např. rozsáhlá dvojitá fuga, kterou dokáže Koželuh přerušit romantickou melodií. Je rovněž autorem "Litanií de Beata", která si opsal i Karel Blažej Kopřiva. Známá je nahrávka jeho "Missa pastoralis in D" a občas se hraje fagotový koncert, který vyšel tiskem. Je doloženo, že Koželuhovy skladby se provozovaly po celých Čechách. Několik je jich nezvěstných (např. Oratorium "Smrt Abelova"). Některé mají sporné autorství, pravděpodobně jejich autorem je bratranec Leopold Koželuh. Jan Ev. Antonín Koželuh komponoval převážně duchovní hudbu (kromě dvou zmíněných oper), protože tento obor mu  byl nejbližší. V hudbě byl progresivní, protože dokázal vstřebat nové proudy v tehdejším hudebním vývoji. Byl vychován ve vrcholném baroku (mistrovsky ovládal formu vokální fugy), prožil klasicismus a dostal se až k ranému romantismu.

prof. ANTONÍN JANDA
*17. srpna 1891          +22. května 1961

Byl to vynikající varhaník a skladatel duchovní hudby. Narodil se v Praze a studoval na varhanním oddělení pražské konzervatoře v letech 1906 - 1909. V roce 1911 se stal dómským varhaníkem v katedrále sv. Víta v Praze a v roce 1923 absolvoval mistrovskou školu ve třídě prof. Josefa Kličky a v roce 1924 skladbu u Josefda Bohuslava Foerstera. Zároveň složil státní zkoušku z klavíru, zpěvu a varhan. Varhaníkem v katedrále byl celých 50 let až do své smrti v roce 1961. Antonín Janda byl vynikajícím varhaníkem, místo které zastával bylo velmi významné, prestižní, ale k uživení rodiny musel přibrat tzv. "světské povolání". Celá léta působil jako prof. hudby na středních školách. Byl vyhlášeným improvizátorem s  citem pro vhled do liturgické situace, excelentním doprovazečem gregoriánského chorálu a odborníkem na konstrukci varhan. Vnímavost v liturgii se též projevovala v dokonalém výběru barev a charakteru varhanních rejstříků. Podle jeho návrhu byly postaveny ve 30. letech dnešní velké svatovítské, romantické Mölzerovy varhany. Antonín Janda je autorem velké řady duchovních skladeb, které se do dnešní doby zachovaly v rukopisech. Celá řada varhanních skladeb, několich mší (Staroslověnská,Missa pro pace, Missa Virgo gloriosa ad honorem Sanctae Caeciliae - všechny provedené v nedávné době Pražským katedrálním sborem a Strahovským chrámovým sborem, kdy varhanní part hrál Otto Novák, nástupce prof. Jandy na svatovítském kůru, řídil Josef Kšica). Jinak celá předchozí léta Jandovy Mše se též čas od času provozovaly v bazilice sv. Jakuba v Praze (Svatojakubský sbor - dirigent Josef Hercl, varhanny Otto Novák).  Dále komponoval moteta, propria - staroslověnská propria na svátek sv. Ludmily a sv. Václava. Jeho skladby se vyznačují naprostou osobitostí, která jej odlišuje od jeho současníků. Jeho dílo čeká na vydání. V cizině by už dávno bylo ozdobou nabídkového katalogu význačného vydavatelství. Prof. Janda byl také varhaníkem v bazilice sv. Jiří a to v  dobách, kdy se tam bohoslužby pravidelně konaly. Byl známý svojí skromností a je nutno připomenout situaci poslední bohoslužby kardinála Josefa Berana v katedrále sv. Víta v Praze, kdy došlo při kázání k bezpříkladnému narušení mešní liturgie provokatéry z bezpečnostních milicionářských složek. Prof. Janda začal hrát československou státní hymnu "Kde domov můj" ...

OTTO NOVÁK - doyen pražských varhaníků
emeritní varhaník svatovítské katedrály v Praze
*2. března 1930

Rádi potkáváme tuto živoucí osobnost plnou energie a optimismu, známou na pražských kůrech.Celý život pokorně slouží, známe jeho krátký jasnozřivý úsudek (je živou kronikou), a když nemůže sdělit názor, pokorně se vzdálí. Prostě se s ním cítíme dobře. On by dávno mohl být profesorem na Vysoké škole církevní hudby (v naší zemi zatím, bohužel, neexistuje), ale hraje celý život v krematoriu, aby si mohl ve svém životě "dovolit přepych" být 32 let dómským varhaníkem a v poklusu přeběhnout k sv. Jakubu za svými přáteli Josefem Herclem a Cantores Pragenses, kde dodnes láskyplně pozdvihuje liturgii tóny milovaného královského nástroje. V posledních letech hraje též na figurálních mších v basilice Strahovského kláštera v Praze. Co nepřeberných řad účastníků bohoslužeb čeká na závěrečné Deo gratias a poté se ozve hudební oslava Nejvyššího Stvořitele varhanními tóny. Je znalcem vína, který rád přebývá ve Valticích na Moravě, obklopených nekonečnými vinohrady. Milují jej a znovu zvou páni faráři ve městech a na venkově, avy zkrášlil prostou i slavnostní liturgii. On, který musel na vojnu k pétépákům (studoval teologickou fakultu) a který též absolvoval na lidové konzervatoři hru na harmoniku, se nakonec přes úskalí 50. let minulého století stal po prof. Antonínu Jandovi dómským varhaníkem u sv. Víta v Praze (1961). Dříve jej v roce 1951 prof. Knotková přivedla k prof. dr. Jiřímu Reinbergrovi. Poté úspěšně složil přijímací zkoušku do varhanní třídy pražské konzervatoře k prof. J. Kubáňovi. V té době začíná trvale spolupracovat se Svatojakubským sborem (1951), stává se varhaníkem na kůru v Nuslích (jeho první místo). Chodí soukromě k prof. a. Jandovi a jeho profesorem je rovněž dómský kapelník O.A. Tichý a s prof. L. Vachulkou realizuje mnoho koncerů. Po absolutoriu konzervatoře v roce 1955 je varhaníkem v krematoriu v Motole a od roku 1968 ve Strašnicích. Jeho svatojakubské působení s přítelem dirigentem Josefem Herclem se odehrává ve znamení barokní duchovní hudby (F.X. Brixi, J.A. Koželuh), ale také klasické (W.A. Mozart, J. Haydn, L. van Beethoven) přes romantickou (A. Dvořák, C. Franck) k české soudobé (P. Eben, J. Hanuš). Častokrát působí Cantores Pragenses na českých poutních místech k povznesení katolické posvátné liturgie. Jsou pořízeny zajímavé nahrávky (1969 televizní Rybova Česká mše vánoční "Hej, mistře", kterou dirigent J. Hercl též vydává v Supraphonu).